Naposledy přidané recenze
Omega Infinity / The Anticurrent (2023)
| 01.12.2023 | Co vznikne, když se dá dohromady blackmetalový bubeník a extrémně chrčivý vokalista? Nelibozvučný mišmaš. Drsný a mocně poutavý, když se potká s vhodným rozpoložením. Omega Infinity jsou pro mě jedním z objevů roku a ráda bych jejich tvorbu trochu přiblížila. Podle svých slov se hudebně inspirují první vlnou black metalu s jeho zuřivými blastbeaty a kakofonními sférickými kytarovými linkami, přičemž celkový koncept přesahuje hranice žánru a zabývá se - stále cituji - něčím, co je mnohem větší, starší a mocnější než jakýkoli bůh či démon, kterého si stvořili lidé: temnotou mezi galaxiemi a nicotou mimo existenci, hlubokou temnou prázdnotou.
To je silné tvrzení, které zasluhuje komentář. Předně, kde se v téhle sestavě vzaly kytary? Všechny další zvuky a nástroje kromě živě provedených bicích vznikly v počítači - Omega Infinity jsou studiový projekt založený proto, aby jejich duchovní otec Tentakel P. nemusel vytáhnout paty z domu a s nikým se dohadovat. Kytar ale v nahrávce mnoho slyšet není, nad prudce vykašlávanými chuchvalci rytmu se převalují zejména klávesové mlhoviny hrubě rozčesávané nelidským řevem. Hudba se přesto neomezuje jen na budování atmosféry (ačkoli to jí jde zatraceně dobře), celé zvukové sousoší se v ohromném, ledově prázdném prostoru mírně pootáčí a snad i kamsi ukazuje; mluvit o směřování mi připadá příliš troufalé. Je to bezútěšné, ale taky nějak majestátní a velebné.
Po debutu věnovaném tělesům sluneční soustavy se The Anticurrent zabývá vývojem a zánikem kosmu - hostující ženské hlasy mi evokují sfingy strážící tajemství v Nekonečném příběhu. Může za to asi i ta nicota či prázdnota (Omega Infinity se prohlašují za stvořitele void metalu), že se mi při poslechu vtírá na mysl tato filozofická pohádka. Prázdnota nelidská a hrubá, ocelově tu skřípají brány, jejichž veřeje jsou zavěšeny mimo veškerý dohled, zároveň však zvláštním způsobem osvobozující. Velká plocha, kterou album přesvědčivě přináší, je zcela vyvázaná z běžných rozměrů, pocitů a starostí. S oblibou si ho pouštím na noc - poslech spolehlivě zahání veškeré vtíravé myšlenky a zbavuje mě tíhy. Jestliže je někdo ochotný nést břímě takto důsledného zření, potom já můžu klidně spát.
Komu bych The Anticurrent doporučila? Nejprve kontraindikace: musíte přijmout extrémní styl zpěvu. Nic pro člověka, který si rád zabrouká písničku, který vůbec ke štěstí cosi jako jasně strukturovanou píseň potřebuje. Po hudební stránce bych album nabídla nejspíš milovníkům experimentů a hlukového přístupu, který se mi v celkovém dojmu zdá nad jakkoli zbarveným metalem převažovat. Po stránce pocitové by deska mohla oslovit někoho, kdo při pohledu na noční oblohu nevidí útěšně blyštivé nýtky hvězd, ale vnímá rozlohu a nepochopitelnost záhady, do níž jsme vrženi. Kdo se nebojí vlasových prasklin v realitě, které při každém pohybu palčivě připomínají omezenost veškerých prostředků, jimiž se pokoušíme čelit všudypřítomnému chaosu. Kdo dočetl až sem a pořád chce vědět víc.
» ostatní recenze alba Omega Infinity - The Anticurrent
» popis a diskografie skupiny Omega Infinity
Stern, Mike / Give And Take (1997)
| 01.12.2023 | Mike Stern tímto albem rozhodně překvapil. Pozměnil techniku hry plus feeling a vydává druhé, nejjazovější album ve své diskografii. To první se jmenuje Standards /and other songs/ z roku 1992 a obě desky lehce vybočují ze Sternovy diskografie. Za tímto odklonem od fusion k jazzu je producent jménem Gil Goldstein. Gil Goldstein je taky hráč na piáno a na desce se předvedlve dvou skladbách. 6-7. Jazzové album potřebuje i jazzovou baskytaru a bicí. Baskytarista John Pattitucci je skvělá volba pro nahrávání, obvzlásť když hraje na desce akusticky. Také bicí potřebují jazzového mistra. Za soupravu usedl jeden z těch nejlepších na světě - mistr Jack DeJonnette. Z jedenácti skladeb odbubnoval sedm. O zbytek se postaral Don Alias, který nehraje na bicí, ale ve zbývajících čtyřech skladbách je použito perkusí. Zajímavá volba. Jako další hosté byli přizváni saxofonisti Michael Brecker /tenor sax/ a David Sanborn /alto sax/. Všichni hudebníci jsou akustici a jediné co žere proud je elektrická kytara Mike Sterna. /takže účet za elektřinu by neměl být tak vysoký/ Autorsky je Mike zastoupen ve skladbách 2-8. Zbytek převzal od Cole Portera /1/, Johna Coltrana /9/, Jimiho Hendrixe /10/ skladba Who Knows je hodně vzdálená od Hendrixova originálu - ale o tom přece jazz je - a závěrečný standard je slavná Oleo /Sonny Rollins/.
Tohle album je něco jiného, než jeho ostatní práce. Kdysi jsem ho opentlil ***z***** a nedudu to měnit. Ale přidám půl staru navíc. Líbí se mi to.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Give And Take
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
AC/DC / Let There Be Rock (1977)
Hned na úvod se přiznám, že v diskografii AC/DC nemám oblíbenější desku než Let There Be Rock. Kapela tu už vyrostla ze svých rock´n´rollových začátků a muziku, kterou hrála, už tvarovala jen a pouze do syrově hardrockových forem. Upřímně řečeno by mě docela zajímalo, jak moc právě tahle rocková injekce podnítila vznik a vývoj kapel, které o několik let později zaplavily Velkou Británii jako Nová vlna britského heavy metalu.
Blues už je na Let There Be Rock přítomné jen v náznacích. Asi nejvíc ho slyším ve struktuře úvodní pecky Go Down, ale i tam ho zadupává do země brutální riffová kanonáda, ze které jsou až hmatatelně cítit ty nadoraz vytavené Marshally a občas problesknuvší kvil zpětné vazby. Zemité akordové riffy divočin Dog Eat Dog a Overdose jsou oholené až na dřeň, tady žádné hlubší, skryté vrstvy nehledejte. Naproti tomu v instrumentálních předělech ostrého kvapíku Bad Boy Boogie si kapela netradičně zalaškovala se dvěma různými rytmy, které se rozejdou a po několika taktech znovu spojí.
Titulní šavlovačku se svým rychlým staccatovým riffem si podle mě (spolu s mnoha jinými inspiračními vzory) v Británii i v USA vzali k srdci četní mladí rockeři, kteří měli za pár let stát u zrodu metalového subžánru. Navzdory reputaci tvrdých a zarputilých rockerů měli AC/DC na každé ze svých raných desek nějaký pomalejší (a často hravou ironií a jinotaji nabitý) kousek, přičemž ani Let There Be Rock v tomto ohledu netrhala partu a nabídla posazenou záležitost Crabsody in Blue. Dvě závěrečné skladby Hell Ain't a Bad Place to Be a Whole Lotta Rosie už jdou strukturovanou propracovaností svých ústředních riffů naproti materiálu z dalších dvou studiovek, pořád jsou to ale nářezy, které na Ostrovech v sedmasedmdesátém jen těžko hledaly konkurenci.
Texty na desce Let There Be Rock rozvádějí témata, kterých se AC/DC dotkli už na předchozích deskách, ale otevírají taky úplně nové obzory. Zatímco v Bad Boy Boogie jde o další příběh tvrďáka, co si jde v životě ostře za svým, následující Overdose zachycuje hrdinu ve chvíli, kdy ochutnal vlastní medicíny a nějaké ženštiny se "předávkoval". Dog Eat Dog kráčí ve šlépějích skladby Show Business z debutu a komentuje branži, ve které často nestačí k úspěchu ani tvrdé lokty. Bonovy oblíbené hrátky s jinotaji v Crabsody in Blue doplnily duo The Jack a Big Balls na trojlístek, Hell Ain´t a Bad Place to Be pro změnu servíruje další ženskou, co chlapy využívá k vlastní zábavě a prospěchu.
Titulka Let There Be Rock si v parafrázi na biblické texty a výpravné bluesové příběhy (cítím tu inspiraci třeba nadšeneckým The Story of Bo Diddley od The Animals) vytvořila samostatný vesmír, ve kterém vede mezi americkými bluesmany a AC/DC nepřerušená linka. Po vzoru těchto hrdinů se Bon Scott nežinýroval popsat svoji velmi osobní zkušenost s tasmánskou bordelmamá zvící velikosti bílé velryby, kterou sbalil kdesi v Melbourne. No a úvodní Go Down si už nebere servítky vůbec, protože se z ní vyklube nefalšovaná óda na orální sex.
To, co AC/DC uměli jako nikdo jiný - tedy pekelně ostré, ještě pekelněji chytlavé, a přitom jednoduše (nikoli vlezle) vystavěné riffy, dechberoucí napětí a frenetické nasazení -, podle mě na Let There Be Rock přivedli na umělecký vrchol. Vydali tu ze sebe to nejlepší.
» ostatní recenze alba AC/DC - Let There Be Rock
» popis a diskografie skupiny AC/DC
Sweet / Desolation Boulevard (US version) (1975)
| 22.11.2023 | Od kamaráda, který na konci devatesátek přifrčel z Ameriky s plným kufrem výprodejových a bazarových cédéček, jsem radostně koupil kdysi v mládí milované album. Až doma jsem zjistil, že je to US vydání, tedy z mého pohledu taková podivná a zbytečná kompilace. Z evropského Desolation Boulevard jsou tu pouze tři písně: The Six Teens, Fox on the Run v komerční singlové aranži (na prvním evropském vydání LP i na evropském CD je původní syrová hardrocková verze) a Solid Gold Brass. Pak je zde glamová hymna Ballroom Blitz, singlovka z roku 1973. I Wanna Be Commited je zkrácená bé strana singlu (tuším, že na á bylo The Six Teens). Zbytek tvoří pět skladeb z alba Sweet Fanny Adams (také 1974).
» ostatní recenze alba Sweet - Desolation Boulevard (US version)
» popis a diskografie skupiny Sweet
Sweet / Sweet Fanny Adams (1974)
Glamrocková legenda Sweet fungovala v dvoch rovinách. Jedna bola singlová, druhá albumová. A pretínali sa vzácne. Druhý album kapely – Sweet Fanny Adams (1974) – priniesol šokujúci príklon k hard rocku párplovského strihu, čím je v diskografii skupiny takmer ojedinelý.
Zaujímavý je názov, Fanny Adams bolo osemročné dievča, ktoré brutálne zavraždil Frederick Baker v roku 1867. Z jej mena sa stal slangový výraz pre „vôbec nič“ a skratka F.A. sa úpoužívala na označenie „fuck all“, a teda, preložené slušne – srať na všetko.
Inak, nepamätám si presne, kedy som zaregistroval existenciu kapely, určite bolo v rádiu, nejaké hity. Prvou skladbou, ktorú som si vryl do pamäti, bola hitovka Ballroom Blitz. Dodnes ju milujem. Okrem iného som si v nej všímal nesmierne dobrého bubeníka Micka Tuckera. Neviem, či to bolo mojim vzrastajúcim záujmom o tento nástroj, ale je fakt, že z kapely vyčnieval. Prvý album, ktorý som si kúpil do zbierky, bol Desolation Boulevard, ale hoci obsahoval jedno z najlepších bubeníckych sól v rockovej hudbe, The Man With The Golden Arm, ako celok ma až tak nepresvedčil. Naveľa mi môj, ako vraví jeden miestny kolega, díler odporučil tento album, že to je parádna hardrocková jazda... a ja som neodolal.
A už pri úvodnej jazde Set Me Free som vedel, že som dobre urobil. Jasné, sú tu aj také tie spevné, ba priam queenovské kúsky, Heartbreak Today končí otrasným funky, ešte že je to tak krátke. Prím však hrajú tvrdé pecky ako No You Don’t, Sweet F.A., Restless a Into The Night.
Samozrejme, od glamovej kapely nemožno očakávať iba hard rock. Glam vystrkuje rožky v typických odrhovačkách ako Rebel Rouser a Peppermint Twist, čo je taká tá tancovačková rokenrolová veselka, nečudo, že ide o cover. Z podobného súdka je aj AC-DC.
V bonusoch sa nachádza šesť singloviek vrátane Ballroom Blitz. Sú to viac glamové veci, ale neprekážajú mi. A taká temná hardrocková riffovica Burning je božská!
Celkovo sa mi album Sweet Fanny Adams páči, je vynikajúci a za mňa aj najlepší od Sweet.
» ostatní recenze alba Sweet - Sweet Fanny Adams
» popis a diskografie skupiny Sweet
Soft Machine / Other Doors (2023)
Other Doors je poslední deska bubeníka Johna Marshalla. Co pár měsíců po jejím vydání stvrdil nekrolog, bylo jasné již během nahrávání: v bookletu se píše o Marshallově rozhodnutí odejít po dohotovení alba na odpočinek a společná fotografie výmluvněji než slova ukazuje, že se sotva dalo očekávat něco jiného. Se Soft Machine na aktuálně probíhajícím turné bubnuje Asaf Sirkis, který je veden jako řádný člen skupiny.
Připočteme-li, že v mezidobí od předešlého alba Hidden Details nahradil Roye Babbingtona (ten si ovšem ve dvou kusech novinky zahraje jako host) na baskytaru Fred T. Baker, který si našel cestu ke spolupráci s kytaristou Johnem Etheridgem jako mladíček na počátku 80. let, je zřejmé, že u Soft Machine probíhá generační obměna - na rozdíl od jiných letitých legend bez skandálů či pocitu stydkého trapna nad výsledkem prodlužovaného snažení. V plynutí života, jemuž se hudba poddává, se to, co již své plody vydalo, pouští jako list stromu a odevzdává se procesu, který nekončí, ani když se dostane za hranice běžného vnímání.
Other Doors je deska nenápadná, ztišená, proměnlivá a neuchopitelná. Od jejího vydání jsem ji slyšela snad třicetkrát a pořád nevím o moc víc, než že si ji chci pouštět znovu a znovu. Z náladotvorného akvarelu vystupují dva záchytné body: rozverná hříčka Joy Of A Toy je reminiscencí na samotné počátky, precizně vyčištěný a láskyplně znovu sestavený hrací strojek Penny Hitch upomíná na pozdně jazzové období alba Seven. V těchto nových verzích klasických skladeb a stejně tak všude okolo se na poměrně velkorysé ploše (i bez čtyř bonusů má deska téměř hodinu) zkrátka děje Hudba.
Nenásilně, přirozeně, avšak s plným nasazením, přesně artikulovaným osobitým hlasem, vytříbeným dlouhými roky. Působí důvěrně známým dojem a zároveň trochu záhadně, jako starobyla mosazná klika, z níž bezpočet doteků pomalu setřel reliéf, ale vtiskl jí nenapodobitelnou patinu. Vzduch, který posluchače za těmito letitými dveřmi přivítá, je přitom svěží, křehký a pastelově barevný. Pánové (nebylo by fér jako jediného nezmínit mistra dechů, klapek a elektronických mašinek Thea Travise) netlačí nic silou, hrají ovšem s gustem a přinášejí vstřícně naladěnému posluchači pestrou hostinu o mnoha chodech.
Pro mě absolutní věc, nehledejte však v albu tutovku, se zážitkem je snadné se minout. Běžte až na konec, pořád dál... jsou to ty jiné dveře.
» ostatní recenze alba Soft Machine - Other Doors
» popis a diskografie skupiny Soft Machine
Jethro Tull / RökFlöte (2023)
| 19.11.2023 | Po celkom príjemnom usadenom albume The Zealot Gene z januára 2022, ktorý znamenal návrat štúdiovej produkcie Jethro Tull som nečakal, že Ian Anderson sa bude ponáhľať s ďalším titulom. A predsa! Pôvodne inštrumentálny flautový album zmenil na ďalšiu radovku a v apríli 2023 bol na svete počin RökFlöte.
Povedzme si hneď na začiatku, že nestojí za veľa. Anderson má asi nejakú fóbiu zo smrti, prípadne cíti, že už dlho tvoriť nebude, inak si neviem vysvetliť, prečo sa tak ponáhľal vydať sadu mdlých a nevýrazných skladieb. Zámer pracovať s nórskymi pohanskými mýtmi si ani nevšimnete, ak nepočítam dve dvojbodky nad písmenom „o“ v názve. Je to ako tie nepodarené memečka z Ikey, kde sa parodujú názvy výrobkov pridávaním dvoch bodiek kade-tade.
Anderson prišiel o hlas už dávno. Totálne, ten proces je nezvratný. V dvoch skladbách ho preto doplnila nezaujímavá recitujúca Unnur Birna. Nórčina je zaujímavá, ale táto pani znie skôr iritujúco ako uhrančivo.
Skladby sú podivne popové (Voluspo, Hammer On Hammer, Cornucopia), že ide o Jethro Tull, spoznávam iba občas, napríklad v temnejšej Ginnungagap. Za zmienku stojí ešte krátka, ale svieža rocková Allfather. Problémom pre mňa je, že aj také tie akože folkovo zaonačené skladby typu The Feathered Consort alebo Ithavoll znejú ako tiene majstrovských kúskov z druhej polovice 70. rokov. S jedinou výnimkou, Trickster (And The Mistletoe) je vynikajúca vec. Je to však žblnknutie v rozľahlom sivom jazere. Aj preto niektoré rockovo priamočiare skladby (Wolf Unchained, The Navigators) sú také... len aby boli. Aby som bol férový, občas sa Andersonovi podarí vložiť do nálady čosi chytľavé, melancholická melodická linka v The Perfect One ma baví. A pri Guardian’s Watch mám občas pocit, že počúvam Oldfielda.
Zaujímavé je, že hoci má celé dielo cca trištvrte hodinu, zdá sa mi pridlhé. Nevie si udržať moju pozornosť, omína, myšlienky mi odbiehajú aj pri pozornom počúvaní, akoby sa moja maličkosť chcela zamestnať čímsi iným.
Asi by som toľko nereptal, keby to bola Andersonova sólovka (tie tradične za nič nestoja). Je fakt, že zostava ostala oproti minulému albumu prakticky rovnaká, akurát gitaristu Floriana Ophalea nahradil Joe Parrish-James. To vnímam ako jasný signál, že ide o kapelu a nie o Andersonov bočný projekt. Aj keď je pravda, že s týmito muzikantami už sólovo spolupracuje dobrých dvadsať rokov.
Nič to nemení na veci, že od Jethro Tull očakávam ďaleko viac. RökFlöte ma nezaujal, ani po opakovanom počúvaní a dnes viem, že patrí k najslabším titulom s Jethro Tull v hlavičke. Zo zbierky ho nevyradím, Jethro Tull patrí k tým vzácnym skupinám, ktorých štúdiovú diskografiu mám komplet a tento trend hodlám zachovať. Predsa len mi za to stojí, som jej oddaný fanúšik.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - RökFlöte
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Red Dirt / Red Dirt II (2018)
Při zkoumání znovuvydání původního alba Red Dirt byla objevena před několika lety existence druhého nevydaného alba Red Dirt. Čirou náhodou byla objevena ve skladu ukrytá krabice s originálními pásky, která ale obsahovala chybějící předlohy. Mnohé ze skladeb se dostaly tak daleko, že byly ve fázi „drsného mixu“, zatímco v několika chyběly vokální části skladeb. Bývalí členové kapely se rozhodli, že skladby jsou dostatečně silné na to, aby se vydaly tak, jak jsou, pouze s čistým a vyváženým zvukem. Výsledkem je mix psychedelického folku a blues rocku tak typického pro své období. Toto dosud nevydané album Red Dirt obsahuje 3 bonusové skladby od kapely Jude kytaristy Red Dirt Steve Howdena.
Já sám jsem se o existenci téhle kapely dozvěděl někdy před 11 lety díky Hejkalovy neúnavné snaze objevovat dávno zapomenuté klenoty rockové hudby. Kapela mi byla sympatická i tím, že kytarista Dave Richardson byl velkým obdivovatelem Captaina Beefhearta, na kterého ani já nedám dopustit.
Mám-li vyzvednout některé skladby, byla by to hardrocková Easy To Come By nebo Summer Madness Laced With Newbald World, ve které nám dává baskytara a zpěv najevo, od jakého velikána se kapela učila. Podobnost se skladbou Mirror Man Captaina Beefhearta je zřejmá. Své pěvecké kvality předvádí Richardson v další výborné skladbě Hard Times. Do folku pouze se zpěvem a akustickou kytarou je zabalena For Q, skvělé kytarové sólo zazní ve skladbě Frustration Boogie (Vocal) opět krásně dokreslené zpěvákovým chraplákem. Rytmus skladby Dreams And Nightmares Of A Plastic Ringworm doprovázený foukací harmonikou mi opět připomene tvorbu Donova Magic Bandu. Za vrchol alba ale považuji folkrockovou Directing My Imprisoned Thoughts. Nádherné smyčce, které mi připomínají vrcholnou tvorby britských Family. Když jsem tenhle klenot minulou sobotu poprvé slyšel ve Starém poledni Tomáše Vydry, myslel jsem si, že poslouchám nějakou neznámou skladbu kanadských Christmas.
Těžko se mi tato deska hodnotí. Aspoň v porovnání s jedničkou, od jehož prvního poslechu mě dělí 11 let. Tahle moje "novinka" se mi ale zdá pestřejší (bonusy s Howdenovými Jude jsem zatím neneslyšel). Když jsem jedničku ohodnotil třemi hvězdami, tak tady musím ještě jednu přidat. A pět jich nedávám jenom proto, že se mi v demo nahrávkách kapela zdá přeci jenom slabší.
Každopádně mohu toto výborné album k poslechu jednoznačně doporučit.
» ostatní recenze alba Red Dirt - Red Dirt II
» popis a diskografie skupiny Red Dirt
McLaughlin, John / Jaco Pastorius - Tony Williams : Trio of Doom (2007)
Když se sejdou tři velikáni v hudebním světě /McLaughlin - Pastorius - Williams/, to ještě neznamená, že se bude konat po hudební stránce něco vyjímečného. Ano ... je zde předpoklad /už podle těch jmen/, který logicky zvěstí určitou hudební topku. Ale v případě cd Trio of Doom je to katastrofa. Album je rozděleno do dvou fází. Začátek /tracky 1-5/ je o koncertním záznamu z Havany na komunistické Kubě. Píše se rok 1979. Druhá část je studio záznam těch samých písní jako live z téhož roku - nahráno v New Yorku. Je mi záhadou, proč se musí skladby Dark Prince, Continuum a Para Oriente hrát v tom samém obsazení jak živě, tak studiově, bez nějakého většího producentského rozšíření. Prostě nuda. Trochu mi vadí i ten kytarový feeling, který McLaughlin předvádí nejen na tomto albu. Praděpodobně se snažil přijít s něčím inovativním /tím myslím techniku hry/ , ale v tomto období /1978-79/ mě moc nezaujal. I když jeho alba Electric Guitarist a Electric Dreams jsou velmi kvalitní, studiová díla.
Jak už jsem psal výše, desku otvírá živé bubenické sólo Tonyho Willioamse přecházejicí ve skladbu Dark Prince /McLaughlin/. Dravý rychlý song, plný kytarových běhů. Následuje Continuum /Pastorius/, jemná relaxace a je to hlavně o basové lince. Další track pod názvem Para Oriente /Williams/ je takový jazzbluesový cajdák bez většího zdělení. To samé se týká i studio verzí.
Tahle deska bude zajímat spíš kompletisty a sběratele. Myslím, že pro ostatní bude poslech spíš ztráta času. **z*****
» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Jaco Pastorius - Tony Williams : Trio of Doom
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John
Frame / Frame Of Mind (1972)
Zo zástupu zabudnutých nemeckých kapiel, ktoré sa v prvej polovici 70. rokov rodili ako huby po daždi a mizli ako vládni politici pred novinárskymi otázkami, som dnes vybral zaujímavú hard-psych-kraut-prog rockovú skupinu Frame a jej jediný album Frame Of Mind (1972).
Spoznal som ju vďaka kompilácii Krautrock – Music For Your Brain Vol. 3 (2008) a k albumu som sa dopracoval koncom minulého roka. Rýchlo som si ho obľúbil, je to presne moja muzika. Troška zadumaná, správne nabudená, Hammondky sú všade a gitara nezaostáva, spev je správne melodramatický, navyše v angličtine, no a rytmika síce nič komplikované nevymýšľa, ale aspoň nenapodobuje strojovú nudu. Album ponúka osem skladieb a dovolím si ich troška obkecať.
Meditatívna hippiesácka nálada ovláda úvodnú skladbu Frame Of Mind, pravda, okrem rozkokošeného záveru. A bujará nálada opantáva aj kúsok pomenovaný Crusical Scene. Kapela kombinuje klávesové a gitarové party so zručnosťou krupiéra v Las Vegas. Pátos vystihuje jedenásťminútovú vznešenú kompozíciu All I Really Want Explain. Emócie pretekajú, priam striekajú na všetky strany. Keby táto skladba bola na niektorom albume nemeckých kolegov Jane, vôbec by som sa nečudoval. Najtvrdšia a najtemnejšia skladba sa volá If. To je hard rock, za aký by sa nehanbila ani veľká štvorka z Británie!
Kapela je silná v antických tragédiách typu WInter, kde bôľne úfa pomedzi prílivové vlny pohlcujúce Atlantídu. Ale každá skladba má niečo, čo ma vábi. Penny For An Old Guy je miestami až jemná a éterická vec, Children's Freedom sa nevymaní z pokojnejšej polohy, gitarové sólo milujem, lepšie na albume nenájdete. No a záverečná osemnásťsekundová falošná fanfára Truebsal nestojí za reč.
Frame Of Mind je parádny ťažký rockový album s príjemnými melancholickými výšivkami na rozľahlej tapisérii hutnej hudby, ktorú milujem. A vy?
» ostatní recenze alba Frame - Frame Of Mind
» popis a diskografie skupiny Frame
Queen / Live At The Rainbow '74 (2014)
Keď som začal písať tento text, pokúsil som sa vymedziť svoj vzťah ku kapele Queen. Akurát z toho vyšla siahodlhá negatívna stať a keďže tento typ textov ma už necháva chladným, všetko som zmazal a začal odznova. Nebudem vás napínať, dopadlo to podobne (zle). Však posúďte sami:
Queeni pre mňa nikdy neboli tým, čo by som nazval „dobrou“ kapelou. Intenzívne som ich začal vnímať až po Mercuryho skone a neskutočne mi liezli na nervy. Vyskakovali zovšadiaľ a tie otravné hity ako Killer Queen, We Are The Champions, We WIll Rock You striedané úplnou hrôzou á la Bicycle Race, Another One Bites the Dust, Kind Of Magic, Under Pressure, Radio Gaga... Bŕŕŕ´. Dodnes ma táto ich poloha doslova bolí počúvať. Existovala jediná výnimka, titulná skladba k môjmu obľúbenému komiksovému brakovému filmu Flash Gordon. A, samozrejme, klip k Bohemian Rhapsody, to bola zaujímavá poloha, miestami dokonca naozaj rocková. Ale, že by som preto musel mať doma čo i len notu od Queen, to som dlho nemohol konštatovať. Až v hlbokej ére môjho záujmu o rockovú muziku zo 70. rokov som si napokon zadovážil prvé štyri albumy, z ktorých sa dal urobiť celkom dobrý rockový výber na CD na cesty. V rámci môjho nadšenia pre koncertné albumy zo 70. rokov sa mi v zbierke ocitol aj nemastný-neslaný Live Killers. A pre rodinné účely mám kdesi i trojdiskový výber Greatest Hits.
Posledná akvizícia v mojej zbierke sa volá At The Rainbow ’74. Dva disky sú zložené z koncertných turné po vydaní druhého a tretieho albumu, a teda z dôb, kedy ešte Queen bola rocková kapela. Miestami hardrocková, čo je ešte lepšie. Osobne sa nazdávam, že keby tento záznam vyšiel v roku 1974 alebo 1975, dnes by atakoval všetky rebríčky najlepších živákov. Takto je to archívna nahrávka z kategórie – ťaháme peniaze z fanúšikov -. Známa len skalným prívržencom. A mne.
Kdesi som videl nejaké video z tohto koncertu a veľmi sa páčila tá hardrocková dravosť. Preto som sa napokon odhodlal sprobovať dvojdiskovú edíciu. Prvý disk zachytáva kapelu v londýnskom Rainbow Theatre 31. marca 1974 v rámci turné k albumu Queen II. Trinásť skladieb (plus gitarový a bubenícky sólový vstup) prináša dravú energickú porciu hard rocku. Plus rokenrolové medley (aspoň jeden rokenrol vtedy na koncertoch hrali azda všetky hardrockové skupiny okrem Black Sabbath) Jailhouse Rock/Stupid Cupid/Be Bop A Lula. Zvuk je hutný, burácavý, rockový. Mne štúdiovo Queen nikdy úplne nesedeli, ale musím uznať, že na pódiu vedeli, ako sa hrá rocková muzika. Aspoň na začiatku kariéry. Najväčším kladom je zaradenie záverečnej bluesovky See What A Fool I’ve Been. Skladbu zložil Brian May už v roku 1968 a bola stálicou v repertoári skupiny Smile. Štúdiovú verziu nahrali počas prípravy albumu Queen II a dostala sa iba na b-stranu singla Seven Seas Of Rhye.
Druhý disk núka vystúpenie z toho istého miesta z 19. a 20. novembra 1974 v rámci turné k tretiemu albumu Sheer Heart Attack. Kompilovaný film z týchto vystúpení premietali v kinách a napokon vyšiel i na DVD. Na jednej strane sa do playlistu dostalo viacero ultimátnych hardrockových smrští (Flick Of The Wrist, Stone Cold Crazy), na strane druhej človek musí strpieť Killer Queen. Celkovo je tu dvadsať parádnych vecí, čo dodať.
Dôležité sú pocity, ja sa pri počúvaní tejto nálože cítim vynikajúco. Hard rock môžem v akomkoľvek množstve, nuž ma teší, že existuje aj táto poloha Queenov, ktorú z albumov iba veľmi zriedkavo tušíme. Zopakujem svoj povzdych, že kapela premárnila príležitosť a jej prvý oficiálny živák z konca 70. rokov to potvrdil, podčiarkol a vystavil všetkým na obdiv ako cisár v nových šatách. Možno by som sa ku kapele dostal skôr a nemal celoživotný problém akceptovať ju.
At The Rainbow ’74 rehabilituje Queen ako hardrockovú úderku. Nečudo, že tento archívny záznam milujem. Keby som si mal vziať na opustený ostrov jediný album kapely, je to tento.
» ostatní recenze alba Queen - Live At The Rainbow '74
» popis a diskografie skupiny Queen
AC/DC / Dirty Deeds Done Dirt Cheap (1976)
Troufám si říct, že v žádném části své kariéry se AC/DC nenadřeli víc než v roce 1976. Odehráli přes 160 koncertů na dvou kontinentech a v podstatě najednou potřebovali "krmit" dva hladové trhy. Když v dubnu 1976 přijeli do Anglie, měli už na studiových pásech připravené další album Dirty Deeds Done Dirt Cheap. Na jeho vydání v domovské Austrálii došlo v září, což bylo stále dobré dva měsíce předtím, než se kapela vrátila ze své anglické výpravy. No a když se deska 17. prosice objevila i na evropském trhu, byli zase odtamtud AC/DC už několik týdnů pryč. Nemůžu si pomoct, ale tohle načasování někdo dost zvoral.
Po hudební stránce je podle mě Dirty Deeds Done Dirt Cheap vyvrcholením úvodní fáze kariéry AC/DC - naposledy se tu objevují skladby, které stavějí na rock´n´rollovém mustru. Nutno dodat, že kousky jako Ain't No Fun (Waiting 'Round to Be a Millionaire), There's Gonna Be Some Rockin' a R.I.P. (Rock in Peace) vnímám jako tu slabší část celé nahrávky. Na první jmenované mi vadí její skoro osmiminutová délka, na kterou aranžmá, stojící po většinu doby na jediném akordu, nestačí. Druhá skladba na mě působí strašně krotce - jako by ji kapela vytáhla ze šuplíku, ve kterém skončila ještě v "daveevansovských" dobách. Poslední zástupce tohoto trojlístku je pro mě o něco atraktivnější, i u něj mě ale lehce nudí ta vyhoblovaná šablona. AC/DC už tehdy totiž uměli daleko lépe.
Za zářné příklady skladatelského posunu vnímám na téhle nahrávce třeba pecky Dirty Deeds Done Dirt Cheap a Problem Child. Obě stavějí na hutně sázených akordech a strohé rytmice, všechno je zcela podřízené soudržnosti celku. Po dvanáctitaktové šabloně ani vidu, ani slechu, a i to blues už je tu spíš cítit než slyšet. Že ho kapela dokáže uchopit zcela jinak (a daleko atraktivněji) ukazuje třeba pomalá, nashromážděné napětí způsobně krotící vyprávěnka Ride On. Svým způsobem se mi zdá i škoda, že se touhle cestou AC/DC v budoucnu alespoň jednou za čas nevydali. To stejné platí i o Big Balls, mladší sestřičce venerologické klasiky The Jack - osobitý dvojsmyslný humor Bona Scotta byl pro kapelu hodně důležitý. Na konec jsem si nechal dvě mé nejoblíbenější pecky: skvěle gradující Squealer a hardrockový monolit Jailbreak. Docela by mě zajímalo, zda se Atlantic rozhodl tuhle skladbu na britské vydání nezařadit kvůli tomu, že v žebříčku zrovna bodoval stejnojmenný singl od Thin Lizzy.
Texty na desce Dirty Deeds Done Dirt Cheap zčásti vytěžují již "stará známá" témata. Skladeb o tom, jak to večer na koncerte bude zábava (There´s Gonna Be Some Rockin´, R.I.P.) nebo o tom, jak není snadné se dostat na vrchol (Ain´t No Fun) už AC/DC na předcházejících deskách nasekali dost, v Ride On se Scott onen osamělý život na cestách alespoň pokusil podat s uvěřitelnou dávkou melancholie. Mnohem zábavnější se mi zdá kombo z titulní skladby, kde se ze soukromého očka schopného řešit problémy mladých dívek a chlapců vyklube pěkný zvrhlík, a z pecky Squealer, kde se velmi podobný vypravěč svěřuje, jak se mu jednu mladou slečnu podařilo svést na zcestí. No a docela dobře k tomu pasuje i sebeprezentace řízka, co pro bodnutí nožem nejde daleko, v Problem Child. Naprosto geniální je pak Bonův dvojsmyslný paján na "velké večírky", které by nejdraději pořádal každý den, a brutální tah na branku má i příběh o chlápkovi, co zastřelil svoji nevěrnou manželku, u soudu dostal 16 let vězení a skapal při pokusu o útěk.
S deskou Dirty Deeds Done Dirt Cheap šli AC/DC po všech směrech o pořádný kus nahoru, v mých očích jde o první z řady výborných počinů, které se Scottem vydali. Několik skladeb sice ještě vězí v minulosti víc, než by bylo zdrávo, s většinou materiálu už je ale skvělá zábava. Kapela ze dvou předchozích desek by ještě díru do světa neudělala, ta z roku 1976 už toho ale schopná byla.
» ostatní recenze alba AC/DC - Dirty Deeds Done Dirt Cheap
» popis a diskografie skupiny AC/DC
Candlemass / Nightfall (1987)
Nad dvojce Candlemass se objevil v roli frontmana maník jménem Massiah Marcolin, zřejmě vůbec nejlepší volba pro Candlemass. Album Nightfall je stejný skvost doom-metalu jako debut, přestože do něj skupina vložila čtyři instrumentální skladby.
Po intru se rozjíždí valivá Well of souls, následovaná instrumentální Codex Gigas a pak přijde famózní téměř šestiminutová At the gallows end a stejně tak temná Samarithan. Po výpůjčce of F. Chopina přijde druhá nejdelší skladba, Dark the veils of death a album ukončuje instrumentální Black candles.
Debutem a tímto albem se pro mě Candlemass stala absolutně nejlepší skupinou, pokud jde o temnotu doom-metalu.
» ostatní recenze alba Candlemass - Nightfall
» popis a diskografie skupiny Candlemass
AC/DC / Dirty Deeds Done Dirt Cheap (1976)
Po letech jsem se začal vracet k nahrávkám, které mě kdysi oslovily a dnes jsem začal s australskou legendou AC/DC; nejprve jsem uvažoval o Buffalo, ale ti mě nikdy moc nebrali, tak jsem vložil do přehrávače tohle CD, vlastně třetí nahrávku, kterou jsem od AC/DC slyšel (po nejlepší "Let there be rock" a fláku "Highway to hell"). Mám původní australské vydání, úlet "Rocker" naštěstí neobsahuje. Moc dobré album, ovšem dvě závěrečné skladby, zvláště pro AC/DC naprosto výjimečná "Ride on", tahají hodnocení o * výše.
» ostatní recenze alba AC/DC - Dirty Deeds Done Dirt Cheap
» popis a diskografie skupiny AC/DC
Quicksilver Messenger Service / Shady Grove (1969)
Americká acidrocková skupina Quicksilver Messenger Service ma uhranula. Dnes si pripomenieme jej tretí album (druhý štúdiový) – Shady Grove z roka 1969.
V období, keď som sa začal učiť hrať na bicie, a teda kdesi okolo prelomu rokov 1994 a 1995, priniesol otec domov dve cédečká od kapely. Plus mal kdesi na videokazete skladbu Who Do You Love z koncertu Johna Cippolinu. To je jeden z najoriginálnejších gitaristov, aký kedy žil. Hrá s trsátkami na bendžo nastoknutými na prstoch, čím dosahuje neopakovateľný zvuk. Sledovať ho je zážitok. V kapele však pôsobil aj bubeník Greg Elmore, ktorý sa stal mojim okamžitým idolom, vzorom. Predstavil mi jazzové bubnovanie v psychedelickom rocku. Debutový album sa stal mojim srdcovým albumom, jedným z tých mála životných. Druhý album Happy Trails predstavil kapelu v nekonečnom „jamovacom“ bluesovom móde na pódiu, tiež ho mám veľmi rád. Ono, Quicksilver Messenger Service sa hudobne vymyká z celej tej sanfranciskej scény detí kvetov, čo sa týka prejavu. Mám ich najradšej, a to aj v konkurencii Janis Joplin alebo Jefferson Airplane. Inak, kapela je stále aktívna.
Tretí album Shady Grove nahrala kaplea počas leta a na pulty sa dostal v decembri 1969. V zostave sa okrem trojice stálic (menovite John Cippolina (gitara, spev), David Freiberg (basa), Greg Elmore (bicie)) zjavil aj slávny klávesák Nicky Hopkins (Rolling Stones, The Who, milión kolaborácií s velikánmi typu Beatles, Joe Cocker a pod.). Naopak, išlo o prvý album bez druhého gitaristu Garyho Duncana, ktorý sa na chvíľu s kapelou rozišiel. Album sa umiestnil na 25. mieste v rebríčku predajnosti amerického Billboardu.
Obsahuje deväť skladieb. Sú vzrušujúce, napínavé, s vnútorným pnutím, ktoré cítim nielen v hudbe, ale i v sebe. To neznamená, že musím utekať na WC, ide o príjemné pocity. Klavír a pridružené klávesové nástroje počuť výrazne, napriek tomu organicky zapadajú do celkovej atmosféry prezentovanej muziky. Však si vypočujte krehkú dumku Flute Song. Kapela okrem psychedelického oparu (Flashing Lonesome) tiahne i k blues (Too Far) a ku country (Words Can’t Say).
Osobne sa mi najviac páčia skladby na tvrdšej strane spektra, titulná Shady Grove, temná Joseph’s Coat a najmä bluesovo psychedelický deväť a pol minútový trip Edward, The Mad Shirt Grinder.
Shady Grove je možno trošku nesúrodý album, ale celková atmosféra mi veľmi sedí. Je zadumaná, ale i prívetivá, čo je dokopy vcelku zaujímavá kombinácia. Neviem, či má dielo v našich končinách nejakú fanúšikovskú základňu (aj skupina ju má malú, ako to tak sledujem), ale podľa mňa je to škoda. Z rockovej psychedélie zo 60. rokov ide o to zaujímavejšie, čo nám Amerika dala.
» ostatní recenze alba Quicksilver Messenger Service - Shady Grove
» popis a diskografie skupiny Quicksilver Messenger Service
Lucifer's Friend / Black Moon (2019)
John Lawton ani Dieter Horns už bohužel odešli, ale zanechali nesmazatelnou stopu v rockové historii, včetně poslední řadové nahrávky. Při poslechu Passengers sice slyším v pozadí stín Uriah Heep, nicméně tady to nevadí. Lawton odvedl skvělý výkon, pravda, na první čtyři desky tomu trošku chybí, ale skutečně jenom trošku. Hodně jsem váhal mezi 4 a 5, ovšem vzhledem k legendě tu jednu navrch přidávám.
» ostatní recenze alba Lucifer's Friend - Black Moon
» popis a diskografie skupiny Lucifer's Friend
Buffalo / Average Rock'n'Roller (1977)
Posledný album austrálskej skupiny Buffalo – Average Rock’n’Roller z roka 1977, mi bol dlho tŕňom v oku. V podstate som ho ignoroval, ale v istom životnom rozpoložení som si povedal, že keď už mám štyri albumy, prečo nemať kapelovú diskografiu v zbierke komplet.
Samozrejme, vedel som, že to už je troška iná muzika, v kapele sa zjavili dvaja noví členovia, gitarista a basák. A poznáte to. Darmo sa budete tváriť, že ste nad vecou, že nemáte predsudky, že sa nezaujato vtrhnete na počúvanie. Viem, že mnohí tomu veria, ja som z tohto sebaklamu už vyrástol. Vedel som, že to so mnou album bude mať ťažké, keďže milujem tie neuveriteľné tvrdé diela, ktoré kapela produkovala do roka 1976. A tak som si otvoril myseľ, ale v podvedomí som sa chystal na katastrofu. A tá svojim spôsobom prišla.
Pritom úvodná skladby You Say znie veľmi dobre, až na podivne spevné refrény je to parádna úsečná hardrocková vypaľovačka. Avšak! Kapela v snahe atakovať rádiové vlny zaradila do svojho repertoáru veci nevídané – country (Rollin’, Sailor), veselé rokenroly (Average Rock’n’Roller, Bad News), hrozné funky-blues (Rhythm Madness) a ešte aj baladu (Hotel Ladies). Aby toho nebolo málo, občas sa ozvú otravné saxofóny, nechýbajú ženské vokály, skrátka, je to taká povrchná prvoplánová produkcia.
Nie, nie je to zle odohraná muzika. Ba dokonca mi neprekáža si ju občas vypočuť. Hotel Ladies je vlastne skvelá záležitosť, čudujem sa, že sa o balady nepokúsili už v minulosti. Aj keď mi je jasné, že na takom albume Vulcanic Rock by asi pôsobili nepatrične. Takisto tvrdá a výpravná Hero Suite na záver je skvelá a vylepšuje dojem z fádneho celku.
Bonusové singlovky Davea Ticea nestoja za zmienku, jeden Chuck Berry, jedna Beatlesovka...
Celkovo je Average Rock’n’Roller taký spotrebný kúsok. Chce sa zapáčiť a čím viac sa snaží, tým menej mu to ide. Pripomína mi politikov, ktorí myslia sociálne pred voľbami a po voľbách berú dôchodcom. Nečudujem sa, že to kapela rýchlo zabalila, spreneverila sa svojej podstate a znechutila sa mnohým fanúšikom. Aj preto nebudem rozhadzovať povzbudivé hviezdy, toto je typický rozlúčkový album skupiny za zenitom. Tretiu dávam za záverečnú skladbu.
» ostatní recenze alba Buffalo - Average Rock'n'Roller
» popis a diskografie skupiny Buffalo
Buffalo / Mother's Choice (1976)
Buffalo bola pravdepodobnejšie najtvrdšia hardrocková skupina z Austrálie. Prvé tri albumy sú etalónom hrubiznej drevorubačskej nádielky. Po odchode gitaristu Johna Baxtera som mal troška obavy, či sa kapele podarí udržať nastavenú latku, ktorá atakovala najdravšie americké veličiny typu Sir Lord Baltimore alebo Grand Funk Railroad.
Melodický, ale tvrdý riff, ostrý prejav, Long Time Gone zahnala všetky moje obavy. Muzika je síce o niečo vľúdnejšia, všetky ingrediencie sú však na svojom mieste. Dvaja noví gitaristi, Karl Taylor i Norm Roue, sa svojej úlohy zhostili na jednotku. Roue sa špecializuje na slide a do celkového soundu tak zasahuje pomerne výrazne. Inými slovami, muzika odsýpa, Honey Babe je toho dôkazom. Bluesrockové medzihry na pomedzí country blues zaujímavo vypĺňajú spevnú pecku Taste It Don’t Waste It. Kapela sa vôbec celkom prekvapivo vzhliadla aj v blues rocku, rezké shuffle Lucky dovtedy kapela nehrala. O pomalom blues Essukay ani nehovorím!
Prekvapivé je aj zaradenie dvoch rokenrolových hitov od Chucka Berryho, a síce Little Queenie a Sweet Little Sixteen. Oba sú tvrdé, hutné, hardrockové.
Na záver je tu posadená hutná temná Be Alright, takéto skladby milujem!
Aztec Music doplnili album o dve béčkové strany singlov, nuž sú tu aj skladby The Girl Can’t Help It a On My Way. Ako to už so singlami býva, ich druhé strany sú často zaujímavejšie ako povinné áčkové hity. Tu máme zasa rokenrol a blues.
Zhrniem to, vynikajúci hard rock na Mother’s Choice ma baví, oproti predchádzajúcim albumom je menej neotesaný, ale rovnako ostrý. Vrelo odporúčam!
P.S. Z kapely sa po tomto albume porúčali obaja gitaristi a aj basgitarista Peter Wells, ktorý založil Rose Tattoo.
» ostatní recenze alba Buffalo - Mother's Choice
» popis a diskografie skupiny Buffalo
AC/DC / Live (1992)
K AC/DC mám nevyhranený vzťah. Nie, že by ma Youngovci nebavili, ale... Je to ideálna skupina do „best of“ riešenia. Ibaže! Došlo na dvojdiskovú Live – 2CD Collector’s Edition.
Ono je to tak, že AC/DC vlastne nevydali ani jednu normálnu spotrebnú výberovku. Ich výberové boxy a pod., keď už vôbec vyšli, obsahovali skôr raritky a nevydané veci, ako prierez hitmi. A o tie mi v súvislosti s touto kapelou ide. Ako, jasné, dávno-pradávno som si zo všetkých albumov zadovážil dva pre mňa najpodstatnejšie, a síce Highway To Hell a Back In Black. Čosi som si v dávnych dobách i napálil, ale po nudnom a nevýraznom sklamaní nazvanom Ballbreaker (1995) som na skupinu zanevrel. A to až do albumu Black Ice, ktorý som si po vydaní kúpil len tak a vcelku sa dá. Fór je v tom, že jediná použiteľná „výberovka“ toho, čo od AC/DC chcem, je vlastne album Live (1992). Ten som mal dlho napálený, ale v čase Covid-karantény som sa opäť obzeral, či neexistuje nejaké elegantné riešenie. A naskytla sa možnosť kúpiť si dvojdiskovú verziu Collected Edition. No a dnes už mám skoro všetko, čo v 70. rokoch vydali.
Okrem chýbajúceho kúsku Big Gun (titulný song k filmu Last Action Hero z roka 1993) je to veľmi vydarená kolekcia skladieb obsahujúca prakticky celý prierez tvorbou a so všetkými hitmi, ktoré si človek pamätá z videoklipov. Turné k The Razors Edge zachytilo kapelu v skvelej forme. Na dvojdiskovej edícii je pôvodná prirodzená kolekcia hitov doplnená o niekoľko skladieb, ktoré pochádzajú ako z 80. rokov, tak z obdobia s Bonom Scottom. A práve tieto ukazujú AC/DC ako kapelu, ktorá dokáže zahrať aj viac ako párminútové odrhovačky „na jedno brdo“. Jailbreak má takmer štvrť hodinu, Let There Be Rock dvanásť minút a High Voltage desať a pol minúty. Počúvať Angusa, ako to mydlí na gitare, je zážitok.
Ono, samotná hudba ničím neprekvapí. Je to AC/DC. Johnson s kovovým hrdlom škrieka o dušu, rytmika šliape, no a sólová gitara si robí, čo chce. Pravdepodobne každý rockový poslucháč si pri niektorej skladbe dokáže zanôtiť s kapelou, keď už nie slová, tak aspoň melódiu. Ozaj! Ako kuriozitka je na rozšírenej edícii zaradená minútová skladba Bonny, čo je popevok z jednej starej írskej ľúbostnej balady. Keby jej nebolo, nič sa nestane, ale tak, je tu pre zberateľov.
Jediná nevýhoda kolekcie sa vtelila do dlhých niekoľkosekundových páuz medzi skladbami, čo narúša ilúziu koncertu. Zvyknúť sa na to dá, ale myslím si, že ich mohli zrušiť (alebo aspoň výrazne skrátiť).
Som rád, že si som si tento dvojdiskový variant zaobstaral. Priamočiary hard rock, štipka blues, známe skladby, v podstate nič viac od kapely nepotrebujem.
» ostatní recenze alba AC/DC - Live
» popis a diskografie skupiny AC/DC
Free / Live At The BBC (2006)
Britská kapela Free zanechala po sebe šesť štúdiových a jeden koncertný album. Navzdory boomu vydávania archívnych nahrávok za posledných tridsať rokov sa jej odkaz tvrdohlavo drží základnej diskografie. S jedinou výnimkou – Live At The BBC (2006).
Tých pár nevydaných singlových skladieb a nejaké pokusy o demá, ktoré vyšli v rámci cédečkovej reedície síce potešilo, ale stále je to málo. Potom, čo začala svoje archívy vyprázdňovať britská rozhlasová veličina BBC, máme k dispozícii aspoň takýto vhľad do života kapely naživo. BBC vydalo kvantum vzácneho materiálu, ale priznajme si, veľa z neho bolo skôr dokumentárneho ako výnimočného charakteru. Vďaka nim však spoznávame aj „rádiovú“ tvár interpretov a kapiel ako Cream, Led Zeppelin, Rory Gallagher, Jethro Tull alebo Free. A práve posledná menovaná kapela má pre mňa azda najvyššiu hodnotu.
A to napriek tomu, že tento dvojalbum patrí skôr do tej dokumentačnej roviny. Nahrávky zo štúdia sú vcelku fajn, hoci neviem, aký zmysel má uviesť pársekundové zlé štarty jednej a tej istej skladby (Ride On A Pony). V playliste prekvapia kúsky ako Over The Green Hills a Mouthful Of Grass. Nie, že by neboli zaujímavé, ale prekvapuje ma, že ich kapela vôbec hrala naživo, predsa len ide o také zvláštne medzihry na vyplnenie albumov. Veľkým plusom sú skladby, ktoré na albumoch absentujú, či už Waiting On You alebo Sugar For Mr Morrision (táto vec bez preklepu v názve, a teda Sugar For Morrison, tvorila b-stranu singla I’ll Be Creepin’). Prvý disk obsahuje nahrávky z rokov 1968-1971, druhý záznamy z roka 1970. Aj preto sa niektoré skladby opakujú, vidno, ktoré z nich tiahli. Platí, že koncertné nahrávky na druhom disku majú značne horší zvuk. Najmä preto je táto kompilácia skôr dokumentom ako plnohodnotným zážitkom. Teda, ja si ju užívam, Free bola, ako každá naozaj výnimočná rocková skupina, doma na pódiu a pred divákmi. Ale rozumiem, že nie každý poslucháč docení muziku bez príslušného zvukového šatu. Ozaj, asi nemusím uviesť, že je to mix blues a hard rocku, aký nehral a nehrá nik. V jednoduchosti je krása i sila. Ale nie každá jednoduchá muzika je krásna, tobôž silná. Free je olympionikom medzi okresnými sviatočnými športovcami.
Som nesmierne rád, že sa toto dvojcédečko nachádza v mojej dŕžave. Live At The BBC je pre mňa vítaným doplnkom k dedičstvu siedmich albumov kapely, ktorá pre mňa znamená veľmi veľa. Čo na tom, že je to aj kus histórie svetového rocku. Je to predovšetkým kopa výnimočnej muziky.
» ostatní recenze alba Free - Live At The BBC
» popis a diskografie skupiny Free