Naposledy přidané recenze
Walsh, Joe / Barnstorm (1972)
| 01.11.2023 | Joe Walsh je americká gitarová legenda. Má všetko to, čo má mať hviezda. Skvelý cit a schopnosť sústrediť sa na melódiu. Plus je jedinečný skladateľ. Z kategórie majstrovských pomalých gitaristov vyčnieva, asi ako Mont Everest nad plávajúcou podlahou. Zabudnite na Claptona a jeho ochrannú známku „Slow Hand“, Walsh je kráľ.
Mal raketový nástup popularity, s formáciou James Gang nahral tri štúdiové albumy a už druhý z neho spravili superstar. Jeho rozhodnutie opustiť kapelu na vrchole bolo možno prekvapujúce, ale rozhodne mu neuškodilo. Naopak, na ceste ku sláve definovanej hitmi ako Rocky Mountain Way a Life’s Been Good a aktívnou účasťou v aznda najslávnejšej americkej kapele Eagles svoj status génia naplnil.
Na počiatku roka 1972 sa Joe, nespokojný s „limitmi“ hard rocku v podaní James Gangu odtrepal do Colorada a založil skupinu Barnstorm. Za bicie si sadol Joe Vitale a na base hral Chuck Rainey, ktorého počas nahrávania debutu nahradil Kenny Passarelli. Inak, ešte predtým ho lanáril Steve Marriott do Humble Pie, keď odišiel Frampton. Odmietol. Ale to by som rád počul! Skupina vydala dva albumy, avšak pod hlavičkou Joe Walsh.
Debut z roka 1972 núka desať skladieb, z ktorých väčšina sa nesie v pokojnejšom duchu. Walsh s pokojnými polohami koketoval už za čias James Gangu, tu však evidentne pookrial a nemusel sa nijako zväzovať nutnosťou byť rockovou hviezdou. Je to prekvapivé, keďže ako rocker bol naozaj presvedčivý. Inak, Joe má rozpoznateľný rukopis, a tak mám pocit, že počúvam James Gang a zároveň čosi éterické, z čoho sála pohoda a dobrá nálada. Plus je tu jemná melancholická atmosféra, ktorá mi robí dobre. Napokon, väčšina skladieb je až akustická, či už gitarovo (Midnight Visitor) alebo klavírne (One And One). Joe má rád funky rytmizovanie, nuž aj tu je jedna perla funky hard rocku, a síce Mother Says.
Z krehkého oparu lemovaného skladbami Here We Go až Comin' Down sa vymyká jedna vec – Turn To Stone. To je jedna z najlepších hardrockových skladieb, aké som počul. Joe ju neskôr nahral (a hral) rýchlejšie a ostrejšie, táto pôvodná verzia je však najlepšie. Je pomalá, ťažkotonážna (Vitale krásne narúša priamy rytmus, to v neskorších verziách zmizlo) a ten riff je skrátka božský! Plus sa tu odohrávajú krásne snové medzihry, jedna dokonca s flautou. Celkovo je však sound špinavý, škrípe a je to bomba!
Barnstorm je nádherný album zdanlivo jemnej, ale energicky veľmi nabitej muziky. Mám ho rád. Veľmi.
» ostatní recenze alba Walsh, Joe - Barnstorm
» popis a diskografie skupiny Walsh, Joe
Ozric Tentacles / Lotus Unfolding (2023)
| 29.10.2023 | Přes třicet alb v databázi a jen dvě recenze, to o čemsi svědčí. Na Ozric Tentacles jsem narazila před pár týdny s jejich tehdy aktuální deskou Space For The Earth (2020), která mi učarovala. Ještě nikdy jsem neslyšela nic podobného - dokud jsem si nepustila jejich další alba. Po nějakých deseti různých můžu říct, že tato skupina vytvořila svůj vlastní žánr, hudební svět, v němž je možné začít kdekoli a bloudit libovolně dlouhou dobu. Z drtivé části jde o svět instrumentální, v němž mají velké místo klávesy, ale nechybí ani pěkná kytarová sóla a rocková rytmika. Arzenál bývá na jednotlivých albech obohacen dle potřeby i o méně obvyklé instrumenty.
Hudba je to svérázná a obtížně popsatelná. Docela dobrou představu o ladění jednotlivých alb dávají obaly - například na Paper Monkeys (2011) se skutečně pracuje s orientálními prvky, The Hidden Step (2000) odkazuje k egyptské kultuře. Po lehce odtažitém, mimoidním vesmírném tripu předešlého alba je přítomná zeleně laděná novinka více organická, dužnatě svěží a bublavě přetékající životadárnou mízou. Při poslechu mám spíš pocit, že se procházím určitým prostředím, než že bych potkávala člověka. Osobní sdělení se Ozric Tentacles snažili předat na několika prvních albech, která jsou hudebně pestřejší a jaksi naléhavější, vnímám z nich úsilí cosi vyslovit, co se nedá říct jinak než takto.
V současnosti jde pocitově do velké míry o tvořivý samospád, dalo by se říci rutinu - kdyby ta hudba nebyla tak zatraceně živá, barevná, zábavná. Kus alternativy, kus psychedelie (na aktuálním turné s nimi cestují Gong), tři chlupy z bílého jednorožce, deset deka duhových bublin, lžíce žabího hlenu, tak by se novinka stručně dala vystihnout. Hudba je to nesmírně plynulá a na omak hladká, zářivě fosforeskující. Jako kulisa je energizující a nestrhává na sebe příliš pozornosti, při soustředěném zaposlouchání odkrývá bohatství plošek v soustředných spirálách. Znaveným smyslům pak poskytnou Ozric Tentacles osvěžující bublinkovou lázeň.
» ostatní recenze alba Ozric Tentacles - Lotus Unfolding
» popis a diskografie skupiny Ozric Tentacles
Stern, Mike / Time In Place (1988)
| 28.10.2023 | Tohle album a plus ještě Jigsaw /1989/ bylo moje první pořízení na cd od tohoto výborného kytaristy. Sterna jsem si zaopatřil na doporučení od kamaráda, který měl rád hudbu Billyho Frisella. S tím doporučením jsem udělal dobře a je dobře, že jsem ho objevil právě v jeho tvůrčím období - okolo alb Jigsaw a Time in Place. No a potom jsem se vrhl na kompletizaci celého sólového katalogu Mika Sterna. Zajímavý je i ten fakt, že se v jeho diskografii - tuším 14ti studiovek, nevydal žádný oficiální živák. V časovém rozpětí od roku 1986 /debut Upside Downside/ až dosud je to přinejmenším zvláštní.
Album Time in Place pokračuje v jakési návaznosti na debut Upside Downside. Ale určité malé rozdíly tu máme. Time in Place je deska produkovaná Stevem Khanem, což je kytarový mistr na poli fusion, ktrý vydal řadu super alb. Oproti debutu Upside si dovolím konstatovat, že tohle album je o něco více jazzovější. Upside Downside je po kytarové stránce a i zvukové o něco blíže rocku. Obsazení nástrojů se nezměnilo. Time, stejně jako jeho předchůdce mají styčné prvky.... jsou o kytaře, saxofónu, piánu a elektrických klávesách a bicích plus baskytaře. Tyhle dvě desky asi podle mnohých nebudou tím drahokamem v jeho diskografii, ale já je mám nejraději. Time in Place je jemnější, čitelnější a po zvukové stránce vymazlenější. Když budete obě alba srovnávat mezi sebou, nijaká významná role na poli rozdílnost se nekoná. Tohle album to má sečtené za *****z***** Mám rád hudbu Mike Sterna, ale jeho kytarový projev v druhé půli osmdesátých let je mému cítění nejbižší.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Time In Place
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Cheap Trick / Dream Police (1979)
Nejlepší album Cheap Trick?
Na tuto otázku budete od fanoušků dostávat různé odpovědi. Asi nejčastěji budou padat názvy jako At Budokan nebo Heaven Tonight. Někteří budou jmenovat In Color. A mnozí uvedou titul, který právě recenzuji.
Bylo to těsně před Vánoci 1982, kdy jsem v ruce držel originální kazetu s tímto albem. Někdo ji poslal z Rakouska jakýmsi známým mého otce, přes něhož mi pak byla zapůjčena.
Pamatuju si to jako by to bylo včera: Kazeta byla šedá nebo bílá a neměla žádný obal. Podle nápisů na ní tipuju, zda se ta skupina jmenuje Dream Police nebo Cheap Trick.
Tehdy byla v kurzu kapela s názvem Police. Z toho jsem tak nějak usoudil, že tahle parta tam prostě má navíc ještě to Dream, aby si je lidi nepletli. Zatímco skuteční Police mi připadali extrémně nudní, tihleti Dream Police (nebo možná přece jenom Cheap Trick?) byli všechno možné, jen ne nudní.
Podobnou muziku jsem nikdy předtím neslyšel. Bylo to chytlavé, místy skoro jako disco. Byl tam rock, který byl (místy) rozhodně hard. A bylo to chvílemi tak melodické, že jsem si nebyl jistý, zda to mám vůbec do toho rocku řadit. Protoźe žádný rock, který jsem do té doby slyšel, nebyl až takhle okatě melodický. Tedy kromě Beatles.
Tahle kapela, ať už se jmenuje jakkoli, byla rozhodně oříšek! Jejich muzika se mi zdála nějakým způsobem, možná tou podivnou kombinací zdánlivě nesourodých hudebních elementů, až... perverzní. To je to správné slovo. Každopádně jsem váhal, zda se mám ve třídě spolužákům vůbec svěřit s tím, že něco takového poslouchám.
Navíc mi hlavou vrtala otázka, zda to všechno zpívá ženská nebo chlap. Chvíli jsem tipoval jedno, chvíli to druhé a nakonec jsem došel k závěru, že kapela má minimálně dva vokalisty, minimálně dvou pohlaví. Prostě perverze na entou. Styděl jsem se sám před sebou, že v něčem takovém nacházím zalíbení.
Dnes se mi tyhle pocity, úvahy a moje tehdejší bezradnost nad tou nadílkou, zdají úsměvné. A možná bych na to všechno i zapomněl, kdybych někdy v roce 2000 nenarazil na internetu (All Music Guide) na recenzi Dream Police od Stephena Thomase Erlewina, kde se píše doslova toto:
"Perversely - and most things Cheap Trick have done are somehow perverse - the band decided not to continue with the direct, stripped-down sound of At Budokan, which would have been a return to their debut. Instead, the group went for their biggest, most elaborate production to date, taking the synthesized flourishes of Heaven Tonight to extremes."
Ha! Perverze. A to hned 2x v jedné větě. Vzpomněl jsem si na všechno.
A teď zpátky do minulosti.
Píše se rok 1982 a já vkládám tu věc do monokazeťáku Aiwa. Stisknu tlačítko Play. To, co se na mě vyřine, nečekám ani náhodou. Slyšel jsem Pink Floyd, slyšel jsem KISS, AC/DC, Black Sabbath, Rainbow i Pražský výběr, ale tohle... Tohle se nepodobalo vůbec ničemu z toho. Kdybych chtěl své tehdejší teze hodit do absurdna, znělo to asi... hmm, jako by se ABBA dala na heavy metal.
Ale už dost dojmů mého čtrnáctiletého já.
O více než 40 let později dávno vím, že to všechno měli na svědomí čtyři chlápci z Rockfordu v Illinois, z nichž dva vypadali jako těžcí frajeři a dva jako takoví dost srandovní týpci. (Winners & losers, originální koncepce image - fanoušci se mohli identifikovat s kým bylo libo, na co se kdo cítil víc.)
Dávno vím, že ten androgynní (a přitom naprosto suverénní) zpěv měl na svědomí fešácký blonďák Robin Zander. Stejně tak jako ty vokály, které se mi zdály zcela jistě mužské. Ne nadarmo se mu ostatně říkalo "man of a thousand voices".
Taky vím, že mu do toho často přibrukoval kytarista Rick Nielsen, jenž se svou nerozlučnou kšiltovkou (kdo, ptám se, kdo jiný na celé světové rockové scéně od 50. až do poloviny 80. let, vůbec kdy nosil na hlavě baseballovou čepici?) hrál v kapele roli potrhlého baviče. Nebo jím možná (přestože šlo o mozek, mající na svědomí zhruba 90% všeho, co Cheap Trick až dodnes vytvořili) opravdu byl, jelikož jsem nikdy nepostřehl, že by z této role kdy vypadl.
Vím i to, že jim do mikrofonu přicmrndával kapelní frajer č. 2, černovlasý basák Tom Petersson, známý používáním 12-strunné baskytary. A taky že do bicích nástrojů bušil Bun E. Carlos, který ze všeho nejvíc připomínal dobráckého brýlatého strejdu, zdobeného legračním knírem a pečlivě ulízanými krátkými vlasy.
Je mi známo i to, že chlapci měli švédské předky, jak lze hádat už z jejich jmen (Rockford byl ostatně domovem potomků mnoha přistěhovalců z této země). A to včetně Bun E. Carlose, který se ve skutečnosti jmenoval Brad Carlson a svou jihoamericky znějící přezdívku dostal (slovy Ricka Nielsena) "jen proto, abychom nevypadali jako banda Švédů".
Švédové... hm, takže s tou ABBou to zase nebyla taková blbost, he he.
Než se LP Dream Police objevilo v září 1979 na pultech západního světa, měli za sebou Cheap Trick nějakých pět let existence. Z undergroundových klubů se usilovným koncertováním vypracovali na lokální hvězdy, které pak u Epic Records vydaly v letech 1977 a 1978 tři studiová alba. V Americe si jich sice nikdo moc nevšiml, ale v Japonsku se díky nim stali kultem. Takovým, že když tam v dubnu 78 zavítali, okamžitě vyprodali tokijskou halu Budokan. Japonci si jejich vystoupení nahráli a v říjnu téhož roku z toho vydali desetiskladbový záznam. Na něm můžeme krom skvělého výkonu kapely slyšet orgasmický jekot nezletilých Japonek, pro něž byl i brýlatý a za bicími neustále pokuřující strejda Carlos naprostým božanem (viz vřískot „banýýýýýý!!“).
Beatlemánie hadra.
V únoru 1979 se živák s názvem At Budokan uvolili vydat i doma u Epic a podpořit ho singlem I Want You to Want Me. Ten sice už dříve vyšel ve studiové (a dost odlišné) verzi, ovšem v aktuální, silně zrychlené koncertní podobě se z něj stal hit. Takový, že pokořil sedmé místo singlového žebříčku v USA, dostal se do Top 30 v Anglii, Top 20 v Německu a dobyl první příčky v Japonsku, Holandsku a Belgii. Dnes je to klasika největší, stejně jako samotné album, které v USA vyletělo na čtvrté místo a prodalo se ho tam přes tři milióny kusů.
V této situaci Cheap Trick s Tomem Wermanem, mužem, který pro Epic produkoval první alba Teda Nugenta a Molly Hatchet a v 80. letech pak desítky kapel glam metalové éry (namátkou Mötley Crüe, Poison, Twisted Sister nebo Dokken), vstoupili do studia Record Plant v Los Angeles, aby nahráli čtvrté studiové (a celkově páté) album kapely. Mimochodem, pět LP za pouhé tři roky, to bylo docela dost i v sedmdesátkách.
Ale CT byli vždycky pilná kapela.
Co tedy rockfordská čtyřka tenkrát v L.A. vytvořila?
Jelikož mi nejsou z těchto nahrávacích sessions známy žádné outtaky (krom verze titulní písně bez smyčců, která vyšla jako bonus na remasteru), budu hovořit jen o těch devíti skladbách, známých z původního LP.
A řeknu vám, že hned tu první řadím k tomu vůbec nejlepšímu z bohatého repertoáru kapely.
“Dream Police“ je rychlá, neskrývaně pompézní, smyčci vydatně podpořená a vpravdě monumentální melodická smršť, evokující postupy legendárního Phila Spectora a jeho proslulé wall of sound. Nielsenův orwellovský text o policii, která hlídá vaše myšlenky, je klasika. Ostatně jako celý tenhle song.
A moje nejoblíbenější pasáž? Ta, kde Rick recituje to svoje „I try to sleep, they're wide awake, they won't let me alone - They don't get paid to take vacations or let me alone - They spy on me, I try to hide, they won't let me alone - They persecute me, they're the judge and jury all in one“. Včetně jeho škodolibého smíchu.
Následující „Way of the World“ je melodická hard rocková pecka, které dominuje jako vždy skvělý vokál Robina Zandera a občasný magický dotek inspirace velkou čtyřkou z Liverpoolu. (Wall of sound included again.)
„The House Is Rockin' (With Domestic Problems)“, která je tvrdší než cokoli ostatního na desce, tvoří předěl mezi úvodními dvěma klenoty a jedním z dalších vrcholů alba.
Více než devítiminutová kompozice „Gonna Raise Hell“ je hypnotická litanie, stojící na sugestivním ďábelském rifu, ve vrcholných pasážích podpořeném smyčcovým orchestrem. (Ten ve skutečnosti tvořili kytarista Rick Nielsen a hostující klávesák Jai Winding, vyzbrojení houslemi a violoncellem.)
Za zmínku stojí i strojově přesné, přesto však naprosto fascinující bicí, podtrhující atmosféru ďábelského nebezpečí. Zprvu nenápadně slouží celku, aby se pak někde kolem šesté minuty prodraly do popředí v osudově dunící mezihře, následně se stáhly a po zbytek skladby sebejistě dokreslovaly celkovou, neklidně zlověstnou náladu.
K těm bicím ještě taková perlička: Podle Bun E. Carlose vylepšil producent Werman zvuk virblů na nahrávce pomocí dvou dřevěných prken, které do sebe narážely.
Někteří kritici (např. Ira Robbin z magazínu Trouser Presss) věří, že text skladby „Gonna Raise Hell“ je o nechvalně známém masakru v guyanském Jonestownu, jedné z největších mimoválečných tragédií 20. století, kdy reverend Jim Jones, vůdce sekty Chrámových lidí, nařídil sebevraždu asi tisícovky svých stoupenců, přičemž nechal popravit kompletní delegaci OSN a jednoho amerického senátora, kteří v té době prováděli na místě inspekci.
Naproti tomu jiní kritici (konkrétně Tom Maginnis z AllMusic) tvrdí, že píseň je o užívání si života v apaticky lhostejném světě, ve smyslu „nemůžeme-li změnit svět, můžeme alespoň rozpoutat nějaké to peklo (čili udělat nějaký rambajs)“.
Samotný autor skladby, Rick Nielsen, pak tvrdí, že je to celé o „náboženských, politických a nukleárních fanaticích“.
Aby toho nebylo málo, Rob Smith ve své knize Unmasking Backmasking o tajných zprávách, ukrytých v klasických rockových skladbách, uvádí, že píseň obsahuje pozpátku nahraný hlas, pronášející větu „You know Satan holds the key to the lock“ (* „Víš, že Satan drží klíč k zámku“).
Po této těžkotonážní náloži přichází odlehčení v podobě svižné „I'll Be with You Tonight“, která jakoby vypadla z power popového alba Heaven Tonight. Funguje jako vydechnutí před dalším z vrcholů kolekce.
Tím je nádherná beatlesovská balada „Voices“ s mnohavrstvými doprovodnými vokály a jako vždy výtečným sólovým zpěvem Robina Zandera. Většinu zdejších kytarových partů přenechal Nielsen hostujícímu Stevu Lukatherovi z kapely Toto.
Po tomto zklidňujícím mo(nu)mentu přichází na řadu odvázaná rock 'n' rollová vypalovačka „Writing on the Wall“, kde se s tím CT rozhodně nemažou.
Střídá ji Tomem Peterssonem zpívaná „I Know What I Want“, disponující silným punkovým nábojem, jenž ovšem u této kapely nijak nepřekvapí (vzpomeňme třeba kultovní punk rockovou pecku „Auf Wiedersehen“ z Heaven Tonight, kterou později nahráli např. thrash metaloví Anthrax).
Závěr alba patří jeho druhé nejdelší skladbě, téměř osm minut trvající „Need Your Love“ - zprvu pomalé, posléze však dramaticky zrychlující hard rockové kompozicí, kde se vyřádí především Rick Nielsen se svou kytarou. Skladba se v koncertní podobě objevila už dříve na živáku At Budokan.
A jsme ve finále.
Jak to bylo dál s Cheap Trick? Dream Police se umístilo na 6. místě žebříčku Billboardu (jen o dvě příčky níže než průlomový Budokan) a pouze v USA se ho prodalo přes milión kusů (což ho tamtéž dělá jedním z jejich čtyř nejúspěšnějších alb). Celosvětově se pak tento počin stal nejprodávanější studiovou deskou kapely.
Následující LP, které produkoval slovutný "pátý beatle", sir George Martin, bylo v USA už "pouze" zlaté (500 000 prodaných kusů). Z kapely pak odešel basák Tom Petersson (kterého nahradil Jon Brant) a následoval sešup popularity.
Dalšímu albu (One on One) bylo vyčítáno, že je málo sofistikované, moc metalové a má špatný zvuk. Tomu následujícímu zase, že je příliš popové. A několik dalších to dodnes schytává za to, že jsou moc 80's.
Bez ohledu na zhrzené kritiky se kapele po čase povedl nečekaný comeback s Peterssonem (opět) v sestavě a power baladou The Flame na prvním místě amerického singlového žebříčku. A to byl okamžik, kdy jsem se s Cheap Trick setkal podruhé...
V roce 1982 jsem ale o kapele a její historii netušil vůbec nic. Nebyl internet, nebyly informace, byla jen železná opona a všudypřítomná láska k Sovětskému svazu. Cheap Trick (nakonec mi někdo přece jen milosrdně sdělil, jak se ta kapela jmenuje) pro mě byli jen bizarní disco-metalovou (?) partou, která navíc, jak jsem zjistil, vůbec nikoho nezajímá. A na světě bylo tolik jiných part, které zajímaly kdekoho, že už nebyl čas pídit se ohledně CT po něčem dalším.
Ale jedno je jisté. Zůstali mi v hlavě.
Tam někde hluboko, pod dojmy z mnoha a mnoha dalších objevů, jež tehdy hýbaly rockovým světem, číhala ukryta Snová policie. Hlídala mé myšlenky a čekala na svůj návrat. Klidně a trpělivě, mnoho dlouhých let.
Věděla, že její čas ještě přijde.
(Věnováno Antonymu.)
» ostatní recenze alba Cheap Trick - Dream Police
» popis a diskografie skupiny Cheap Trick
Sólstafir / Ótta (2014)
Kromě interview nikdy nepřebírám cizí autorské texty. I kdyby se mi líbily sebevíc, vypracuji na dané téma vlastní literární útvar. Učiním tentokrát výjimku, neboť předložené hodnocení alba Ótta jde tak od srdce a je tak ponořené do hloubky prožitku, který sdílím, že bych to při sebevětší snaze nedokázal udělat lépe.
Text s drobnými úpravami přebírám z blogu "Face Of The Forest", který psala jistá Amy z New Hampshire. Vzhledem k tomu, že víc jak dva roky nepřibyl žádný nový zápis a kontakt na sebe neuvádí, není možné požádat o souhlas. Napíšu aspoň info do komentů, třeba zareaguje. Nyní prosím berte tuto recenzi jako velkou poctu nejenom hudbě na albu Ótta, ale v nemenší míře i autorce původního textu. Tímto na dálku děkuji.
Hledal jsem nedávno ze zvědavosti, co znamenají slova "sólstafir" a "ótta", k úsilí mne vyzvala síla této desky. Z hlubin iternetu na mne vyplulo nakonec toto krásné vyznání. Je natolik všeříkající a výstižné, že je sem v překladu rovnou dávám a jen přidávám hvězdičkové hodnocení, jež nemůže být jiné, než absolutní. Album vlastním na vinylu a pouštím si je často:
"Kdysi dávno jsem objevila genialitu tohoto alba. Je z něj cítit oduševnělá nostalgie. Pocit, že se člověk vrací ke svým kořenům.
Sólstafir jsou islandská kapela. Jejich název označuje v islandštině krepuskulární paprsky, což odkazuje na sluneční paprsky pronikající temnými mraky, které často vidíte za soumraku. Ótta je album, jež se točí kolem starého islandského systému měření času zvaného Eykt, klášterního systému, který dělil den na osm částí po třech hodinách. V souladu s tím je na albu osm písní, z nichž každá představuje jeden eyktar. Album začíná o půlnoci úvodní skladbou Lágnætti (nízká noc). Ótta, druhá skladba, odkazuje na dobu mezi 3. a 6. hodinou ranní.
Na obalu je černobílá fotografie starého muže s bílými vlasy. Je umístěn na levé straně fotografie a za ním je moře s velkými skalami vyčnívajícími z břehu, zahalené v mlze. Muž se dívá směrem zpět, vítr mu čechrá vlasy stranou. Jeho tvář je poněkud strhaná. Je na ní vidět vrásky času. Jeho výraz je zcela nečitelný. Na sobě má černý, nevýrazný oděv. Mohl by pocházet z jakékoli doby. Fotografie dobře vyjadřuje nadčasový pocit z tohoto alba. Vypovídá o spojení mezi určitým typem krajiny a člověkem, který do ní patří.
Zpěvák je ve všech písních silně přítomen a jeho chraplavý hlas často zní islandsky jako hnaný vítr. Nebo si představuji, že možná křičí do větru, aby ho bylo slyšet, a využívá sílu větru i hlasu k řízení hudby, která jej doprovází. Islandština je germánský jazyk se severskou příchutí, má v sobě onen starobylý pocit, jenž odkazuje k Vikingům. Jazyk mě vždycky fascinoval tím, že je propojen s kulturou a historií daného místa. Zvuk jazyka, samotná slova, ale i jejich intonace, zprostředkovávají pocit geografie a charakteru země. Island je pro mě zemí tajemství, kterému toto album dodává další tajemství, a vybízí k tomu, aby člověk cítil a slyšel jeho povahu prostřednictvím živlů. Z tohoto důvodu, aniž bychom museli rozumět pronášeným slovům, hudba Sólstafir silně zprostředkovává islandský ponor.
Ačkoli vokály mají tendenci pohánět písně v jejich nejenergičtějších momentech, nezosobňují celé album. Objevují se také dlouhá instrumentální intermezza. Album otevírá jemně klavír a housle (nebo smyčce podobného charakteru). Na jiném místě později nastupuje banjo. Tyto smyčcové nástroje se v průběhu alba opakovaně vracejí, aby se krásně proplétaly s kytarami, bicími a zpěvem. Dochází k časovým změnám, které se zvedají a klesají jako příliv a odliv. Chvíle hluku, větru a deště, pak klidné chvíle rozjímání a přemýšlení. Tyto nálady přecházejí přirozeně. Je tu konzistentní energie, která se stupňuje a ustupuje, a zdá se, že vždy vychází ze stejného zdroje. Bicí a kytary často přerušují pomalý úvod silným a stálým rytmem tremola, nabírají na síle, aby spustily brilantní crescenda, která se nakonec opět stáhnou do ticha.
Atmosféra vytvořená na tomto albu je dokonalá. Folkový feeling vykouzlí banjo. Silně zkreslená kytara v kombinaci se vzdáleným burácením činelu rutinně vytváří mlhavou atmosféru, a to díky jemnému zacházení s produkcí. Houslové nebo klávesové melodie se lehce prodírají mlhou a dodávají duši, upřímnost a touhu. Krásná kombinace.
V písni Rismál bicí září a mihotají se skrze bílou mlhu zkreslení a vyzývají k organickému zvuku tamburíny, aby zdůraznily činel. Kdyby to mihotání bylo sluneční světlo, mohlo by to dát smysl názvu, který znamená východ slunce. Ve skladbě Nón (poledne) je úžasná pasáž, kde se z moře vynoří sólová kytara s ostřím nože a na okamžik zatančí s duchem heavy metalu.
Ótta září jako hořící plamen staré svíčky, která odmítá zhasnout. Skrze bezčasý závoj větru, mlhy a moře připomíná zapomenuté časy. Je pokorná a procítěná, téměř baladická. Je to óda na srdce a domovinu. Jako oběť."
Translated with >> odkaz (free version)
ZDROJ
» ostatní recenze alba Sólstafir - Ótta
» popis a diskografie skupiny Sólstafir
Cheap Trick / One On One (1982)
Moje nejoblíbenější album Cheap Trick? Buď tohle nebo Dream Police.
Shodou okolností to jsou zrovna první dvě alba CT, které jsem kdy slyšel. A ať si kdo chce co chce říká, One on One je jedna velká pop-punk-metalová parádička, plná zběsilých, veselých a silně chylavých kousků ("She's Tight" a "Love's Got a Hold on Me" budiž jmenovány na prvních místech), korunovaná skvostnou beatlesáckou baladou "If You Want My Love".
V této podobě jsou mi CT asi nejbližší, i když ta jejich - nikde jinde neslyšená - perverzní pompa, s níž přišli na Dream Police, je taky pošušňáníčko! Mám hodně rád power pop, jaký předváděli na Heaven Tonight, jejich glam metalové období kolem comebackové Lap of Luxury i pozdější koketérii s alternativním rockem (ostudně přehlížená paráda Cheap Trick '97), ale zbytečně podceňovaná One on One bude mít v mém srdci vždycky speciální místo.
Díky, Ricku, Robine, BunE a Jone.
A samozřejmě taky tobě, Royi Thomasi Bakere. Protože bez tebe by tahle kolekce asi nikdy nezněla až takhle výjimečně!
» ostatní recenze alba Cheap Trick - One On One
» popis a diskografie skupiny Cheap Trick
Twisted Sister / Love is for Suckers (1987)
Jeden z těch případů, kdy remastering dokázal úroveň původní nahrávky pozvednout minimálně o třídu výš. Zvuk alba (alespoň tedy na remasteru a ve srovnání s původním CD) je ohromující a první tři skladby jsou naprosto skvělé! Zbytek desky už takových kvalit nedosahuje, i když zní pořád parádně. Je zajímavé, že nejglamovější album této, obvykle právě do glam metalu řazené, skupiny, je fanoušky i samotnými Twisted Sister považováno za jejich nejhorší. Kapela z něj také po reunionu hrála na koncertech snad jen úvodní "Wake up (The Sleeping Giant)", kterou ovšem později stejně vyškrtla ze setlistu.
Říká se, že původně mělo jít o sólové album zpěváka Dee Snidera, který byl nahrávací společností dotlačen k tomu, aby deska vyšla pod jménem kapely, z níž na ní pořádně snad ani nikdo nehrál. Je jasné, že za těchto okolností se nebude skupina k takovému počinu moc hlásit. Za sebe ale mohu říct, že jsem rád, že album pod jménem Twisted Sister nakonec vyšlo. Pro mě osobně jde totiž o jejich třetí nejlepší počin po Stay Hungry a debutu Under the Blade. A to se mi desky You Can't Stop Rock 'n' Roll a Come Out and Play líbí opravdu hodně.
» ostatní recenze alba Twisted Sister - Love is for Suckers
» popis a diskografie skupiny Twisted Sister
Motörhead / 1916 (1991)
Tak tomu říkám comeback.
Motörhead byli ve druhé půli osmdesátek out jako máloco (i když třeba Orgasmatron je skvostné album, jenom si ho skoro nikdo nevšiml). Za celé období 1985 - 1990 jsem potkal pouze jednoho jejich fanouška, který mi byl tenkrát představen jako nějaká rarita. A myslím, že ani on už nepočítal s návratem svých idolů do hry. Jenže přišel rok 1991 a Motörhead byli zpět.
Důvod? Je jich několik. Lemmy a spol se přestěhovali do Států, kde se jich ujali u Epic Records a starali se o jejich propagaci mnohem lépe než u předchozích labelů, k nimž kapela přešla po krachu domovské společnosti Bronze. Jenomže to by samo o sobě ke comebacku, který si Motörhead na začátku 90. let zažili, asi nestačilo.
Bylo ještě potřeba natočit opravdu dobré album. A přesně to kapela dokázala. Na jeho přípravu měla ostatně dost času - od vydání poslední řadovky uběhly už čtyři roky. A to byla v těch časech poměrně sebevražedná pauza.
První dvě skladby na desce ještě nepřinášejí nic převratného, zlom přijde až u té třetí. Na "No Voices in the Sky" Lemmy předvedl, že jejich speed metalový rock and roll může fungovat i v podstatně melodičtějším hávu. Což si ostatně vyzkoušel už na předchozí desce s výtečnou "All for You", tehdy bohužel ještě bez většího ohlasu. Proč "No Voices…" nešla okamžitě na singl asi nikdy nepochopím.
Tvrdý rock and roll "Going to Brazil" tam ostatně nešel taky, ale aspoň plným právem zdobí mnohý pozdější výběr kapely. Žhavý brazilský rokec vystřídá mrazivá scenérie v pomalé, ale velmi sugestivní horrorové kompozici "Nightmare / The Dreamtime". Podobné experimenty nebyly doposud pro kapelu zrovna typické. Tenhle zněl ale po čertech dobře asi úplně všem, protože jsem na něj v životě neslyšel nebo nečetl křivého slůvka. Lemmy, deklamující své vize rudé smrti, Golgoty, černé noci a měsíčního svitu, je tady prostě neodolatelný.
Ještě větší překvapení přichystal fanouškům v následující "Love Me Forever". Považte: Balada na albu Motörhead! Něco takového si do té doby představil asi jen málokdo. Jenomže jaká balada: Zadumané, potemnělé plochy, vemlouvavý, zpočátku posmutnělý, vzápětí však už správně razantní vokál v pěkně přitvrzených pasážích… Jednoduše paráda. Kdo říkal, že Lemmyho hlas se do baladických poloh nehodí? Minimálně tady sedne dokonale.
V "Angel City" už jsme doma ohledně toho, kde je teď vlastně doma pan Kilmister. A vypadá to, že v L.A. se vyloženě našel. Pije zdarma Bon Joviho chlast, válí se u bazénu a do toho zní v pozadí piano a saxofon, instrumenty, které se nikdy předtím na žádném albu této skupiny neobjevily.
1916 je deska mnoha popvé. Kapela si na ní prvně střihne čistý punk rock v krátké, ale chytlavé ódě na Ramones (kterou pak Ramones sami zařadili do svého repertoáru) a Lemmy následně poprvé v historii nasadí vyloženě tklivý vokál v závěrečné, violoncellem podmalované, titulní skladbě.
Album bylo přijato fanoušky i kritikou s nadšením, a i když (možná trochu překvapivě) nedosáhlo žádných převratných komerčních úspěchů, spolehlivě dostalo Motörhead zpátky do povědomí rockových fanoušků po celém světě.
„Tohle je něco jako náš Revolver,“ řekl o této desce Lemmy, mimo jiné velký fanda liverpoolské čtyřky. „A už se nemůžu dočkat našeho Seržanta.“
Ten sice dle mého názoru nikdy nepřišel, a pokud jím měl být následující počin March ör Die, který nikoho příliš nenadchl, tak tenhle záměr kapele příliš nevyšel. Za 1916 se však Lemmy u nebeského báru nemusí dodnes stydět ani trošičku. Právě naopak; pro mě osobně je to společně s Ace of Spades nejlepší album, jaké kdy nahrál.
» ostatní recenze alba Motörhead - 1916
» popis a diskografie skupiny Motörhead
Harvey, PJ / I Inside The Old Year Dying (2023)
Tvorba alternativně rockové písničkářky PJ Harvey mě dlouho míjela. Zbystřit mě přimělo, když jsem z několika různých stran slyšela chválu na její nedávné pražské vystoupení - prý šlo o krásný a klidný koncert. Jak jsem dohledala, jeho první část tvořily právě písně z novinkového alba, provedené v takřka divadelní stylizaci. Nic přeplácaného, představu o vizuální stránce (soudím dle fotografií z koncertu) a celkové náladě (dle hudby) nejlépe dává obal desky.
Ta má zachycovat jeden rok v životě dospívající dívky a její citové zrání. Rámec mu dává venkovské prostředí, evokované autentickými přírodními zvuky, pokřikováním dětí, nářečím a říkadly prolínajícími celým textem. Skrze prolamující se odlišné zvukové textury prožíváme proměny okolní krajiny, výpravy do společnosti i do nitra probouzejícího se ženství. To si hledá protějšek v postavě cizince na prahu, vojáka, Ježíše nebo Elvise - verš love me tender, love me sweet se vrací jako refrén i později, když se ke zpěvu přidá mužský hlas.
S hlasy se zde zachází spíš herecky než pěvecky a zajímavý je akustický prostor, který nahrávka modeluje - místy zní měkce a široce, jindy dutě, sevřeně, naléhavě, osudově... emocionálních odstínů bezpočet. Poetika desky je velmi specifická, snadno se může stát, že posluchač v ní spatří prostě jen dívku, která bezcílně bloudí, v prstech převaluje napůl uschlou větvičku (další jemná metafora životního cyklu) a něco si pro sebe mumlá. Hudba je to prazvláštní a potřebuje se potkat s náležitým rozpoložením. Má ale něco do sebe.
» ostatní recenze alba Harvey, PJ - I Inside The Old Year Dying
» popis a diskografie skupiny Harvey, PJ
Lynyrd Skynyrd / Edge of Forever (1999)
Vźdycky jsem si přál, aby Skynyrdi nahráli ještě jedno heavy metalové a jedno blues rockové album.
To první se mi splnilo v roce 1999, když se kapela spojila s osmdesátkovým producentským veteránem Ronem Nevisonem a stvořila tenhle hutný monument. To druhé se mi asi už nevyplní. I tak díky, hoši (a děvčata). "Workin'", "Preacher Man", "Mean Streets", "Through It All" a "Money Back Guarantee" jsou opravdové parádičky. Slabá místa aby tu jeden pohledal.
» ostatní recenze alba Lynyrd Skynyrd - Edge of Forever
» popis a diskografie skupiny Lynyrd Skynyrd
AC/DC / T.N.T. (1975)
Na vrchol vede dlouhá cesta - zvlášť když na něj chcete dojít s jako břitva nabroušeným nářezem, který se rockovými prostředky více než k čemukoli jinému obrací k černému rhythm and blues a rock´n´rollu. Z debutu osvědčenou trojnožku bratří Youngů a Bona Scotta pro nahrávání druhého studiového alba T.N.T. posílila stabilní rytmika Mark Evans / Phil Rudd a u protinožců stále úspěšnější kapela navíc zjistila, jak chutná úspěch v podobě žebříčkového hitu.
S úvodní skladbou It's a Long Way to the Top (If You Wanna Rock'n'Roll) se AC/DC dopustili jednoho z nejpřekvapivějších tahů v rámci celé své téměř půlstoleté kariéry. Jasně, zapracovat do struktury písní třeba zvuk kostelního zvonu nebo střelbu z kanónů taky nepatří k úplně obvyklým hudebním postupům, dudy v rukou zpěváka Bona Scotta ale pětiminutový kus, který přes veškeré vnitřní napětí nezapře jistou monotónnost, v tu správnou chvíli postrčí vpřed. Pak je tu píseň High Voltage, která svým názvem i riffovou prací obou kytar nezaměnitelně odkazuje k debutové desce. Na ní by těžko hledala konkurenci a i na T.N.T. jde o brutálně silný a nekompromisní kus. No a do třetice všeho hitového je tu titulní skladba, v níž na tehdejší AC/DC až netypicky hardrockový riff tvoří základ archetypální stadionové halekačky.
I mimo výše zmíněný hitový trojlístek se na T.N.T. najdou kousky, které ani po bezmála padesáti letech neztratily eleganci a švih - jde třeba o přisprostlý bluesový valčík The Jack, hypnoticky omamnou rockeřinu Live Wire nebo podařený riffový nářez Rock 'n' Roll Singer. Když už mluvíme o těch riffech - jeden takový si bratři Youngové v té době zřejmě skutečně oblíbili, protože stojí v základech hned tří skladeb: kromě již zmíněné pecky High Voltage jde také o postarší věcičku Can I Sit Next to You Girl, kterou Youngové (v lehce komerčnější podobě) hrávali (a na singlu vydali) ještě s předcházejícím zpěvákem Davem Evansem, a o chuckberryovský cover School Days. Oba kusy vnímám oproti zbytku materiálu na albu jako slabší, docela dobře bych se na desce obešel taky bez divokého rock´n´rollu Rocker.
Pokud bychom při maximálním zjednodušení nacpali texty z debutu do škatulky "ona", na T.N.T. by v největší permanenci byli vedlejší přihrádky "já", popřípadě "my". Jedna část skladeb totiž (v určité návaznosti na závěrečnou skladbu Show Business z desky High Voltage) popisuje, že život členů kapely není žádná selanka a že ani ve chvíli, kdy kapela takzvaně prorazí, nemá ani zdaleka vyhráno - tuhle tematiku akcentuje zejména úvodní dvojička It's a Long Way to the Top (If You Wanna Rock'n'Roll) a Rock 'n' Roll Singer. Trojice Live Wire, T.N.T. a Rocker naproti tomu podporuje (samozřejmě s patřičnou nadsázkou) sebeprezentaci zpěváka Bona Scotta jako pořádného "řízka" a chlápka, kterému žádná neodolá. Obě tematiky v sobě alespoň náznakem spojuje divočina High Voltage, až přeslušněle oproti nim naopak působí Evansova historka o tom, jak povedenou hláškou sbalil holku a následně podobným způsobem odpálkoval jakéhosi otrapu, co se mu ji snažil přebrat, v Can I Sit Next to You Girl. Jasným vrcholem desky je po textové stránce pecka The Jack, ve které Bon Scott v tísíci a jednom různých jinotajů s karetní tematikou líčí příběh o tom, jak jeho hrdina od jedné prostitutky ke kapavce přišel.
T.N.T. vnímám oproti High Voltage jako o něco rozpolcenější album. Ty nejlepší skladby jsou tu silnější než na debutu, na druhou stranu je tu více těch, které ke štěstí víceméně nepotřebuji. AC/DC ukázali slušný potenciál, který ale ještě bude třeba naplnit. Zatím tu tedy pořád máme jen několik zásadních skladeb - na zásadní album se teprve čeká.
» ostatní recenze alba AC/DC - T.N.T.
» popis a diskografie skupiny AC/DC
Mountain / Best Of Mountain (1973)
Best of Mountain, moje prvé krôčky
Keď sa rozpadne slávna kapela, nemožno sa čudovať, že sa na jej sláve ryžuje v podobe vydávania rôznych kompilácií. Ako napríklad Best Of Mountain.
Toto CD som si kúpil počas civilnej vojenskej služby v Bontone pod Michalskou bránou. Bolo jedným z tých, ktoré som v discmanovi otáčal toľkokrát, až by som ho odspieval aj so sólami komplet na počkanie. Dovtedy som vo walkmane zodral album Live – The Road Goes Ever On, nuž som chcel niečo, čo odolá nekonečnému počúvaniu. A keďže som nemal peňazí nazvyš, výberovky mi pomáhali získavať muziku spôsobom, ktorý by som inak nedosiahol. Takzvane reprezentatívne.
Nedajte sa pomýliť počtom hviezd uvedeným na konci tohto textu. Hudobne je to čistá päťka a kapelu prezentuje majstrovsky. Nie je tu všetko podstatné, ale všetko na kompilácii je podstatné. Hard rock prvej akosti, nesmrteľné skladby typu Mississippi Queen alebo Nantucket Sleighride, na zoznámenie s tvorbou skupiny je to ideálna voľba (jasné, albumoví kompletisti nebudú súhlasiť, ale to je ich vec).
Dnes by sa azda zdalo, že tých cca štyridsať minút je na CD smiešne málo. Keďže kompilácia vyšla v roku 1973 na platni, ide o ideálnu dĺžku v duchu hesla – kvalita nad kvantitou. Priznám sa, nikdy mi neprišlo, že by som bol o niečo ukrátený, je to jednoducho album, ktorý milujem. Dnes už existujú vydania s bonusmi, ale nežiadajú sa mi (jasné, to, že mám kompletnú diskografiu kapely zo 70. rokov, tomu napomáha). Ja mám staré CD od CBS, ktoré nemá uvedený dátum vydania, ale všetko nasvedčuje tomu, že ide o výlisok z roka 1990.
Best Of Mountain je jedným z tých albumov, ktoré mi zmenili život, formovali vkus a nedám naň preto dopustiť. Vždy si ho rád pustím a užívam si spomienky na časy, keď som cestoval verejnou dopravou a v duchu sa tešil, ako ruším cestujúcich niečím, čo neznelo ako tuc-tuc.
» ostatní recenze alba Mountain - Best Of Mountain
» popis a diskografie skupiny Mountain
Motörhead / No Sleep til Hammersmith (1981)
Motörhead – No Sleep 'til Hammersmith, čo dodať...
Viete, ktorý album bol číslo jedna v britskom rebríčku v roku 1981? Správne! Je to No Sleep Til’ Hammersmith od heavymetalovej legendy Motörhead. Ide zároveň o najlepšie postavený rebríčkový album v celej jej diskografii.
K skupine Motörhead som sa dostal niekedy v polovici 90. rokov. Otec nahral z, predstavte si, verejnoprávnej STV čiernobiely koncert Live...Everything Louder Than Everything Else. Zachytával kapelu v Nemecku v marci 1991, krátko po vydaní albumu 1916. Čerstvo sa zo mňa stal učeň na bicie nástroje a miešali sa vo mne vášne k starej rockovej muzike a k súčasnej produkcii. Lemmyho muzika ma odrovnala na prvú dobrú. Netrvalo dlho a z kazety na kazety som si od bratranca nahral albumy Overkill a March ör Die. Jednými z prvých cédečok v mojej zbierke boli aj dve výberovky Aces High a Ultimate Metal, nasledované čerstvou novinkou, albumom Sacrifice. Inak, som asi jediný človek, akého poznám, ktorý má doma hromadu výberoviek od Motörhead. Kupoval som všetko, čo bolo v Bratislave k dispozícii. Koncertný kúsok Live At Brixton, výberovku z lacných kníh Ace Of Spades, boxset Stone Deaf Forever... Popri tom som si na osemnástku nechal darovať album Bastards, nakoľko som si zamiloval skladbu Born To Raise Hell z filmu Airheads, kde partia hudobníkov prepadne rádio, aby nechali zahrať svoj singel. Hrajú tam Buscemi, Sandler a Frasier a mihne sa tam aj Lemmy. Mám túto hudobnú komédiu rád. A tak to pokračovalo ďalej, videá a klipy na véháeskách, dévedéčka, cédečka, ešte aj dnes sa mi mnohé kdesi povaľujú. Keďže cez výberovky som si vyskladal prakticky všetky albumy, paradoxne, vlastním len málo radových albumov. Ale No Sleep ‘Til Hammersmith mi nemôže chýbať!
Cca štyridsať minút čistej nespútanej energie, to je v skratke definícia tohto ohlušujúceho veľdiela! Neviem a ani sa nechcem pokúšať o určenie, ktorá skladba je najlepšia. Všetky poznám naspamäť, mám ich v krvi ako vakcíny, chránia ma pred zlou náladou lepšie ako zákony biele goliere pred odsúdením. Pochopte, koncert, ktorý na úvod odpáli Ace Of Spades, prakticky nemôže gradovať, a predsa! Napríklad Overkill je smršť, ktorá z hurikánu Katrina spravila nemohúceho štatistu. Vôbec je tu najviac skladieb z rovnomenného albumu, ktorý milujem z celej Lemmyho tvorby najviac. A celý tento hurhaj zvládnu traja hráči, bez dohrávok, bez obrúsenia ostrých hrán. Kam sa podela takáto muzika?
Nakoľko vlastním dvojdiskovú edíciu od Sanctuary Records, okrem albumu mám k dispozícii ďalšieho jeden a pol disku koncertných kúskov, ktoré sa na album nezmestili, respektíve, boli zaznamenané na vtedajších koncertoch. Nebudem ich pitvať. Kvalita je rovnaká, a teda úžasná.
Milujem kapelu Motörhead, v puberte som ju počúval azda najčastejšie zo všetkých hudobných skupín a vždy sa k nej rád vraciam. No Sleep Til’ Hammersmith je masaker!
P.S. Moje dvojdiskové vydanie od Sanctuary Records (2008) obsahuje nasledujúce skladby:
CD 1:
01. Ace Of Spades (3:01)
02. Stay Clean (2:51)
03. Metropolis (3:31)
04. The Hammer (3:05)
05. Iron Horse/Born To Lose (3:58)
06. No Class (2:34)
07. Overkill (5:13)
08. (We Are) The Road Crew (3:31)
09. Capricorn (4:40)
10. Bomber (3:24)
11. Motörhead (4:44)
12. Over The Top (bonus) (2:57)
13. Shoot You In The Back (bonus) (2:43)
14. Jailbait (bonus) (3:34)
15. Leaving Here (bonus) (2:48)
16. Fire Fire (bonus) (2:55)
17. Too Late, Too Late (bonus) (3:04)
18. Bite The Bullet/The Chase Is Better Than The Catch (bonus) (6:39)
CD2 - Outtakes:
01. Ace Of Spades (2:48)
02. Stay Clean (2:54)
03. Metropolis (3:46)
04. The Hammer (3:01)
05. Capricorn (5:00)
06. No Class (2:44)
07. (We Are) The Road Crew (3:31)
08. Bite The Bullet/The Chase Is Better Than The Catch (6:07)
09. Overkill (4:53)
10. Bomber (3:26)
11. Motörhead (5:35)
» ostatní recenze alba Motörhead - No Sleep til Hammersmith
» popis a diskografie skupiny Motörhead
Hanoi Rocks / All Those Wasted Years (1984)
S přehledem jedno z nejlepších koncertních alb, jaké jsem kdy slyšel.
Hanoi Rocks byli tehdy naživo neuvěřitelní. A to, co tady předvádí Michael Monroe (viz video ze stejného koncertu), který ač neustále v pohybu, stíhá nejen excelentně zpívat, ale také výtečně obsluhovat foukačku a saxofon (a když na to příjde, tak i bicí), to je prostě něco. A ještě přitom po celou dobu zvládne vypadat jako nějaká bloncka ze žurnálu. :-)
Glam nebo hair metal, i když se to spoustě lidí na první pohled nezdá, má mnoho různých poloh.
Hanoi Rocks byli, zejména právě díky zpěváku Michaelu Monroeovi, v podstatě vynálezci glam metalové image, tak jak ji známe v podobě Mötley Crüe či Poison kolem poloviny 80. let (tedy té echt transvestické). Hudebně se ale blížili mnohem více k punku než k heavy metalu. Zjednodušeně se dá říci, že jejich raná tvorba byla takovým živočišným, chytlavým mixem The Clash a Rolling Stones (s mírnou příměsí z New York Dolls, Sex Pistols nebo Alice Coopera).
Na glamový Sunset Boulevard se přes Anglii dostali až z Finska, kde koncem 70. let začínali.
V L.A. pak jejich koncerty často navštěvovali členové Guns N' Roses v dobách, kdy jméno jejich vlastní kapely většině lidí ještě nic neříkalo. Z jejich pódiového projevu se Axl, Slash, Izzy a spol. učili, jak že se má vlastně dělat ten rock 'n' roll. A dělat rock 'n' roll, to šlo Hanoi Rocks, krom konzumace alkoholu a dalších omamných látek, ze všeho nejlíp. Což mimo jiné dokazuje právě tato deska, kompletně nahraná během jednoho prosincového večera roku 1983 na koncertě v londýnském klubu Marquee.
Bylo to myslím první album, které jsem kdy od téhle kapely slyšel. Vzpomínám si, jak jsem si říkal, že pokud zní ti hoši takhle dobře naživo, jak potom musejí znít ze studiovek. A tak jsem si většinu z nich pořídil, jen abych s překvapením zjistil, že na nich znějí... většinou hůř. Což ale neznamená, že by takové Self Destruction Blues nebo Bobem Ezrinem (Alice Cooper, KISS, Pink Floyd) produkované Two Steps from the Move nebyly skvělé desky!
Přiznám se, že jsem nikdy nebyl kdovíjakým příznivcem koncertních záznamů. Ale jsou výjimky... A All Those Wasted Years je definitivně jednou z nich.
S hodnocením neváhám ani na vteřinu: Pět hvězdiček pro tuhle desku je nezbytné minimum.
» ostatní recenze alba Hanoi Rocks - All Those Wasted Years
» popis a diskografie skupiny Hanoi Rocks
Aerosmith / Pandora's Box (1991)
Více než 50 ukázek z tvorby Aerosmith a jejich členů od prvopočátků v 60. letech až do roku 1982.
Všechno pěkně v jedné krabici, na třech discích a s šedesátistránkovým bookletem plným fotek, podrobných informací, citátů a jedním dlouhým esejem k tomu.
Klasické hity, naprosté rarity, dema, alternativní a koncertní verze písní, remixy, vzorky ze sólových projektů... Všechno to tu je. Když tahle Pandořina skříňka v roce 1991 vyšla, odmítl ji Josef Vlček v Rock & Popu hvězdičkovat.
"Tohle je učebnice," napsal. "A učebnice se neznámkují."
Aerosmith jsem chtěl poznat už od chvíle, kdy jsem si na ostravské černé burze v roce 1985 koupil jedno číslo magazínu Metal Hammer, kvůli článku o mých tehdy čerstvých oblíbencích Mötley Crüe. Prostudoval jsem ten časopis tam a zpátky mnohokrát, takže mi nemohla uniknout ani recenze na nové album Aerosmith Done with Mirrors.
Jenže tu kapelu tehdy nikdo z mých vrstevníků neznal. (Docela by mě zajímalo, zda byli v Československu nějací jejich fanoušci alespoň v půli sedmdesátek, v dobách první vlny jejich popularity s alby jako Toys in the Attic a Rocks. Já nikoho takového neznám. Vy ano?)
V každém případě, sehnat u nás v hlubokých osmdesátkách něco od Aerosmith nebo třeba od Alice Coopera (o jehož poznání jsem usiloval ještě mnohem víc) vyšlo zhruba na stejno. Tedy, bylo to zhola nemožné.
Věřte mi, pokoušel jsem se o to stejně usilovně jako marně.
Situace se změnila až na konci dekády, kdy se tihle staří velikáni díky glam metalovým albům plným hitů najednou vrátili do světových žebříčků. A díky dealerům z černých burz také do hry, jejíž součástí už jsem byl i já.
Jména, při jejichž vyslovení se na mě před pár lety dívali tuzemští metalisté jako na mimozemšťana, byla najednou opět v kurzu: Alice Cooper, Aerosmith, Heart, Blue Öyster Cult... Tak dobře, ty předposledně jmenované jsem znal asi jenom já a na alba těch posledních jsem si musel ještě několik let počkat. Ale nové desky Alice a Aerosmith už náhle takový problém nepředstavovaly.
Psal se rok 1989 nebo 1990. Měl jsem na kazetách nahrané Permanent Vacation a Pump, a jak tenkrát napsal Jaromír Tůma v Mlaďáku: "Co říct o kapele, která po patnácti letech hvězdné kariéry přijde s albem, které je lepší než všechna předtím a následující deskou to album ještě překoná?". Užíval jsem si to a chtěl jsem víc.
A do toho se někdy koncem roku 1991 objeví tenhle svatý grál.
Co k tomu dodat?
Bylo to přesně to, po čem jsem toužil. To, co jsem v tu chvíli nejvíc potřeboval.
Hard rock, blues rock, heavy metal... Všechno v jednom.
Zásobárna kvalitního rock 'n' rollu na léta dopředu.
Nejlepší box set, co znám.
Most mezi Rolling Stones a Led Zeppelin.
Pokladnice,
Prostě... Pandora's Box!
» ostatní recenze alba Aerosmith - Pandora's Box
» popis a diskografie skupiny Aerosmith
Poison / Look What The Cat Dragged In (1986)
Album, které najdete v každém žebříčku nejlepších či nejdůležitějších glam metalových desek všech dob a to nejspiše rovnou někde v první desítce.
(Pro zajímavost: Rolling Stone: "50 Greatest Hair Metal Albums of All Time" - 2. místo; Ultimate Classic Rock: "Top 30 Glam Metal Albums" - 16. místo; Loudwire: "Top 30 Hair Metal Albums" - 10. místo; LA Weekly: "Top 20 Hair Metal Albums of All Time" - 6. místo. Atd, atd. Mezi deset esenciálních glam metalových počinů zařadily tuhle desku např. WhatCulture, Pop Matters nebo Classic Rock.)
Zda bych tuto něco málo přes půl hodiny trvající kolekci chytlavých písniček, nekomplikovaně pádících, šlapajících či (v jednom případě i) ploužících se v duchu osmdesátkového mejdanového rock 'n' rollu, zařadil do glam metalové topky i já? Tak to si pište! A rovnou někam nahoru, kde by se vyhřívala na piedestalu společně s debuty Mötley Crüe, W.A.S.P. nebo Guns N' Roses a třetími deskami Bon Jovi, The Cult či Twisted Sister.
Je příznačné, že tak jako si ani jedno z těchto alb není navzájem vůbec podobné, také debut Poison nijak nepřipomíná žádnou z výše zmíněných desek. Stejně jako ony, i Look What the Cat Dragged In je svébytné dílo, které si jde zcela suverénně svou vlastní cestou a neohlíží se kolem sebe. Přesně takový přístup vám může přinést obdiv i nenávist, následováni i pohrdání, kopírování i zatracení. Poison si získali tohle všechno. A kdyby nevznikli, pravděpodobně by si je někdo musel vymyslet.
Byli produktem doby - první glam metalisté, kteří bez skurpulí vsadili úplně všechno na drzou, do detailů promyšlenou líbivost. Podívejte se na videoklip k nejlepší písničce celého alba, "Talk Dirty to Me". Když ho kdysi, koncem 80. let, poprvé (a zřejmě naposledy) viděl jeden můj kamarád, nazval to "metalovými New Kids on the Block". Možná tak pojmenoval recept, který kapele pomohl dostat se přes noc na vrchol. Kdyby však vizuální atraktivita nebyla podpořena působivostí samotné muziky, nemyslím, že by se Poison kdy vyšvihli až tam, kde pobývali vcelku neohroženě dalších pět let.
Jejich debut pokořil třetí příčku amerického albového žebříčku a získal trojnásobnou platinu. Velmi podobně se dařilo i dvěma následujícím studiovkám. Ty byly navíc také slušnou zásobárnou singlových hitů (pět se jich dostalo do Top 10 US Billboardu a jeden dokonce až na samotný vrchol).
Ovšem ani singly z první desky si nevedly špatně. Balada "I Won't Forget You" se vyšplhala na třinácté místo a "Talk Dirty to Me" byla devátá. A právě o této, posledně zmíněné pecce s parádně recyklovaným, vskutku geniálním rifem (v minulosti použili podobný třeba Cheap Trick nebo Sex Pistols), se jistý kritik vyjádřil v tom smyslu, že kdyby stejný song nahrála nějaká váženější punková či alternativně rocková kapela, dnes by byl pravděpodobně nezpochybnitelnou klasikou.
Není to ale jen tato píseň, která celému albu zajišťuje status (často zpochybňovaného) majstrštyku. Zvýšenou pozornost si zaslouží také strhující titulní kousek s neodolatným ústředním sloganem nebo další chytlavá singlovka "I Want Action", neskrývaný to hold všem dívkám ze Sunset Strip - centra celého glam metalového dění.
Jistě, deska má i svá relativně slabší místa (což se rozhodně netýká třeba úvodní "Cry Tough"), ty silné momenty jsou však natolik přesvědčivé, že dají zapomenout na jakékoli pochybnosti.
Pokud jste typičtí tuzemští metalisté, ctitelé prog rocku, taneční či elektronické hudby, případně příznivci různých artových alternativ, raději na tohle album rovnou zapomeňte. Pokud ale máte rádi rock 'n' roll bez servítků, zato se smyslem pro chytlavost a melodii, a k tomu máte ještě slabost pro osmdesátky, tohle je něco pro vás.
Podívejte se, co to ta kočka přitáhla. Protože to nejspíš budete milovat.
» ostatní recenze alba Poison - Look What The Cat Dragged In
» popis a diskografie skupiny Poison
Cult, The / Sonic Temple (1989)
Když se v případě The Cult řekne Electric, tak se musí jedním dechem dodat také Sonic Temple.
Vizionáře Ricka Rubina vystřídal Bob Rock (který téhož roku produkoval multiplatinové Dr. Feelgood pro Mötley Crüe a o pár let později také černé album Metalliky) a vliv AC/DC nahradila inspirace Led Zeppelin.
Sonic Temple není tak sevřený a intenzivní počin jakým byl jeho předchůdce, což je dáno větší rozmáchlostí a monumentálností jednotlivých skladeb. Na druhou stranu nabízí několik vpravdě hymnických songů, které tento rozdíl dokonale vyrovnávají.
V tomto směru je pro mě vrcholným okamžikem epická "Sweet Soul Sister", v mém soukromém žebříčku skladeb The Cult trůnící jednoznačně až na samém vrcholu. (Pozor: Singlová i video verze neobsahuje parádně gradovanou mezihru, která tuhle samu o sobě skvělou skladbu nejen vyšperkuje, ale přímo ji vyšroubuje až na samotný piedestal. Takže pokud chcete zkusit "Sweet S. S.", tak jedině v podobě, v jaké je zachycena na tomto albu!)
Dalším nezapomenutelným kouskem je balada "Edie (Ciao Baby)", nádherná pocta Edie Sedgwick, kultovní herečce, známé nejen z undergroundových filmů Andyho Warhola. Do třetice všeho nejlepšího bych pak vybral rychou "New York City" s hostujícím Iggy Popem.
Za poslech samozřejmě stojí celé album - když se podívám na seznam skladeb a vidím tituly jako je úvodní "Sun King", singlová "Fire Woman" nebo rozsáhlá kompozice "Soul Asylum", nezbývá než konstatovat, že ta deska nemá vyloženě slabé místo.
Z věcí, které se na album nedostaly a skončily na B-stranách singlů nebo se mnohem později objevily na občas dost těžko sehnatelných kompilacích, musím jmenovat alespoň skvostnou "Bleeding Heart Graffiti" (k mání na výběrovce Best of Rare Cult) a akustický bluesový jam s foukačkou a všemi dalšími náležitostmi, nesoucí název "Messin' Up the Blues". Tato parádní rarita patří k ozdobám třídiskové edice, realizované na počest výročí třiceti let od původního vydání desky.
Díky úspěchu posledních dvou alb (obě mají na kontě platinu v USA a zlato v Anglii) se The Cult na sklonku 80. let definitivně vyhoupli mezi glam metalové superhvězdy, vystupující na vyprodaných stadiónech (např. společně s Guns N' Roses, kteří jim neváhali přetáhnout tehdejšího bubeníka Matta Soruma). Za Electric a Sonic Temple si vysloužili obdiv nových fanoušků z řad headbangers, pohrdání melancholií zmítaných postpunkerů a gothiků, a vyložený výsměch ze strany pozérských kritiků, kteří novou hard rockovou orientaci kapely prostě nedokázali unést. Podle mě však Astbury s Duffym nikdy předtím ani potom nenahráli lepší a zábavnější desky než jsou právě tyto dvě.
Takže... dík za tahle alba, hoši!
S nimi je klenoty už tak natřískaná hard rocková / glam metalová pokladnice 80. let ještě bohatější a lidi jako já jsou kvůli nim ještě hrdější na to, že svůj život zasvětili té úžasné věci zvané rock 'n' roll.
» ostatní recenze alba Cult, The - Sonic Temple
» popis a diskografie skupiny Cult, The
Di Meola, Al / The Grande Passion - World Sinfonia (2000)
Třetí studiová práce The Grande Passion pod hlavičkou World Sinfonia se Alovi náramně povedla. Hned od prvního poslechu jsem věděl, že tohle cd je Di Meolovo eso v rukávu. Už první okamžiky poslechu byly jakýmsi tajemným zážitkem. Setkáním se s něčím, co do Alovy předešlé tvorby nemělo obdoby. Fascinoval mě ten mohutný zvuk, co se mi lil do uší. Oproti předešlým dvěma titulům WS, které byly nahrány v komornějším prostředí /dvě akustické kytary, bandoneon, perkuse/ se tento projekt rozrůstá dramaturgicky o mnoho dalších struktůr. O majestátní atmosféru se zasloužil Toronto Symhony Orchestra. Noty dodal Al Di Meola a Mario Parmisano - řečeno nadneseně. Al Di Meola je zastoupen autorsky v šesti skladbách z devíti. Zbylé tři písně jsou předělávky argentince, hrajícího na bandoneon, jménem Astor Piazzolla. Piazzollovy skladdby Double Concerto a Libertango jsou skutečné majstrštychy, které zde na albu stojí za pozornost.
Track 4 - The Grande Passion je dle mého názoru ten pověstný top alba. Skvělá melodie, aranže, atmosféra a procítěnost podání, dělá z tohoto opusu něco tajemného a nadpozemského. Další skladba - Cuba de Africa je veselá, taneční s prvky etno.
Al Di Meola i pro tohle album /třetí v rámci World Sinfonia/ volí kytarový akustický projev. V kombinaci bohatých aranží a různorodě znějících dalších nástrojů a perkusí, plus klasického symfonického tělesa je The Grande Passion na vrcholu nahrávek od WS a i v samotné Alově dikografii ho hodnotím hóóódně vysoko. V rámci WS je to jeho nejlepší deska. V rámci celkové diskografie hodně silná ****z*****
» ostatní recenze alba Di Meola, Al - The Grande Passion - World Sinfonia
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al
Trower, Robin / Passion (1987)
| 20.10.2023 | Predstavte si, že ste zástupca nahrávacej spoločnosti v 80. rokoch a máte za úlohu vyprodukovať fabrikant do MTV a hitparád. Okolo vás bodujú také „veličiny“ ako Whitney Houston, The Bangles, Bon Jovi, U2, Duran Duran, George Michael a pod. Príde za vami nejaký obstarožný bluesový gitarista, že by chcel čosi zarobiť.
Je vám jasné, že je to stratený prípad, ale keď už prišiel o všetky zvyšky sebaúcty, prečo to neskúsiť. Azda motyka vystrelí. Rozdáte mu jasné noty, doplníte za priehrštie kastrovaných synťákov a poviete – ber alebo nechaj tak!
Trower to vzal. Výsledkom je album Passion. Sterilný zvuk sterilizovaných uhoriek, ktoré v náleve trčali pridlho, nuž sú mäkké, priam hnilé, vytekajú z deviatich skladieb, ktoré, nehnevajte sa na mňa, nebudem bližšie pitvať. Pripomína mi to Expendables 4. Sú tam niektorí protagonisti, ktorým to niekedy išlo, ale momentálne sa iba strápňujú.
Nemyslím si, že je dobré byť iba negatívnym, a tak zhrniem aj pozitíva. Na tomto albume sú cca dve gitarové sóla, ktoré za niečo stoja (No Time a One More Word). A je tu hendrixovská vybrnkávačka If Forever, balada, ktorá žiari vždy, keď sa v nej nespieva. Davey Pattinson z kapely Gamma odviedol zdanlivo dobrú robotu, akurát nie pre Trowera, ale pre producenta. Vyplatilo sa. Album vo svete vzal hitparády útokom a... nikde sa neumiestnil. Len v USA bol na 100. mieste. Dnes to všetci dávno vieme, že snaha o vymanenie sa z krízy stredného veku koketovaním s dobovými trendami zameranými na zárobok vychádza v pomere tak jeden k tisícu. Jasné, Santana to so Supernatural zvládol, ale zástup pohorení (Wishbone Ash a Gary Moore, na vás pozerám obzvlášť) jednoznačne hovorí v neprospech podobných snáh. Ale stále sa nepoučíme.
Existuje aj disco a techno, a tak nedám nula bodov, jednu hviezdu za tento album predsa len udelím. Viete, čo je vtipné? Americká asociácia nezávislej hudby albumu udelila prvé miesto v kategórii Rock. Hudbe, ktorá nie je ani rocková (no dobre, Bad Time skoro je) a ani nezávislá, naopak, je popová a totálne dobovo mainstreamová.
Ono, aj keď to tak možno nevyznelo, ja to Trowerovi nevyčítam. Účty sa platiť musia a tamtá doba bola veľmi nežičlivá k normálnej rockovej hudbe. Prežil a to sa počíta.
» ostatní recenze alba Trower, Robin - Passion
» popis a diskografie skupiny Trower, Robin
Trower, Robin / Beyond The Mist (1985)
| 20.10.2023 | Beyond The Mist... To, čo som chválil pri predchádzajúcom albume, sa Trower rozhodol spláchnuť do záchoda a servíruje ťažký ofajč.
Namiesto ďalšieho plnohodnotného albumu zlepil dve štúdiové nahrávky s niekoľkými koncertnými. Na úvod sú tie štúdiové a je to, pánečku, hrôza! Popíkové 80’s slizy The Last Time a Keeping A Secret zachraňujú iba gitarové sóla, ale kto by ich chcel počúvať utopené v tých výkaloch. Ospravedlňujem sa za hrubší slovník, ale v slovníku diplomatickej reči nenachádzam vhodné eufemizmy. Nula hviezd je jediný možný rezultát.
Trower však tušil, že má aj súdnych fanúšikov, a tak pribalil päticu koncertných nahrávok z aprílového vystúpenia v londýnskom The Marquee Clube. S rytmikou Bronze (basa, plus aj tenučko spieva) a Clapson (bicie) servíruje ďalšie 80’s hrôzy ako The Voice, Beyond The Mist a Back It Up. To by bolo na jednu hviezdu, lenže ešte sú tu dve skladby, a síce Time Is Short a Bridge Of Sight, ktoré sa konečne dajú počúvať.
To je to málo, veľmi málo. Čo už.
» ostatní recenze alba Trower, Robin - Beyond The Mist
» popis a diskografie skupiny Trower, Robin