Naposledy přidané recenze
Trower, Robin / Back It Up (1983)
| 20.10.2023 | Po neslávnej spolupráci s Jackom Bruceom, ku ktorej som sa tu kedysi dávno vyjadroval a necítim potrebu sa do toho marazmu opäť ponárať, sa Trower vrátil v roku 1983 so sólovým albumom Back It Up.
Povedzme si rovno, doba už bola inde, a tak sa Trower vrhol na rockovejšiu podobu popového spektra 80’s muziky. To je stav, ku ktorému ma to neťahá, naopak, stáva sa mi, že je mi z neho zle. Trower to našťastie nehrotí. Predovšetkým zatiaľ odolal synťákom, čo veľmi prospelo tomu, že je album nadčasový a nevyvoláva vo mne dávivý reflex. Čo sa týka spoluhráčov, Dewar je späť, na base hrá najmä Dave Bronze a za bicími nájdete Alana Clarkea a Boba Cloutera.
Prvé dve skladby trpia dobou vzniku, takže by sa zdalo, že stačí mávnuť rukou, nasúkať dve hviezdy a nestrácať čas spisovaním dôvodov, prečo. Avšak! Z ničoho nič sa zjavia správne a výživné momenty! Taká Black To Red nemá chybu a nestratila by sa ani na prvých Trowerových albumoch. Podobne dlhočizná gitarová freska Benny Dancer znie parádne. A solídnu úroveň si album udrží až do konca. Vyčnieva rázna bombovica None But The Brave a poteší aj blues Setting The Score. Inak, keby ste chceli vedieť, ako by asi mohol znieť Hendrix v 80. rokoch, vypočujte si inštrumentálnu skladbu Islands. Úplne ho tam vidím!
V rebríčkoch album nebodoval, ak nerátame 191. miesto v americkom Billboarde. Svoje zohralo, že Trower nepodporil jeho nasadenie medzi ľudí žiadnym koncertným turné. Zároveň sa rozlúčil s Dewarom. Za mňa je to dobrý album, ktorý si z dobového marazmu vzal iba nevyhnutné minimum a inak sa vrátil k tomu, čo Trower páchal v 70. rokoch. Aj preto toto dielo nezapácha!
» ostatní recenze alba Trower, Robin - Back It Up
» popis a diskografie skupiny Trower, Robin
Cult, The / Electric (1987)
| 20.10.2023 | Čirá genialita. Žádná kapela nikdy nevyužila vliv AC/DC lépe než The Cult s Rickem Rubinem na tomhle fantasticky nářezovém albu. Pokud tedy nepočítám Cinderellu a jejich "Shake Me" z o rok staršího počinu Night Songs. Jenže tam se jednalo o jedinou (i když nezapomenutelnou) píseň. The Cult promítli vliv australských "elektrikářů" do celého alba. Ovšem zdaleka se nespokojili jenom s tím.
Ian Astbury samozřejmě zpívá úplně jinak než Bon Scott nebo Brian Johnson. Jeho hlas vnáší do celkového soundu vlivy psychedelie a skladby sice krášlí hutné AC/DC rify a podobná razance, ovšem struktura písní je úplně jiná. Billy Duffy sóluje ve zcela odlišném duchu než Angus Young a celkové tempo je zběsilejší, takže evokuje spíše divokou jízdu na harleyi než pařbu v hard rockovém pubu.
Motorkářská ostatně není jen tehdejší image kapely. "Easy rider feeling" doslova prýští z každé drážky tohohle vinylu. A zařazení "Born to Be Wild" do jeho tracklistu to jenom potvrzuje. The Cult se ovšem nezdráhají vypůjčit si rif třeba od Rolling Stones a přetavit ho v pohodovou jízdu po americké dálnici, jak to předvádějí hned v první zdejší singlovce "Love Removal Machine". Astbury tady jasně ukazuje, že jeho hlas je dalším hudebním nástrojem, stejně jako třeba kytara nebo bicí. Když se po prvním refrénu jakoby zasekne na svém "baby, baby, baby, baby", je vám jasné, že tohle je pán, který ví, co a jak má dělat, aby to mělo grády.
Další dvě singlové skladby, "Lil' Devil" a "Wild Flower" jsou na albu umístěny hned zkraje, protože dokážou posluchače okamžitě nakopnout do té správné destrukční nálady. A pokud to nedokážou, tak to potom není ten správný posluchač pro tohle album. Ale pokud ano, tak už musí být ve chvíli, kdy Ian zpívá to své "come on, little devil, be my little angel", dávno stržen vírem.
Takže si obléká "Aphrodisiac Jacket" a vrhá se střemhlav do vln elektrického oceánu. Ten kytarový rif právě v "Electric Ocean", ve spojení se šlapající rytmikou a Astburyho opakovaným "oh yeah / ah-ah / oh yeah", je totiž naprosto strhující. A než se takto stržený posluchač stačí pořádně nadechnout, už si užívá tu nádhernou devastaci v "Bad Fun", kde Duffyho kytara předvádí hotové inferno.
A pak se mu do cesty postaví "King Contrary Man". A to je jiný pán. Pán, co má rohy.
Duffyho úvodní rif je patřičně zlověstný, aby vás naladil na to setkání a Astbury na něj navazuje: "Viděl jsem ďábla, toho muže protikladů. Viděl jsem ho dole na té dlouhé, dlouhé cestě. Řekl mi, chlapče, chci tvou duši."
Zpěvák to instinktivně odmítá. ("Řek jsem mu ne, řek jsem ne, řek jsem ne. Nemůžeš mi vzít mou duši.") Jenže pak se na chvíli zamyslí. Uvědomí si, že stojí "na křižovatce osudových pokušení", možná dokonce na té samé, kde potkal svůj osud Robert Johnson. A změní názor. Protože stejně jako legendární bluesman, i on "chce to všechno". Nastupuje Duffy, aby za necelou minutu rozžhavil kytaru do běla při svém pekelnickém sólu, a pak to přijde: Skladba se efektně zasekne na jediném, mnohokrát rychle za sebou opakovaném hromovládném úderu do strun a bicích. Je to trochu jako když rytíři v Excalibru buší do stolu při tanci Igrayne. Pak se ozve Astburyho táhlé "yeeeeeeah" a celá ta zběsilost, do níž Ian cedí slova o beatové generaci a pohrdání konvencemi, pokračuje.
Poslední sloka je stejná jako první, jen tentokrát už zpěvák neřekne ďáblovi své ne.
Texty alba jsou vůbec samostatná kapitola. Plné neklidného symbolismu, maniakálních obrazů a hříček s velkými slovy. Astbury je ze sebe chrlí se stejnou razancí a nespoutanou divokostí, s jakou jeho kolegové útočí na své nástroje.
Electric není kopií ničeho. Je to dechberoucí originál; rock 'n' rollový manifest absolutní tvůrčí svobody. The Cult dávají tímto počinem sbohem své gothické / post punkové minulosti, opouštějí londýnské kluby a na ocelových ořích se s rachotem řítí vstříc americkým velkoměstům. A s sebou přivážejí tenhle syrový, hard rockový, či chcete-li, glam metalový opus magnum - výbušnou směs, která působila jako zjevení v době svého vydání a dokáže posluchače bez problému rozsekat i 35 let po něm.
Tahle divoká, elektrizující jízda prostě nestárne.
Poprvé slyšeno v září '89 z kazety značky Sony na sedadle smrti kabrioletu Felicia z roku 1962 při přesunu za dnes již neznámým cílem.
» ostatní recenze alba Cult, The - Electric
» popis a diskografie skupiny Cult, The
Trower, Robin / Victims of the Fury (1979)
Siedmy sólový štúdiový album britského gitaristu Robina Trowera – Victims Of The Fury – vyšiel v apríli 1980, nuž si ho pripomeňme.
Trower bol obľúbenec môjho otca. Som s jeho tvorbou oboznámený pomerne dobre, ale musím sa priznať, že ma v puberte veľmi nezaujal a dlho som ho bral ako povinnú položku na zozname gitarových borcov. Pre svoje počúvacie účely som si akurát napálil akúsi bestofku a (ako inak) ostrý koncert Live!. Z dedičstva mi v priebehu času pribudli aj ďalšie albumy, ale Trowera som vzal na milosť až s kúpením krabičky s celou jeho štúdiovou tvorbou z rokov 1973-1983, ktorá obsahuje presne desať cédečiek (a teda aj rovnaký počet albumov). No, na milosť, dnes mi nie je jasné, čo ma v puberte odradilo a prečo vlastne som ho obchádzal. Iste, v druhej polovici 70. rokov sa ostrý náboj z muziky sem-tam nebadane vytráca. Keď si odmyslím nevýrazné albumy s mojim obľúbencom Jackom Bruceom – B.L.T. (1981) a Truce (1982), tak mi vyslovene nesedí iba album Caravan To Midnight, ktorý sa odklonil smerom ku funky komercii.
Trowerov band má klasickú trojosobovú podobu. Gitara-basa-bicie, nič navyše. Veľkým plusom je hutný hlasisko Jamesa Dewara. Jeho zafarbenie mi sedí. Druhým kladom je kvákadlo. Trower patrí k tým gitaristom, ktorí bez neho nedajú pomaly ani notu. No a bubeník Lordan? Je spoľahlivý a hoci sa veľmi nepúšťa do nejakých krkolomných polôh, hrá s prehľadom.
Od prvých tónov Jack A Jill je jasné, že tu máme klasickú gitarovú bluesrockovú nádielku vychádzajúcu z hendrixovskej tradície. Muzika správne odsýpa (Mad House), aj keď je baladická (Roads To Freedom, Only Time, Ready For The Taking). Najlepšia skladba albumu je Victims Of The Fury, ktorej pnutie je doslova božské. Vydržal by som ju počúvať aj desiatky minút, škoda, že ide rýchlo do ticha. Práve táto skladba ma zo spomenutej bestofky oslovila úplne najviac a vždy sa teším, keď prichádza na rad. Hardrockeri si nepochybne zamilujú hendrixovskú žieravinu The Ring, bluesmani zasa pomalú bačorinu Into The Flame. A melodickí rockeri budú metať hlavou pri skočnej The Shout. Azda len jemná Fly Low na záver albumu mi príde troška mdlá, pýtala by sa mi tam nejaká mastenica. Nič to, hudobne je to skrátka parádna jazda, na rok 1980 tvrdohlavo staromilská, vďaka za to!
Z komerčného hľadiska je určite plus, že album sa umiestnil v rebríčkoch v Británii (61. miesto), v USA (34. miesto) i v Kanade (86. miesto) a v Austrálii (95. miesto). V dobe, kedy bola predajná muzika úplne inde, to nie je zlý výsledok. Na výslednom zvuku sa výrazne podieľal stály spolupracovník kapely, beatlesovský zvukár Geoff Emerick, ktorý umrel 2. októbra 2018 ako sedemdesiatdvaročný. Zaslúži si absolutórium.
Victims Of The Fury stojí za hriech, priaznivci hutnej gitarovej muziky s bluesovými koreňmi nešliapnu vedľa. Album má slabých tridsaťdva minút, ale muzika je silnejšia než Schwarzenegger v 80. rokoch. A preto budem nekritický a nadelím jej plný počet hviezd.
» ostatní recenze alba Trower, Robin - Victims of the Fury
» popis a diskografie skupiny Trower, Robin
Trower, Robin / Caravan to Midnight (1978)
| 19.10.2023 | Ústup z rebríčkových pozícií prinútil Trowera k zúfalým činom. Prenechal liace funky basákovi Allenovi a hoci sú pod všetkými skladbami na albume Caravan To Midnight podpísaní Trower s Dewarom, myslím si, že výsledný sound ovplyvnil tento nový basák riadne.
Prvé, čo zarazí, je zvuk. Bicie sú akési vysoko ladené, prikrášlené ľahkým popíkovým soundom. Dokonca na väčšine skladieb obsmŕda perkusionista Paulinho da Costa. V kurze sú funky nálady a komerčne znejúce skladby s hitovým zámerom (My Love (Burning Love), It’s For You). Z absolútne mimóznej disco hrôzy I’m Out To Get You ide starch. Mám pocit, akoby sa Trower hanbil za to, čo príde, a tak na úvod minútu bzučí s gitarou, kým naberie odvahu. Miera chlipných slaďákov je nesmierne vysoká, skladby ako Sail On alebo Lost In Love by ste na predchádzajúcich albumoch hľadali márne. A to platí aj o skladbách ako Birthday Boy alebo King Of The Dance. Bŕŕŕ...
Hľadať niečo pozitívne je pre mňa ťažké. Titulná inštrumentálna skladba je celkom fajn, klasická dumka á la Trower. Poteší aj spevná skladba Fool, tá sa z albumu dostáva aj na výberovky, chápem, prečo.
Samozrejme, tento zúfalý počin zapáčiť sa masám komerčne neuspel, respektíve, nastal ďalší ústup predajnosti. Trower konečne pochopil, že toto nie je cesta, ale o tom nabudúce.
Album nepočúvam, mám ho ako súčasť krabičky The Studio Albums 1973-1983. Ani dnešný pokus nedopadol inak ako inokedy. A tak dávam slabšie dve hviezdy, toto je najhorší Trowerov album zo 70. rokov a aj v celej diskografii by ste ťažko hľadali podobný.
» ostatní recenze alba Trower, Robin - Caravan to Midnight
» popis a diskografie skupiny Trower, Robin
Trower, Robin / In City Dreams (1977)
| 19.10.2023 | Máme tu druhú polovicu 70. rokov. Populárnu hudbu valcuje čoraz slizkejšie disco. Trower prvýkrát zaváhal a v júni 1977 vypustil do sveta album In City Dreams.
Do minulého albumu bol v podstate na úrovni iného bluesrockového velikána, a síce Roryho Gallaghera. Šiel si to svoje, navyše, v Amerike mu to žrali. Vidina udržania sa v rebríčkoch mu však troška zatemnila úsudok. Dewarovi vytrhol basu z rúk a vrazil ju do náručia Rusteeho Allena z funkovej hrôzy Sly And The Family Stone.
Nepochybujem, že aj preto je tu na úvod mrzká funky záležitosť Somebody Calling. A Sweet Wine Of Love má v sebe čosi neskutočne odpudivé, nudné popové sladenie. Keď som bol mladší, nekompromisne by som vyhlásil, že je to, s prepáčením, sračka. Dnes, keď som starší a nemám náladu na diplomatickú pretvárku, dodám, že súhlasím so svojim mladším ja. A tak sa spolu prepočúvajme akože clivým kúskom Bluebird, sfunkovanou pseudodrsnou Falling Star, prípadne akože hitom Love's Gonna Bring You Round. Inak, Dewar sa sústredí iba na spev a vo výsledku je síce pestrejší, ale na úkor drsnosti. Škoda.
Našťastie sú tu aj dobré momenty. Koncertný bluesový nárez Farther On Up The Road od Bobbyho „Blue“ Blanda má to, čo od Trowera očakávam. Aj chytľavá skladba Smile sa počúva dobre. Vôbec je druhá strana platne výrazne lepšia, akoby Trower ešte mal čosi v zásobe. Aj preto ma baví pomalá náladovka Little Girl a rovnako atmosférická titulná skladba.
Dám veľmi slabé tri hviezdy, Trowerova gitara je stále skvelá a dnes už vieme, že bude horšie.
» ostatní recenze alba Trower, Robin - In City Dreams
» popis a diskografie skupiny Trower, Robin
Trower, Robin / Long Misty Days (1976)
V roku 1976 vydal Trower hneď dva albumy. Skvelý živák Live! vyšiel v marci, štvrtý štúdiový album Long Misty Days v októbri.
V rebríčkoch si viedol obstojne, v Británii bol tridsiaty prvý, v USA dvadsiaty štvrtý. Trower ťažil zo stabilnej zostavy, rytmika Lordan-Dewar mu poskytovala spoľahlivý spodok, nad ktorým mohol dosýta sólovať, pričom dôraz bol vždy na skladbe ako takej, nikdy nešlo len o zámienku pre samoúčelnú exhibíciu.
Album má tradične čosi cez polhodinu, Trower rozhodne netrpel dnešným syndrómom zapatlávania kapacity média bez zmyslu. Long Misty Days obsahuje deväť kratších skladieb. Hneď na úvod prekvapuje akási odľahčenejšia atmosféra, skočná My Love (Burning Love) je asi najchytľavejšia otváracia skladba v celej jeho dovtedajšej kariére. Inak je to klasika. Pomalé náladovky (Long Misty Days, I Can’t Live Without You) striedajú len o piaď rýchlejšie posadené pecky (Hold Me, S. M. O., Messin’ The Blues) a občas sa pritrafia aj veselšie spevné dupáky (Pride). Trvalou stálicou všetkých Trowerových výberov je parádna vypaľovačka Caledonia, zaujímavá je aj prítomnosť hitu Sailing dua The Sutherland Brothers z roka 1972, ktorú preslávil Rod Stewart v roku 1975. Trowerova verzia sa snaží znieť mäkko, ale gitara je hustá ako sirup a Dewar sa v čistejších polohách trápi, nuž je to taká svojská variácia, Stewartovu mám radšej.
Trower patrí k tým interpretom, ktorí dokázali nahrať rad vynikajúcich albumov bez kolísania kvality. Dnes už je takýto prístup k hudbe minulosť, výkyvy v kvalite sú na dennom poriadku, nehovoriac o množstve fabrikátov, jednom fádnejšom než druhom. Potom sa mi niekto čuduje, že inklinujem k autentickému rocku, ktorý vrcholil v 70. rokoch. Nečudujte sa, aj tak moje vnímanie nezmeníte! Prečo? Vypočujte si Long Misty Days a možno pochopíte.
» ostatní recenze alba Trower, Robin - Long Misty Days
» popis a diskografie skupiny Trower, Robin
Trower, Robin / For Earth Below (1975)
Po úspechu albumu Bridge Of Sighs, ktorý sa v USA umiestnil na siedmej priečke rebríčka, sa Trower rozhodol obuť sa do toho naplno. Vo februári 1975 vydal album For Earth Below.
Rovno si povedzme, že ide o jeho komerčne najúspešnejšie dielo. V USA bolo piate a prvý raz sa dostalo aj do rebríčka v Británii, na dvadsiate šieste miesto. Zaujímavé je, že hudobne ide o nekompromicnú bluesrockovú jazdu hendrixovského strihu. V roku 1975 dominovali v americkom Billboarde také veličiny ako Elton John, Ohio Players, Linda Ronstadt, Average White Band, Bob Dylan, Led Zeppelin, Chicago, Earth, Wind & Fire, Wings, Eagles, Jefferson Starship a pod. V tomto kontexte je Trower niečo ako anomália, bez logického vysvetlenia.
K albumu som kedysi na Progboarde napísal, že Trower „zamladi“, to je náhrada za zosnulého Hendrixa. Album For Earth below nás o tom presviedča hneď osemkrát
Shame The Devil je vytvrdená pecka, It’s Only Money zasa pomalá nočná mora. Confessin’ Midnight vraždí každý náznak „rádiovosti“ s vervou Jacka Rozparovača, vlastne to platí ako o Fine Day, tak o najlepšej skladbe albumu nazvanej Alethea. Z radu vybočuje krehký kúsok A Tale Untold, ale ani tu nečakajte dajakú cukrovú vatu. Gonna Be More Suspicious navracia razanciu guľky dum-dum a záverečná (titulná) skladba For Earth Below núka to, čo Trowera preslávilo, ide o pomalý melancholický monument
Výborný album, oslava kvákadla.
Stále to platí, ale rád by som doplnil, že Trower mal neuveriteľné šťastie, že mu spieval James Dewar, basák zo Stone The Crows disponoval jedným z najlepších rockových hlasov tej doby. Osobne sa nazdávam, že za hustú atmosféru môže rovnako ako gitara. Napokon, je to práve konzistentne usadená temná nálada, čo mi na Trowerovi sedí najviac. Rytmika je skôr jednoduchá, aby sa na ňu nabalili gitarové vrstvy a spev je tou povestnou čerešničkou na torte. Azda to priamočiare gitarové bluesnenie v hardrockovom šate robí z Trowerovej muziky takú podmanivú a poslucháčsky vďačnú záležitosť, ktorá v 70. rokoch ešte na publikum zaberala. Však sa presvedčte sami.
» ostatní recenze alba Trower, Robin - For Earth Below
» popis a diskografie skupiny Trower, Robin
Styx / Kilroy Was Here (1983)
Na dlouhá léta (přesněji sedm) poslední řadové album Styx a de facto poslední studiovka klasické sestavy. Opět tu máme koncepční desku, tentokrát se sci-fi motivem robotů a také (pozor!) s až mrazivě věšteckou myšlenkou o vládní organizaci, snažící se vymýtit mládeži škodlivý rock and roll. Do založení PMRC (čili Parents Music Resource Center - kdo neví, ať zkusí googlit) přitom tehdy scházely ještě dva roky. Možná proto se tato idea setkala spíše s vlažným a u kritiky až s posměšným přijetím.
Mnozí rockeři a staří fanoušci navíc nevydýchali elektronikou a synth-popem šmrcnutou hitovku "Mr. Roboto" (třetí místo amerického singlového žebříčku), dnes často pokládanou za jednu z největších, ne-li přímo největší klasiku v repertoáru kapely. Krom balady "Don't Let It End" stojí za zmínku ještě Youngova úderná parádička "Heavy Metal Poisoning" se sborovým dětským skandováním (sex & drugs!) a vzteklou účou v závěru. Zbytek desky působí dnes už poněkud chladně a neživotně. (I když to může být vzhledem k výše zmíněným SF motivům chápáno i jako záměr.)
Album zdaleka nedosáhlo úspěchu svých čtyř předchůdců a narůstající třenice mezi Dennisem DeYoungem a zbytkem kapely (kdy je DeYoung zvláště Shawem obviňován, že se tlačí až příliš do popředí a prosazuje své věci na úkor tvorby ostatních) kulminují. Vše vrcholí odchodem Tommyho Shawa a přerušením činnosti až do začátku 90. let.
Hodnocení: Dávám tři hvězdičky za ty tři výše zmíněné songy, které mám všechny moc rád. A jednu navrch za DeYoungovo proroctví, které v roce 1983 vypadalo jako úsměvné sci-fi, aby se doslova jen o pár let později stalo bizarní skutečností.
» ostatní recenze alba Styx - Kilroy Was Here
» popis a diskografie skupiny Styx
Styx / Equinox (1975)
Nemožné sa stalo skutkom a ja som sa dostal k tomu, že čosi napíšem o kapele Styx.
Priznávam, že americká pompa typu Boston ma nikdy nebrala. Najlepšie z toho vychádza kapela Kansas, ale to je preto, lebo hudobne je to bomba a najmä v úvode kariéry sa nebránila aj južanskému boogie. Formácia Styx patrí do kategórie – opatrne.
Celý život sa s ňou míňam, popové hitíky ma spoľahlivo odradili, trblietkavé pozlátko akože „rockovej“ éry tiež. Po vypočutí počiatočných albumov som však napokon zmenil názor a niektoré albumy zaradil na zoznam na kúpu. Keďže prvé albumy sú momentálne v bežnej distribúcii nedostupné, podarilo sa mi minulý rok schrastiť aspoň jednodiskové vydanie Equinox/Crystal Ball od BGO. Dnes príde na rad prvý menovaný kúsok.
O čo ide? Veselé vrstvené vokály, kopa klávesov, je to vzdušná a pompézna nablýskaná muzika. Našťastie, je tu aj celkom dravá gitara. Po Light Up nastupuje Lorelei a vo mne silnie pocit, že počúvam Yes vo svojej komerčnej fáze krížený s Foreigner alebo Supertramp. Skrátka je to taká iritujúca kombinácia prvoplánového slizu, ktorý má však pomerne dravý šat. A ten to pre mňa zachraňuje. Dôraz je na melodike, čo je fajn. Tenké vokály uberajú z rockovej presvedčivosti. Mother Dear však konečne príde s ničím zaujímavým. Hovorím o sekanej medzihre v strede. Príjemne graduje aj Lonely Child. Gitarista Curulewski by mohol sólovať ďaleko viac.
Priamočiara tvrdšia rocková nádielka Midnight Ride sa konečne počúva dobre, ešte aj spev je hardrockovo ujačaný a drsný, čo je moje! V podstate by to mohla byť skladba z prvých albumov Teda Nugenta, nikto by nespoznal rozdiel. Prvý vrchol albumu! Akoby sa čosi zlomilo a Born For Adventure je skrátka prvoplánová gitarová jazda s výraznou basovou pulzujúcou linkou. V tejto polohe sa mi kapela páči. Akustická gitarová medzihra Prelude 12 je nádherná. Pôsobí veľmi dobre ako taká oddychovka pred grandióznym finále. Suite Madame Blue je balada s klasickým stvrdnutím v gradovanom závere. A to je chvíľa, kedy sa prejaví aj gitarista. Plus vrstvené vokály „America“ majú silu uragánu!
Nie je to úplne zlá muzika, dokonca som si ju už párkrát vychutnal. Equinox mi pripomína horskú dráhu, pomalý rozjazd do kopca a potom vcelku rýchla jazda spôsobujúca príjemné šteklenie v žalúdku. Aj preto som napokon rozhodnutý udeliť jej štyri hviezdičky z tri a pol možných. Na povzbudenie.
» ostatní recenze alba Styx - Equinox
» popis a diskografie skupiny Styx
AC/DC / High Voltage (1975)
Elektrifikované rhythm and blues, které koncem padesátých let 20. století začalo na deskách proudit přes Atlantik na Britské ostrovy, bylo zatraceně cool. "Baštila" ho spousta teenagerů, kteří o pár let později stáli u zrodu kapel jako Beatles, Rolling Stones nebo The Who, ale mělo potenciál oslovit i děti, kterým sotva přestalo téct mléko po bradě - třeba dva nejmladší potomky početné skotské rodiny Youngových. Malcolm a Angus si s sebou lásku ke kytarovým hrdinům Muddymu Watersovi či Chucku Berrymu v předvečer vypuknutí beatlemánie odvezli do daleké Austrálie. Po následující dekádu se tak k nim zprávy o tom, jak rockové novorozeně roste jako z vody a jako houba do sebe nasává všechny vlivy, se kterými se setká, dostávaly jen ve střípcích. Zcela je minulo psychedelické blouznění, námluvy s jazzem a klasikou nebo klenutá artrocková architektura. V srdci jim zůstávalo blues, které po vzoru černošských mistrů neváhali oholit na syrovou dřeň.
Právě taková je hudba na debutové desce AC/DC High Voltage, na které se se bratři (spolu s dalším ze sourozenců Georgem v roli producenta) vydali za vlastní rockovou vizí. V základu stojí blues, které má ale spíš než k britské kytarové lyričnosti blízko k rhythmandbluesové průraznosti a prostořekosti černých vyděděnců z delty. Z hardrockového inventáře si pak tahle muzika bere na pomoc chytlavé riffy, které celé té bluesové konzervě dodávají šťávu a drajv. Většinou nejde o nějak složité či rafinované kousky - v umění stavět na minimu tónů neotřelé figury a melodie jsou AC/DC už od svých začátků unikátní.
Jednotlivé skladby z debutové desky oscilují mezi riffovým hard rockem, za který by se nemuseli stydět ani takoví Free (Stick Around), zatěžkanými dupáky (She´s Got Balls) a volně plynoucími lahůdkami s pořádně těžkým spodkem (Little Lover). Písním ani v nejmenším nechybí prostor pro instrumentální divočení, příkladem za všechny budiž šestiapůlminutový kus Soul Stripper, v němž se sóluje jako o život. Své role navíc oba kytaristé tehdy ještě neměli ani zdaleka vyjasněné, takže v dobré polovině skladeb dává vyšším polohám svého hmatníku co proto pozdější "šedá eminence" a beglajťák Malcolm. O tom, že Youngové vývoj žánru ve své rodné Británii alespoň po očku sledovali, svědčí fakt, že aranžmá kvapíku Baby, Please Don´t Go od "krále devíti strun" Big Joe Williamse do značné míry založili na verzi, kterou do světa roku 1964 pustili irští rhythmandbluesmani Them. Na debutu kapele zjevně ani v nejmenším nesvazovala ruce snaha generovat hit. Asi nejblíž má k této kategorii kousek s návodným názvem Love Song, který po nadějně zatěžkaném intru přejde do plytkého cajdáku. Tady AC/DC asi jedinkrát zaváhali a skladbou, která moc parády neudělala ani na singlu, v mých očích pokazili závěr jinak docela solidní desky.
Se specifickým duchem alba si frontman Bon Scott, autor drtivé většiny textů, poradil po svém - po osvědčeném bluesovém způsobu se jal popisovat ženy v rozpětí od "nádob plných hříchu" po nesvéprávné hračky určené k ukojení mužských tužeb. Někde to s vybalancovanou mírou oplzlých dvojsmyslů znamenalo trefu do černého (She´s Got Balls), jinde (Love Song) mu dost ujela ruka s patosem. Naopak hodně oceňuji text závěrečné skladby Show Business, který si místo slabšího pohlaví bere na paškál strasti muzikanta, kterého odírají promotéři - vlastně taky bluesový evergreen.
Kolem a dokola je pro mě High Voltage vcelku slušným debutem. V bluesové šabloně ještě vězí víc, než kapela k celosvětovému úspěchu mohla potřebovat, a mámit publikum popovými slaďárnami už v budoucnu také nebude nutné. Nástroje, kterými kapela do roka a do dne vleje do žil vyčerpaného britského hard rocku čerstvou krev, jsou tu už ale v elementární formě přítomny. Sedmdesátkoví AC/DC jsou pro mě solidní jízdou bez vyloženě slabého místa, ve vzájemném srovnání ale žádná z desek s Bonem Scottem pod úroveň debutu neklesla.
» ostatní recenze alba AC/DC - High Voltage
» popis a diskografie skupiny AC/DC
Nightingale / Closing Chronicles (1996)
Říkala jsem si onehdy, že bych si dala porci hutného, sytého, melodického, třeba i trochu patetického devadesátkového rocku. A ejhle, jedno takové album jsem měla celou dobu uložené v online knihovně. Taky jsem si už mnohokrát říkala, jak je skvělé, když hlavně k méně známým skupinám a albům napíše někdo aspoň pár řádků, posloužím tedy stručným popisem desky, kterou točím potřetí.
Jejími nejsilnějšími devizami jsou ponurá, ale nijak rozervaná či depresivní atmosféra a Zpěv s velkým Z. Pozoruhodná je také stylová poloha alba, které má v sobě stejně tak něco z majestátnosti hardrockových mohykánů jako lehkou nedbalost grunge, to vše omočeno v černočerné gotické náladě. Díky tomu uspokojí milovníky silných melodií, aniž by jim zaneslo sluchovody uječeným kýčem, a neurazí ani vyznavače heavy metalu - sice se drží v rockových mantinelech, ale je to rock hustý jako tér a těžký jak víčka po probdělé noci.
Co je tedy konkrétně ke slyšení? Rytmika spíš jen spolehlivě šlape, než by se pouštěla do složitých vzorů, bicí se nezříkají ani obligátního bum-čvacht. Kytary se drží poctivého vrstvení riffů bez velkého sólování. Překvapivým tahounem jsou klávesy. Překvapivým proto, že jsem si jich pořádně všimla až během druhého poslechu, tak umně jsou zabudované do bytelné, robustní, zemité konstrukce. Tahle hudba se nevznáší a netřepetá, drží se u země jako štiplavý, vlhký kouř. A to ještě pořád není to nejlepší.
Ten zpěv. Ten hlas! Chvílemi slyším Eddie Veddera, celkově má ale Dan Swanö (ano, Nightingale jsou Švédi) hlas položený trochu níž. V hloubkách po většinu času zůstává a nedělá nic menšího, než že dokonale slouží kompozicím a citovému sdělení. Nepředvádí, co všechno dokáže (naprosto cokoli, to je evidentní), nikdy není přepjatý, na druhou stranu neztrácí kontrolu, ani když se zdánlivě ledabyle převaluje v temně poklidné náladě. Umí odvyprávět příběh, položit akcent, má velmi plastický výraz a charisma jak vepř. Je za mikrofonem suverénní, zároveň působí nenuceně a jaksi skromně.
Netvrdím, že Closing Chronicles přináší něco převratného. Je to ale hodně silná deska, která skvěle sedí do podzimního času.
» ostatní recenze alba Nightingale - Closing Chronicles
» popis a diskografie skupiny Nightingale
Cobham, Billy / Magic (1977)
Cobhamovo bubenické čarování v podání již šestého studiového alba pod názvem Magic má posluchačovi fusion co nabídnout. Sedmdesátá léta jsou pro Billyho ty nejlepší časy, jak po skladatelských, tak i po hudebně-dovednostních stránkách. Magic je jeho první titul, nahraný pro Columbia a já si dovolím konstatovat, že Magic je jedna z jeho top desek, nahraných v sedmdesátých letech.
Magic je novátorský. Jde o první album v Cobhamově sólovém portfóliu, které je z části nazpívané. Závěrečná třináctiminutová suita je složená ze tří vét a závěrečná třetí věta je nazpívaná a zahraná ve velmi uvolněné, pohodové atmosféře. Další vokální song pod názvem Puffnstuffje je spíš néco jako veselé rapování na téma zbavení se závislosti na blíže neurčených návykových látkách. Jako vodítko o co jde, může posloužit obal alba. Antares - The Star je jedna z těch nejvíce hitových skladeb, co Billy vykouzlil v sedmdesátých letech. Track číslo 2, pod názvem AC/DC nabízí naprosto fantastické sóla na elektrickou kytaru a Mini Moog.
Celkově bych tuhle placku poslal do zlatého fondu Cobhamovy diskografie. Nemá nijak hluché místo a o nějaké hudební vatě nemůže být ani řeč. Za mě je to *****z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Magic
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Colosseum / Bread And Circuses (1997)
Keď sa v roku 1994 znovuzrodila legendárna skupina Colosseum, navyše v parádnej zostave Hiseman, Farlowe, Heckstall-Smith, Clempson, Greenslade a Clarke, nikto asi nečakal, že nahrá aj nové štúdiové albumy. A predsa sa v roku 1997 zjavil prvý z nich – Bread & Circuses.
Formácia Colosseum patrila k tým skupinám, ktoré priekopnícky posúvali hranice rockovej hudby. Smerom k jazzu. Hrala o dušu, technicky náročne, ale vždy divoko a melodicky. Reunionový koncert z videozáznamu som miloval, nečudo, že keď sa v Bratislave zjavil plagát oznamujúci, že kapela vystúpi 4.7.1997 v PKO, okamžite sme tam s rodinou i kolegami garážovými muzikantami nabehli. Bol to zážitok.
V tom istom roku sa zjavil aj album, ale priznám sa, že som oň nejavil záujem. Moja zbierka bola v plienkach, a tak som sa sústredil na staršie nahrávky. K albumu som sa dostal až pred pár rokmi. Čo som získal?
Hudba je o poznanie usadenejšia, bluesová, tempá sú pomalšie, nikto sa nikam neponáhľa. Hudobníci nehrajú žiadne samoúčelné noty, skrátka sa bavia. Dokonca sa tu baladicky podriemkava (Wherever I Go), čo sa „starému“ Colosseu nikdy nestalo! Ba čo viac, bez jemného náznaku Orientu sa hádam nedokázala zaobísť ani jedna rocková skupina, nuž aj tu sa čosi kdesi zjaví (Bread & Circuses). Najviac sa mi páčia tie živšie kúsky, jemne sfunkovaná High Time, prípadne hravá No Pleasin’ . Najlepšou skladbou je inštrumentálka The One That Got Away. Musím sa priznať, že je toto dielo na mňa až veľmi pokojné. A kam sa podeli tie žeravé inštrumentálne eskapády zo 70. rokov?
Samozrejme, porovnávanie nie je podstatné. Ide o inú kapelu v úplne iných časoch. Aj tak by som trocha väčšieho inštrumentálneho vzruchu uvítal. Nepočúvam tento album často. Ale nenudí ma a to je dobre. Dôstojne starnúť je umenie a kapela s Hisemanom v čele to dokázala so cťou. A na koncertoch vedela stále burácať ako zamladi.
» ostatní recenze alba Colosseum - Bread And Circuses
» popis a diskografie skupiny Colosseum
Flower Kings, The / Look At You Now (2023)
The Flower Kings natočili překvapivě svěží desku, kterou zbytečně sráží příliš plochý zvuk. Tak by se dal shrnout můj verdikt ohledně alba. Relativně umírněná stopáž 67 minut obsahuje méně výrazných melodií než předešlý dvojalbový opus, ale také podstatně méně vaty. Jako by si Stoltovci protřeli zrak a lokli živé vody. Po vyčerpaném bilancování už není ani stopy, heslem se stala mysl (a oči) začátečníka, hudba je pestrá a vzdušná.
Tematicky se album točí kolem Země. Ta je vnímaná jako živá bytost, nádherná, plná života a také jizev. Četla jsem před časem krásný článek o tom, že hybatelem změny nesmí být strach. Pokud se lidé mají k planetě chovat ohleduplněji, musí to vycházet z pocitu hlubokého propojení s krásou, jíž jsme součástí. Tuto misi plní novinka Květinových králů bezezbytku. Obsahuje vzletné atmosférické pasáže, zahloubaná údolí, výtrysky užaslé radosti, a také třeba omluvu lidstva za všechno, co jsme kdy zelenomodré matičce udělali.
Hudebně The Flower Kings kolo nevynalezli, drží se ve svých mantinelech a stylu, jaký od nich fanouškové očekávají. Kompozice jsou rozsahem umírněné, drží je pohromadě spíš určitá nálada než výrazné hudební postupy. Všechny nástroje dostávají zhruba stejný prostor, žádná únavná sóla, spíš spousta hezkých drobných momentů, to vše ve zlatavém oparu velebné radosti.
Za mě zdaleka nejpovedenější nahrávka skupiny za poslední dekádu, ačkoli nepřináší nic převratného. Představuje dnes už klasiky milovaného i zatracovaného neoprogu v dobrém rozpoložení, alespoň po hudební stránce. O to víc zamrzí, že nástroje nemají kolem sebe trochu víc místa k nadechnutí, bicí špetku ostrosti, klávesy rozletu, kytara průraznosti... všechno se tísní s nosem nalepeným na sklo, slisované do až příliš úhledného zvukového balíčku.
Dala bych velmi ráda čtyři, ale budu o hvězdičku přísnější.
» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Look At You Now
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The
Stern, Mike / Between The Lines (1996)
Mike přichází po víc jak roční pauze se svým dalším sólovým a každopádně parádním studio kouskem. Předchozí titul z roku 1994 - Is What Is It, co do obsazení nástrojů a zvuku je náramně podobný tomuto albu, ale jisté personální změny proběhly. Stern si je vědom, že se po kompoziční stránce nijak zvlášť nevyvíjí, proto jako změnu míchá na svých albech rytmické sekce.
Pro nahrávání bicích si Mike Stern pozval do studia Dave Weckla, se kterým poměrně často spolupracoval po celou svoji hudební kariéru, jak live, tak studiově.
Post baskytary se také změnil oproti albu před tímto. Jako hlavní baskytarista byl pozván Jeff Andrews.
Pak tu máme dlouholetého klávesáka a producenta v jedné osobě - Jima Beara.
Saxofon /Bob Malach/ je pro Sternovu kytaru poměrně zásadní parťák. Oba nástrje - jak kytara, tak sax jsou na deskách MS převážně ti, co předvádí sólové výstupy. Kytara a saxofon jsou základní stavební kameny pro Mikeho hudbu.
Ani tomuto albu se nevyhnul prohoz rytmiky. Tracky 6,7 jsou v rytmu Dennise Chamberse a Lincolna Goinese.
Between the Lines je parádní fussion, nominovaná na cenu Grammy. Sternova hra je pozitivní, vzdušná, jeho projev je přesný, pohybující se s naprostou lehkostí. I když přepne snímač pro jiný zvuk, pořád je to velká paráda. Jako kdysi ****z*****
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Between The Lines
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Whitesnake / Whitesnake (1987)
Plný název recenzovaného kompilátu by měl správně znít:
WHITESNAKE – 1987 / Whitesnake / Serpens Albus (1987)
WHITESNAKE – 1987 Versions EP (1987)
V tom roce osmdesátém sedmém se tomu nedalo skoro uniknout. Našminkovaný rock/metal vládnul hitparádám, různí natupírovaní fešáci s barevnými šátky se natřásali, nastupující MTV točila jejich klipy pořád dokola. Vůně osmdesátek byla v muzice, módě, ve filmech a dalších viditelných projevech doslova extrémní. Probíhal nástup videa, počítačových her, z kultury se stává víc a víc masový byznys. Ve vyhraněnosti vizuálu nemají eighties dodnes obdoby. Pamětníci na ně vzpomínají nostalgicky, kdo je však osobně nezažil, může být spíše pobaven. Ale tehdy se celá ta maškaráda brala strašně vážně. Dodnes má svoje kouzlo a vůni nostalgie.
WHITESNAKE po předchozím albu připomínají Titanic, který někdo vyzdvihnul ze dna oceánu a vyslal jej, aby dokončil pouť do Ameriky, země zaslíbené. Kapela, co se beznadějně potácela, najednou stojí pevně a bezpečně na hladině, a vybírá si přístav, v němž by bylo vhodno zakotvit. Dnes se nám tato pohádka jeví jako samozřejmost, avšak vznik alba nebyl ani rychlý, ani bezproblémový. Ale, co to jsou problémy s personálem pro někoho, kdo je musí řešit každodenně, a brilance ve shánění náhradních instrumentalistů se pro něj stává rutinou.
Jako první odešel Powell, už v lednu 1985, po posledním koncertu turné Slide It In, který se konal na monstr akci Rock In Rio. Následně téhož roku zbylí muzikanti v sestavě Coverdale/Sykes/Murray začali psát ve Francii materiály pro budoucí desku a pak hurá do Los Angeles najít nového bubeníka. Konkurz vyhrál slovutný Aynsley Dunbar, jehož obsáhlá kariéra ve mnoha desítkách souborů je téměř nevyjmenovatelná. Pak se společně přesouvají do Kanady a začínají nahrávat základy. Sykes hledal co nejlepší kytarový zvuk a v této věci oslovil producenta jménem Bob Rock. Proč zrovna jeho? Neboť právě Bob měl čerstvě na kontě hitparádovou bombovici Slippery When Wet (1986) od Jon Bon Joviho, kde se postaral o zvukový mix. Dalším úkolem bylo získat producenta, co zaručí úspěch, toho si byl Coverdale vědom již dlouhá léta. Zde mu akorát vlezla do cesty jiná komplikace, a to vleklý zánět dutin. Rehabilitace po lékařském zákroku mu neumožňovala zpívat, a tak se půl roku nemohlo pokračovat v nahrávání. Netrpělivý Sykes navrhnul kapele, aby pokračovali bez šéfa s nějakým jiným zpěvákem. Cože? No, fakt! Sykesovo rychlé odejití ze skupiny bylo jediným logickým vyústěním jeho nerozvážné epizody.
Personální čachry byly v průběhu nahrávání, mixu a produkce u WHITESNAKE samozřejmostí, cesta k vysokému zvukovému standardu není bez obětí. Po vystřídání několika kandidátů na producenta (Mike Stone, Ron Nevison) se nakonec volba ustálila na Keithu Olsonovi, který předchozí desku míchal. Sólo na nové verzi skladby Here Go Again nahrál Adrian Vanderberg, jemuž Coverdale nabídl stálé místo ve skupině. Na klávesy se nahrávacího procesu účastnili ještě pánové Don Airey a Bill Cuomo. Deska spatřila světlo světa roku 1987, jako první bez hadího loga, zato s novou pečetí. Opět pod různými názvy, a s různými sestavami skladeb. V Evropě bylo album bezejmenné, zato s dodatkem 1987 a mělo 11 písní. Pro USA dostalo název Whitesnake a obsahovalo jinak řazených 9 skladeb (zbylé nebyly v Americe do roku 1994 vydány, až potom se staly součástí kompilace Whitesnake’s Greatest Hits), a v Japonsku desku uváděli jako Serpens Albus, také s devíti skladbami. Chybějící písně (a pár navíc) dostali Japončíci k dispozici ještě ke konci téhož roku na raritním EP 1987 Versions. Zde se v nově nahrané, již třetí (podle mě zbytečné, zkrácené a blbě načančané) verzi Here I Go Again (New Version) objevují kytarista Dann Huff a bubeník Denny Carmassi (ani nejsou uvedeni v kreditech).
Capo di tutti capi Coverdale totiž po dokončení nahrávání svůj soubor už na sklonku roku 1986 rozpustil. Jako důvod uvedl personální rozpory a ztrátu společného tvůrčího zájmu. Jenže pak deska vyšla a začaly se dít netušené věci. Extrémní celosvětový úspěch ve všech možných žebříčcích jak alba, tak singlů, obrovský ohlas na MTV, zástupy fanoušků a nepopsatelný vzrůst popularity vedl k tomu, že z hard rockově vyprofilovaného souboru se stala všeobecně známá mainstreamová celebrita. Nebyl problém do tohoto parníku nabrat novou posádku, aby Titanic mohl absolvovat cestu kolem světa. Na dotáčené singlové písně musel najímat dočasné hudebníky, ale sestava se nakonec ustálila s již zmíněným Adrianem Vanderbergem, ke kterému přibyli druhý kytarista Vivian Campbell, basista Rudy Sarzo a bubeník Tommy Aldridge. S nimi natočil další videa pro MTV, takže na nich poskakují jiní maníci, než je ve skutečnosti nahráli.
Hudební stránka celé této komplikované historie dopadla nad očekávání dobře. Opět, jako již u jiných děl v hudební historii, se ukázalo, že stresy a tlaky při tvorbě mohou být přínosem. Každý poslech této desky je pro mne fascinující zážitek. Neobyčejně živelné kytary se kroutí v elektrizujících vibracích a vytvářejí nosné stěny každého songu. Hukot riffů má hypnotizující účinky, co přicházejí v rychlých vlnách. Kytarová práce je doslova neskutečná. Přesné bicí sice postrádají metalový nápřah pana Powella, spolehlivě jej však nahrazují trefností, vynalézavostí, přesnou podporou a kontrolou celé rytmické složky skladeb, což vede k umocnění všech emocí v ní obsažených. Poměrně bohaté vrstvy kláves neubírají muzice na tvrdosti, místy jsou jako ozdoby, jinde vykreslují a zhutňují atmosféru, a jinde zase ještě přiostřují nabroušený zvuk kytar. Dá se říci, že všechno se povedlo, kdo na co sáhnul, to bylo správně. Ze všeho nejvíce tady ukazuje pan Hlas, čeho je schopen. Předvedl výkon, který se povede jen výjimečně. Je vrcholem produkčně vybroušeného briliantu.
Všechny výše vyjmenované klady by vyzněly naprázdno, nebýt famózně napsaných a zpracovaných skladeb. Kompoziční síla je přímo omračující. Jednotlivé skladby jsou oživlé kusy skály, co září žhavou energií a nabíjejí posluchače jako mocná turbína v plných obrátkách. Docházejí mi superlativy. Desku jsem slyšel snad stokrát, má v sobě atomový reaktor, co se nevyčerpá. Úmyslně se vyhýbám zmínce o konkrétních skladbách, neboť to jsou zcela rovnocenné jednotlivosti absolutně vyrovnaného a bezchybného díla. Musí se slyšet všechny, vcelku a naráz. Opakovaně a nahlas, aby si člověk vychutnal jejich samozřejmost, spád, naprostou kontrolu, pevnost, mistrovství. Pokud náhodou někdo touží po srovnání, pak doporučím tohle: Vezměte si ty dvě skladby z alba, co se vyskytují již na Saints & Sinners (1982). A přehrajte si je pěkně po sobě, starou verzi, pak novou. Proměna, která se v nich udála, dovoluje nalézt odpověď na otázku, proč je album souboru WHITESNAKE z roku 1987 tak úspěšné, tak nepotopitelné…
Je jedno, kterou verzi alba poslouchám, jde o milník světové hard rockové hudby. Že se namočila do glamu? Nemám s tím problém. Živá voda může mít i takovou příchuť, tak trochu limonádovou, ale s pěkně peprnými bublinkami. Hlavní je, že dala vzniknout parádní muzice. Její nespoutanost ji předurčuje ke každé příležitosti, pro každou náladu. Pět maximálních hvězd, jako vyšitých.
UK 1st issue 1988 CD EMI CDP 7 46702 2
Dynamic range – DR11
Total 53:10
» ostatní recenze alba Whitesnake - Whitesnake
» popis a diskografie skupiny Whitesnake
Marillion / Brave (1994)
V roce 1994 mi bylo šestnáct a prvním albem, které jsem od Marillion slyšela... bylo Script for a Jester's Tear. To mě dostalo. Brave ale muselo přijít velmi záhy poté. Se samozřejmostí, která nijak samozřejmá není, jak se stále znovu přesvědčuji, jsem přijala obě tváře a podoby této skupiny, jež patří k mým nejoblíbenějším a srdcovým.
Brave mám velmi ráda. Je pro mě jedním z mostů mezi minulostí a přítomností, deskou, kterou znám "odjakživa", poslouchám ji dodnes a nikdy jen tak. Vyžaduje plný ponor. Což neznamená nutně plnou pozornost - nejlíp mi obvykle sedne, když se cítím unavená světem, lehce okoralá a ožvýkaná. Pak její temné spodní proudy nestahují ke dnu, ale vycházejí vstříc, očišťují a naplňují. Není to nakonec tolik depresivní deska. A není to příběh sebevraždy - naopak, album je o dívce, která neskočila.
Zmatená a nekomunikující byla z mostu, kde stála, převezena na policejní stanici. Odmítla cokoli o sobě prozradit, takže se její podobizna dostala do médií. Steve Hogarth si na tento mikropříběh vzpomněl, když Marillion hledali téma pro novou desku. Album pak vystavěli jako velkolepou fresku volně propojených tematických výjevů, vzájemně propletených motivů a rozsáhlých hudebních ploch.
Velký podíl na finální podobě má producent Dave Meegan, který kapelu k nelibosti labelu povzbuzoval, aby se nespokojila s kompromisy, takže natáčení se vleklo přes sedm měsíců. Z toho první tři Marillion strávili na zámku ve Francii - v okolní krajině také natáčeli různé šplouchání a další zvuky, které se na albu objevují. Pod označením Dave Meegan mix je původní podoba alba dostupná i na streamovacích službách; já jsem ji našla jako součást čtyřhodinové Deluxe Edition, která zahrnuje také novější Wilsonův remix a živé provedení.
Sama skupina o Brave mluví jako o prvním albu, které tvořila opravdu společně. Materiál pro Season's End byl z velké části hotový ještě před Hogarthovým příchodem a při natáčení Holidays in Eden to ve studiu skřípalo natolik, že až příliš nadšeného krasopěvce, který byl připravený chrlit skladbu denně, hudebně hloubavější a zdrženlivější kolegové několikrát natvrdo poslali domů. Hitový charakter desky řadu stávajících fanoušků otrávil a tolik nových středněproudých zase nepřinesl, takže se kapela rozhodla změnit kurz.
Zde se sluší zmínit, že ani Brave nebylo trhákem hned při svém uvedení. EMI si původně představovala "rychle a syrově natočenou desku", a když už se to takhle zvrtlo, chtěla pro změnu z netradičního materiálu (jsme v době, kdy hitparádám začal kralovat britpop) vytřískat co nejvíc tím, že před uvedením alba v londýnském planetáriu pokoutně šířila fámy, že půjde o představení dlouho očekávané novinky Pink Floyd, aby si zajistila co největší účast médií. V žebříčcích Brave výrazněji nezabodovalo a kapela vzpomíná, jak si fanoušci na koncertech viditelně oddechli, když po kompletním provedení desky přišly na řadu starší kousky. Pár let trvalo, než se Brave pevně usadilo na hudebním nebi.
Patří tam především pro velkorysost, s jakou nakládá s prostorem. Aniž bych kdy viděla stejnojmenný film (vyjma snad několika klipů na YouTube), mám při poslechu dojem práce s velkým celkem, postupného přibližování a zaostřování scény velkoměsta, přepůleného horizontálou neodbytně plynoucí řeky, s níž se protíná vertikála jednoho lidského osudu.
Nástrojové vstupy jsou velmi přesně promyšlené a v podstatě zdrženlivé, budování atmosféry a nálady dostalo přednost před exhibicí. Průběžně probublávající rytmy a melodie jen na několika místech zhutní natolik, že vytryskne plný proud, a Steve Hogarth zpívá při vší emotivnosti vlastně docela uvolněným, otevřeným hlasem. Jedním z vrcholů alba je pro mě The Hollow Man, v němž vynesl svůj největší trumf: schopnost vypovídat maximálně upřímně o věcech, za které by se většina lidí tak trochu styděla.
Brave není černobílým tiskem o střetu zlého světa a čisté duše. Je mnohem složitější, jemněji odstíněné. V pocitově autobiografické The Hollow Man Hogarth zpívá o tom, že sám na sobě pozoruje, jak se stává jedním z těch tupých, na pozlátko zaměřených, vnitřně odcizených a duševně skomírajících lidí. A v titulní skladbě je bytostně vykolejená dívka, která nechápe svět, umístěná do nitra každého z nás. Všichni v sobě máme kousek obojího. Most není žádná výška pro někoho, kdo spadl z Měsíce, zpívá se na konci předposlední skladby.
Závěrečná Made Again je trochu oříšek. Ve filmu chybí, tam se příběh rozplývá do neurčita. Na albu píseň, jejíž melodii Steve Rothery složil pro svou novorozenou dceru, hovoří o procitnutí z iluzí, lákavých i zlých. O pohledu na svět umytý deštěm, s jasnou hlavou a nezakaleným zrakem. Protože tragédie žití není jen v tom, že jsme nepochopili kličky a manipulace mocných, je i v tom, že nejsme schopni přijmout jeho zázraky. Druhá Living with a Big Lie je o obojím. Nikdy jsem to nepřekonal, jenom jsem si zvykl.
Nikdy si asi úplně nezvyknu na nádheru téhle desky. Když potřebuju smýt ze sebe špínu světa i vlastní bláhovosti, vždycky je tady. Steve Rothery mi svými strunami lépe než drátěnkou odstraní ze srdce připáleniny a Steve Hogarth pozorně povytahuje třísky, které se zaryly na duši. Klávesy Marka Kellyho tvoří pro tuto delikátní operaci pevnou zástěnu a rytmická sekce celému procesu udává krok. Zarůžovělá místa potom trochu pálí a štípou, ale člověk aspoň ví, že žije, znovuzrozený.
Fakt musím říkat, kolik dám hvězdiček?
» ostatní recenze alba Marillion - Brave
» popis a diskografie skupiny Marillion
Whitesnake / Slide It In (1984)
Tuto recenzi, na poslední album se starým hadím logem, jsem psal nadvakrát. Mezitím jsem na měsíc hibernoval a teď vidím, že text působí poněkud schizofrenně. Nu což, taková jest krutá realita. Alespoň jsem díky tomu měl možnost slyšet inkriminované “alebum”, to vám tedy řeknu úplně přesně, fakt mockrát. Možná i víckrát…
Proces “vytrácení se” probíhající na přechozích albech WHITESNAKE se dostal až na takovou úroveň, že jeho další pokračování by kapelu vedlo blízko hudebního vyhynutí. Původně žhavě zářící jiskrnná hardrocková dravost se rozdrobila do šedohnědých rozměklých žmolků, kterými bylo naplněno album Saints & Sinners. Nevábná polévka, co se dá jíst jen z nouze a hladu, ovšem nikoli s chutí. Tuctová práce rytmiky, otravné opakování nezajímavých refrénů, pohaslé hlasy kytar i vokalisty samotného, to způsobilo, že se člověk musel obávat věcí příštích. Vztahy v kapele také nestály za nic, WHITESNAKE byli sice vždy vlastně sólo projekt, ale i jeho kvality závisí na výběru a fungování jednotlivých členů.
Nebudeme si dělat iluze, že WHITESNAKE jsou něco jiného, než komerční rockový projekt, který je stylizován do tvrdšího zvuku a současně se snaží být přitažlivě melodický, stavěný na refrénech tak, aby zaujal široké spektrum publika. Tato charakteristika má svoje světlé i stinné stránky. Úporná snaha o hit vede leckdy až ke kolovrátkovitosti a plytkosti. Navíc, pokud se prvoplánový hit nedostaví, zůstává jen málo, co by mohlo náročnějšího posluchače zaujmout. Jenže tento exotický druh uživatele není cílovou skupinou, tak nač se s tím lámat. Hardrock je začátkem 80. let dávno věc showbusinessu, co platilo v sedmdesátkách, tedy nějaká hudební revolta a provokace vycházející z řádně osoleného kytarového blues rocku, dávno není pravda. Vytáčet konzervativce měl epizodní punk, a včíl je to doména metalu. Naštěstí u Coverdale’s Boys ta komerční zarputilost přináší i ovoce. Dave měl jasno, kam se chce dostat, a šel si za tím. Nejenže dokázal vždy najít velice solidní spolu-muzikanty, ale i z hlediska producenta měl šťastnou ruku. Navíc jeho hlas, kdo tohle má..?
Proběhlo menší personální zemětřesení, zdálo by se, že už asi nebylo co ztratit. I když, takhle to vypadá jen z dnešního pohledu, Saints & Sinners si alespoň v UK hitparádách nevedlo špatně. Co se dá vyčíst z různých zdrojů, více než hudební ambice, či nějaká nespokojenost s hudebním materiálem, byly důvodem ke změně dvě jiné věci. Za prvé, muzikanti chtěli sami odejít. Částečně do lukrativnějších hudebních projektů (Paice odešel už před nahráváním desky do obnovených DEEP PURPLE, Jon Lord také, ale až po provedení nahrávek), částečně proto, že přes neustálé koncertování a desky v hitparádách, na tom nebyli zas nějak výrazně finančně dobře. Prostě, lidé odcházejí. A za druhé, zřejmě zásadním důvodem bylo, že se Coverdale rozhodl udělat všechno pro získání amerického trhu, který měl obrovský potenciál. Charakter tvorby WHITESNAKE byl pro něj jako stvořený, jen jej řádně dochutit. Koření pro zvýšení atraktivností chutí mělo mít dvě základní ingredience – nového bubeníka Cozy Powella a producenta Eddie Kramera. To se psala zhruba polovina roku 1983.
Jenže do konce roku se událo pár dalších kotrmelců. Ani Cozy, ani Eddie si se zbytkem skupiny moc nesedli. Odešel Neil Murray a na basu ho nahradil Powellův kamarád Colin Hodgkinson (ex Alexis KORNER, BACK DOOR). V této sestavě probíhá nahrávání jednotlivých stop pro nové album. Záhy se ukázalo, že ani Kramer není pro správný zvuk kapely ten pravý a po vydání singlu Guilty Of Love (1983) byl nahrazen navrátivším se Birchem. Ten provedl dokončení mixu celého alba Slide It In a jeho evropské vydání šlo mezi publikum v lednu 1984. Mezitím, na podzim 1983, odešel ze skupiny kytarista Micky Moody, tedy poslední zbývající zakládající člen, kromě frontmana, samozřejmě. Moody měl výhrady ke způsobu hry Powella a Hodgkinsona, tvrdil, že nerespektují dosavadní styl WHITESNAKE. A tak ho Coverdale, během společného koncertního miniturné s THIN LIZZY, vyměnil za Johna Sykese. Poslední vystoupení s Moodym se konalo v říjnu 1983. Vzápětí po příchodu Sykese se vrací Murray, basista Colin Hodgkinson pokračuje na své pouti různými hudebními tělesy, z nich musím zmínit alespoň tato jména – Mick JAGGER, Jan HAMMER, Spencer DAVIS GROUP, Jon LORD, dnes působí v současné inkarnaci TEN YEARS AFTER.
Nebylo toho dost. Brzy přišly další (instru)mentální oškolobrty. Zvuk britského alba se nelíbil americkému vydavatelství Geffen Records, s nímž měli Coverdaleovci smlouvu pro vydání v USA a okolí. V ten moment Dave ukázal, oč mu opravdu jde. Prohlásil, že ani jemu se zvuk evropské edice nelíbí, a co by pro americké pudlíky neudělal, nahraje tedy desku znovu. Lépeji, vstřícněji, líbivěji, efektněji, dolarověji. I učinil tak. Vylepšit zvuk dostal za úkol nový šéf mixu Keith Olsen, dodnes ověnčený mnoha desítkami zlatých, platinových a multi-platinových desek za produkci spousty komerčně mega-úspěšných interpretů hudebního byznysu. V prvních třech měsících roku 1984 se tedy nahrávají americké party alba Slide It In. John Sykes a Neil Murray točí úplně nové stopy místo svých předchůdců, Jon Lord “opravuje” svoje vlastní, aby pak v dubnu 1984 zmizel do DEEP PURPLE. Mel Galley, druhý kytarista a znamenitý zpěvák, který se výraznou měrou podílel na doprovodných sborech, byl poslední obětí personálních změn. Také si znovu nahrál/nazpíval to svoje pro USA, a s kapelou se rozloučil definitivně v polovině roku 1984.
Celé to tak podrobně zmiňuji, aby bylo jasno, co se kolem nahrávání a vydání alba dělo, jaké byly záměry, úmysly, v jakém cirkuse a kolotoči se události odehrávaly. Americká verze LP vychází půl roku po evropské. US mix vyšel také 21. prosince 1984 v Japonsku, a stejný US mix vyšel ještě téhož roku i v UK jako Slide It In (Special U.S. Re-Mix Version). Jde o první album skupiny, které vychází na formátu CD současně s jeho vydáním na LP a kazetách. Ale pozor, aby toho nebylo dost, japonská verze CD je obdařena pre-emphasis, takže si ji dnes musíte ošetřit de-emfází, aby vám nabroušené výšky neuřízly hlavu. Nebo vinyl rip, ideálně. Moje recenze vychází z poslechu původního UK provedení, tedy z původního mixu Martina Birche, který mi připadá natolik výtečný, že neprahnu po tom, abych slyšel americkou verzi. Pokud náhodou někdo touží po srovnání, nemohu sloužiti. Mimo jiné také proto, že jediný exemplář US mixu, který mám dostupný (UICY-93462, Japan SHM-CD 2008), je komprimovaný do DR6, což je natolik odpudivé, že se s tím nehodlám špinit.
Tož, a jak je na tom hudba? Jestlipak se konečně zadařilo? Na to, abys mohl mít rád WHITESNAKE, potřebuješ mít v oblibě hard rock jako způsob hudebního vyjádření. Bez toho to nepůjde. Hledat právě u těchto chlapíků jiné zážitky dost dobře nelze, a vyjma občasných pokusů na raných albech, neuhnuli Coverdaleovci z přímočaré tvrdoskalní linie ani o inch. Zato v oblasti pravověrného hard rocku 80. let lze mít na Bílého hada ty nejvyšší nároky, neboť disponují všemi předpoklady, aby je splnili. Mají vynikající a skvělou technikou oplývající kytaristy, zkušené klávesisty, excelentní bubeníky i baskytaristy, a v neposlední řadě hlas mocné síly páně Coveredalea. Takže, GO!
Půlminutové klávesové intro, a pak do toho začne Powell řezat jako na powel. Z toho momentu je jasné, že to bude jízda. Muzika napumpovaná energií žene posluchače jako stádo oveček před sebou za doprovodu švihanců kláves, štěkotu basy a kytar, a vytí hladového vlčího vokálu. První skladba Gambler je natolik monstrózní, že ji dávám několikrát po sobě. Po dlouhých letech strádání dostal náruživý vyznavač muziky pořádnou dávku, a nemůže se nabažit. Tyvoletojenářez! Nabroušená a sžíravá hardrocková skladba, ty sóla, ta naléhavost, ten bzučivý proud emocí, napětí jako na pokraji exploze. Po tomhle jsem toužil, a věděl, že to dostanu, neboť Slide It In je stálice v mé poslechové frontě. Stejně mě to vždycky uzemní, takový příval ryzího nářezu člověku podrazí nohy a proud ho smete s sebou. Druhá skladba, titulní, totéž, třetí skladba trochu zamyšlenější, ale jízda pokračuje. Skočná muzika s refrény jako pro skandování na stadionu. Co chtít víc? Jedině, ještě víc!
Olbřímí a obdivuhodný je podíl Cozy Powella. Jasně, dostal do ruky dobrý materiál, ovšem co z něj dokázal udělat, to je dechberoucí. Posunul hudební výraz alba o několik úrovní výše, vyždímal do celkového soundu až metalové rytmy, kdy i v nejmelodičtějších pasážích cítíš, jak se země chvěje, a nevíš odkud se ta provalená přehrada kamení přiřítí. Naprosto zásadní bubenický počin, tvrdý, přesný, sebevědomý. Jako kdyby cesta přešla z rozdroleného štěrkopísku do podkladu z tvrdé skály, co dává pevnou půdu pod nohama. Jako by ji místo soch uplácaných z bláta začaly lemovat žulové skulptury, vztyčeny v hrdé kráse. Konečně je možno obdivovat se konkrétním tvarům, co vystoupily z mlhy, kde jsme je předtím dlouho tušili. Konečně je možno si na muziku sáhnout. Mazec!
Silně mi obzvláště kytarová práce na nahrávce připomíná desku AC/DC – Highway To Hell (1979). Hlavně ve skladbách Slide It In a Give Me More Time jsou Angus i Malcolm přítomni takřka holograficky. Řezavý a hutný zvuk, ohýbaný do melodií, sled znepokojivých riffů, co kurňa od muziky můžu ještě dostat? Jsou na desce taková místa, na která se těším vždy a znovu, opakovaně, nikdy nemám dost. Od skladby Love Ain’t No Stranger bych čekal, že to bude balada, ale ani zde kapela nesleví z tvrdosti. Opět zdůrazním roli Powella, ve srovnání s bubnováním na předchozím albu je jeho razance a nekompromisnost přímo povznášející. Na minulé desce bubnoval Ian Paice, tomu se ani nechce věřit, jak dokázal hrát připrcle…
Nejmonstróznější vál na celé desce, a jeden z nej, co hardrockové muzice znám, je Slow An’ Easy. Nehledě na debilní název, v těch měl Coverdale stále zálibu, je to masakr. Zdánlivě roztleskávací stadiónový hit, avšak ohromně atavisticky rafinovaně vystavěný. Konstrukce skladby je z vyleštěné slonoviny, co se na ocelových pilířích vypíná až nad nebesa, a tebe tam vynáší také. Další skladba, co si ji pouštím několikrát po sobě, a doslova si každou její melodickou, harmonickou a rytmickou vrstvu, každý brejk, akord, výkřik, labužnicky vychutnávám. Tohle nosil Coverdale celou dobu někde v kapse, a nás krmil takovými srágorami, ble. No, nakonec nejlepší žraso vytáhnul v ten pravý okamžik.
Doslova rozmlsán šesti dokonalými skladbami se nenasytně natahuji po dalších, abych zjistil, že deska mohla skončit, neboť dál je už jen povycpávaná, aby naplnila požadovanou délku. Ne, že by šlo o nějaký průšvih, naprosto ne, skladby jsou i nadále velice solidní, ale ztratily kouzlo monumentálních a velikolepých songů, přešly do rutinní refrénovitosti. Dobře udělané, vkusně ozdobené (například v All Or Nothing je parádní Lordovo sólo), ale jaksi postrádající ten WAU efekt. V kontrastu s těmi předchozími jsou trošku nasírající, neboť a protože je to o stupeň níž. Přitom dílčí komponenty mají velice solidní, vlastně to kazí hlavně ty banální až stupidní refrény.
Ještě jedna zajímavost. Na desce není žádná sladká balada. U dvou skladeb bych byl ochoten připustit, že jsou zamyšlenější, že tvoří mírný meandr v jinak rychlém spádu hudebního toku, avšak o žádné výrazné zpomalení se nejedná. Jestli zrovna s tímhle chtěl Coverdale dobýt Ameriku, byla to odvaha. Tím více obdivuhodná, že se mu to tentokrát povedlo. Mne spíše těší skutečnost, že se had vymotal z prachu a je zase pěkně vysoko, na výsluní. Deska Slide It In je sázka na jistotu, když si chci užít nekomplikovaný hardrock, který je našlapaný kvalitním materiálem. S těžkým srdcem zaokrouhluji na 4, protože těch několik kompromisních písní tady je. Ale jako celek excelentní emocionální nářez!
P.S.
Dobře, zvědavost mi nedala a sehnal jsem si remasterem nepodělané provedení pro Američany. Slide It In (US mix) (DR12 US 1stPress Geffen DIDX 001800 4018-2) je v celkové stopáži asi o 12 sekund delší, avšak jednotlivé skladby se vzájemně liší délkou času do plusu i mínusu. Největší rozdíl je v tracku Hungry For Love, který je pro USA o půl minuty kratší. Skladby jsou v úplně zpřeházeném pořadí proti UK verzi, ve vlastních kompozicích jsou některé věci jinak, liší se občas nástupy, sem tam něco chybí, jinde je zase něco přidáno, ale jde spíše o drobnosti. No, a zvuk je znatelně jiný. Neřeším, jestli lepší, nebo horší, avšak při bezprostředním srovnání ty rozdíly poměrně vyniknou.
Především, US verze má užší levopravý prostor, všechny nástroje jsou víc v jednolité zvukové kouli. UK verze je širší, separovanější, uvolněnější, poslouchá se mi lépe. Je to zvláštní, protože výhrady ke zvuku evropského vydání tehdy byly, že má plochý zvuk. Za sebe tvrdím, že v placatosti soundu vévodí US mix. Má všechno víc uprostřed, méně basů, bicí méně bouchají, více vystrčený zpěv. Je jako z mono rádia, kterému nehrají basy, všechno má posazeno do středu frekvenčního rozsahu. Asi americký model efektního poslechu. Plasticita zvuku UK vydání je skvělá. Žít se dá ovšem s oběma verzemi, nejde o žádné katastrofické rozdíly. Hlavně si nepořizujte remastery po roce 1998, tam se vydavatelům podařilo provést jedny z nejhrůzostrašnějších dynamických deformací historie, což platí pro celou tvorbu, nikoli jen pro tento titul. Destruktivní prasozvukový trend dále kulminoval, ale to předbíhám…
4 a půl 🙂
Japan 1st issue 1984 CD Geffen 35DP 118
Dynamic range – DR14 (de-emphasis)
Total 40:28
» ostatní recenze alba Whitesnake - Slide It In
» popis a diskografie skupiny Whitesnake
Soft Machine / Tales Of Taliesin – The EMI Years Anthology 1975-1981 (2011)
Nie som veľký fanúšik fusion. Preto ma potešilo, keď Esoteric Recordings vypustilo do sveta album Tales Of Taliesin – The EMI Years Anthology 1975-1981, výberovku kapely Soft Machine.
Dva disky ponúkajú chronologický výsek z albumov Bundles (1975), Softs (1976), Alive And Well, Recorded In Paris (1978) a Land Of Cockayne (1981). To mi nesmierne vyhovuje, pretože free jazzové plochy z albumov prvej polovice 70. rokov ma absolútne odpudzujú. Tieto neskoršie som preto nikdy nijako zvlášť nesledoval. Ale robil som chybu!
Už úvodná skladba Hazard Profile Part One je neuveriteľne zrockovatelá smršť, Holdsworth je neskutočný gitarista! Od skladby The Tale Of Taliesin sa gitary chopil John Etheridge a je to rovnako diabolský gitarista, jeden z najtechnickejších, ktorých som kedy videl hrať naživo. Koncert Soft Machine v Múzeu obchodu v Bratislave 17.9.2018 patrí k mojim najúžasnejším zážitkom. A nie len preto, že s nimi bubnoval nedávno zosnulý velikán John Marshall. Bol to posledný koncert, na ktorom sme boli spolu s otcom. Nečudo, že ma baví aj veľká časť koncertného albumu Alive And Well, Recorded In Paris. Je tu celých deväť skladieb z jedenástich! Plus dve koncertné rarity K’s Riff a Song Of Aeolus. Posledný album Land Of Cockayne je hudobne najmenej pôsobivý, ale zasa tu hrá na basu môj obľúbenec Jack Bruce, takže som ochotný si ho užiť.
Esoteric Recordings vydali tradične zvukovo skvelé nosiče, nechýba podrobný a popisný booklet, skrátka, je to chuťovka! Tento výber počúvam pomerne často, z oblasti fusion mi je azda najbližší (a že mám tých výberov z tohto žánru viacero). Aj preto dám plný počet hviezd, ide o môj obľúbený počin.
» ostatní recenze alba Soft Machine - Tales Of Taliesin – The EMI Years Anthology 1975-1981
» popis a diskografie skupiny Soft Machine
Cobham, Billy / Picture This (1987)
Hudebníci-skladatelé z rytmické sekce si mohou vybírat, jak jejich alba budou znít. Chci poukázat na fakt, že tito muzikanti-skladatelé nejsou vázáni tak přílišně svými nástroji, jako třeba kytaristi, klávesáci nebo dechaři. Pointa je ta, že třeba Billy Cobham /kdykoliv bude chtít/ nahraje desku bez kytar. A to si kytarista - třeba jako Mike Stern nemůže dovolit. Kytarová alba budou pořád kytarová, klávesová budou klávesová, ale bubeníci a basáci si můžou zvolit, jakou cestou se dané album bude ubírat. Mají velké prostory pracovat s materiálem a těmi nástroji, co je zrovna napadnou.
Klasický příklad je tohle album. Picture This je na svoji dobu moderní deska a má opět skvělou atmosféru, jako alba před - Warning a Powerplay. Hned z kraje poslechu se zdá, že návaznost na alba před je daná, ale při podrobnějším poslechu je jasné, že na celé desce nehrají žádné kytary. Byly nahrazeny dechovými nástroji. Billy se vydal vydat bezkytarové album. Proč ne?
Picture This navazuje zvukově i atmosférou přímo na album před - Powerplay. Jelikož obě alba jsou silně klávesová a některé dechové nástroje zní podobné jako jejich černobílí kamarádi, tak Picture This se od Powerplay zas tak moc nevzdálilo. Ale přece - velká změna je saxofon a flugehorn, piáno, kontrabas. Billy ubral místy na synthy a přidal něco akustiky. Tohle album ve stylizaci modrého nebe s bílými mraky a s Billym, sedícím jako v obraze, držícím paličky na bicí obarvené jako štětce na malování, přesně vystihuje podstatu nahrávky - hudební výtvarka /zadní strana/.
Album navazuje na krasojízdu předešlých dvou titulů z roku 1985 a 1986. Není nijak zásadní a ani nijak nepropadá oproti předešlým dvěma titulům. Jede si dál v zaběhnuté lajné s menšími produkčními rozdíly. Jako kdysi jsem dal ****z***** nebudu nic měnit ani teď.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Picture This
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy