Naposledy přidané recenze
Ten Years Later / Rocket fuel (1978)
| 11.08.2024 | Od Ten Years After mám doma tuhle krabici. Je v ní skoro všechno, ovšem ne úplně všechno. Chybí např. výběrovka Alvin Lee and Company z roku 1972 s pěknými raritami nebo živák Recorded Live, vydaný o rok později. Jinými slovy, budu muset ještě něco málo přikoupit, abych byl s kompletováním téhle party úplně spokojen.
A pak jsou tu samozřejmě dvě desky z konce 70. let, vydané pod názvem Ten Years Later: Rocket Fuel a napůl koncertní, napůl studiová Ride On.
Líbí se mi obě a ta první obzvlášť. Oproti tvorbě TYA obsahují minimum kláves, což mi vyhovuje a mít lepší produkci, byly by to skoro bomby.
Pojďme se tedy nyní krátce podívat na zoubek prvnímu albu Ten Years Later z roku 1978.
A vezmeme to pěkně skladbu po skladbě.
Rocket Fuel – Řádně zatěžkaný mississippi blues-rock šlape přesně tak jak má. Ten rif je skvostný. Produkce je bohužel trochu odfláklá a zvukový efekt, který se do toho občas prolne, si Alvin mohl taky odpustit. Být to trochu víc ošetřené a mít to promakanější aranžmá, je to klasika. I tak ale dost dobrý.
Gonna Turn You On – Opět je jediným problémem zvuk. Skladbě jako takové nelze nic vytknout. Je to parádní hard rock s bluesovými kořeny.
Friday the 13th – Nejlepší píseň desky. Za mě bez diskuze. Chytlavý, pomalý, melodický hard rock jižanského typu s hodně výrazným hlavním tvrdým rifem. Věc, která mě chytla na první poslech a už nikdy nepustila.
Somebody Callin' Me – Poprvé tu máme funky elementy, kterým se Alvin na svých předchozích sólových albech, pokud si dobře pamatuju, oddává až trochu moc nezřízeně. Taky zde znějí poprvé na albu i klávesy. A ty sedmdesátkové, najazzlé, jsou pro mě bohužel obzvlášť iritující. Jedna taková skladba za čas ale nevadí. Konkrétně tahle se naštěstí někdy za půlkou zlomí do velmi příjemného bluesového preludování, které prakticky všechno zachraňuje. Tato část skladby je bezchybná.
Ain't Nothin' Shakin' – Nepříliš výrazná věc. První, bez které bych se obešel. Plus strašlivé sedmdesátkové efekty.
Alvin's Blue Thing – Krátké bluesové něco, co je sice hodně fajn, ale je to tak krátké, že to spíš považuju za intro k následující skladbě.
Baby Don't You Cry – Svižná southern rocková záležitost s chytlavým refrénem rozhodně navozuje dobrý pocit. Zní to trochu jako Molly Hatchet a podobné jižanské party z té doby.
The Devil's Screaming – Zlověstně sugestivní blues / hard rocková kompozice na závěr. Trvá to skoro deset minut a po většinu času je to dost dobré. Tentokrát včetně efektů, zdárně hrajících na horrorovou strunu.
Rocket Fuel je album, u něhož možná záleží na tom, jak jste při jeho poslechu zrovna naladěni. Alespoň mně při prvním naposlouchávání sedlo skvěle. Teď, po delší přestávce, jsem už kritičtější. Hlavně co se týče zvuku. V podstatě bych své dojmy z něj shrnul za použití stejné myšlenky, která mě napadla při poslechu titulní skladby: Být to trochu lépe produkčně ošetřené, mít to promakanější aranžmá a aspoň jeden velký hit navrch (nic takového tu bohužel nenajdete), je to klasika.
Resumé: Líbí se mi to více než některá alba Ten Years After a doplnění této desky do své sbírky považuju za povinnost. Hlavní zásluhu má na tom především pecka "Friday the 13th", kterou osobně řadím k tomu nejlepšímu, co jsem od Alvina a spol kdy slyšel. A jelikož ten zbytek taky není k zahození, není co řešit.
A když už to budu objednávat, určitě od Ten Years Later přiberu i následující album. To je sice o poznání méně výrazné, ale stydět se za něj Alvin rozhodně nemusí.
» ostatní recenze alba Ten Years Later - Rocket fuel
» popis a diskografie skupiny Ten Years Later
Stern, Mike / Play (1999)
Album Play je první, kde si Mike pozval na nahrávku další dva světové kytaristy a postaral se tak o odklon od zaběhnuté šablony jeho předešlých prací.
Play se dělí do tří levelů. Ten první je o kytarové sehranosti John Scofield - M. Stern /track 1 - 3/. Na to navazuje kytarová spolupráce z úplně jiného soudku. Mike se předvede s Billym Friesellem a jeho nezaměnitelným kytarovým soundem /track 4, 6, 7, 10/. Třetí level je o Sternově hudbě, jak ji znám z let předešlých a na bicí ho zde doprovází Dennis Chambers /track 5, 8, 9/. Musím konstatovat, že album na mě působí rozmanitě a současně velmi kompaktně. V té kompaktnosti a rozmanitosti se předvedou mimo jiné Ben Perowsky na bicí ve zbylých sedmi skladbách /rytmika pro kytarová dua/, jediný a jedinečný Lincoln Goines na baskytaru a tenor saxofonista Bob Malach obarví svojí vznešenou hrou větší polovinu alba. Nemůže chybět Jim Beard - klávesák, pianista a producent.
Deska Play je jazzová, post-bopová, bluesová fusion, která nastartovala jistou změnu v zajetých Sternových kolejích. Podobné album o více kytaristech nám Mike Stern připravil i v roce 2009 /Big Neighborhood/, kde se představili Steve Vai a Eric Johnson. S Ericem Johnsonem nahrál ještě Eclectic /2014/. Play je výborné album, zaslouží ****z***** a půl navrch.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Play
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Angels, The / No Exit (1979)
| 09.08.2024 | "Základní prvek banality, přítomný v celé pop music, je zde vyvážen značnou invencí, silou a vyzrálostí, která způsobuje, že celek je zároveň jednoduchý i sofistikovaný. Texty jsou zvláštní kombinací urbanismu, paranoie a vášně."
Z dobové recenze australského hudebního časopisu Roadrunner
Znáte to. Kapela vydá průlomové album a získá fanoušky, které muzika z toho alba oslovila. Ti pak čekají na další dávku a doufají, že s ní dostanu v podstatě totéž ještě jednou. A ono se to téměř nikdy nestane. Většinou je následovník úspěšného počinu úplně jiný, protože se tvůrci nechtějí opakovat a zkoušejí něco nového. A nebo, když už se snaží vstoupit do stejných vod, tak nejsou zdaleka tak přesvědčiví jako na oné desce, kterou si získali své příznivce, a nabídnou její slabší odvar.
Samozřejmě je i mnoho výjimek, ale ve většině případů to bývá takhle. Proto je v historii rock 'n' rollu tolik neznámých a zapomenutých jmen, kterým se pak říká kapela (či interpret) jednoho hitu, případně alba.
The Angels ovšem mimo svou domovinu znamenají ještě míň. Pro zbytek světa jsou jen jednou z mnoha neznámých rockových skupin, od nichž si většina lidí na žádné album nebo hit nevzpomene. Jednoduše proto, že nic z toho nikdy neslyšela.
Ale vraťme se zpět k teorii o albech, následujících po těch průlomových.
Co udělali The Angels poté, když svou domovinu dobyli (4x platina) s albem Face to Face?
Nahráli další album kompletně ve stejném stylu a s podobnou strukturou písní. Navíc v té samé sestavě a se stejným producentem (Mark Opitz se později proslavil spoluprací s INXS). To vše podali s nezměněnou vervou a nijak nezmenšenou energií a invencí.
No Exit je další andělská klasika, plná skvělých nadčasových kousků, které mimo Austrálii bohužel zná jen málokdo.
Z desíti písní se jen jedna jediná ("Dawn Is Breaking") při zběžném poslechu jeví jako trochu slabší, nebo, lépe řečeno, ne tak zapamatovatelná. Ovšem po bližším prozkoumání se z ní nakonec vyklube kvalitní, mírně novovlná záležitost s tradičně poeticky rozervaným Neesonovým textem. A to samo o sobě není málo.
Ovšem všechno ostatní by mohlo jít rovnou na jakýkoli prestižní výběr. Proto je docela těžké vypíchnout zde nějaké konkrétní skladby.
U většiny z nich bychom našli jejich vzory na předešlé desce. Rychlopalba "Waiting for the World" je pokračovatelem zběsilého rifování v "Take a Long Line" nebo "I Ain't the One". "After Dark" je podobnou, jen trochu přímočařejší skoro-baladou jakou byla na Face to Face "Outcast".
"Out of the Blue" plní funkci zadumané, ale velmi chytlavé záležitosti jako minule "Be with You", jen s výraznějším a tentokrát mimořádně strhujícím refrénem. "Mr. Damage" je podobně výrazná kultovka jako orwellovská "Comin' Down". A pokud je libo něco zatěžkaných rifů ve stylu AC/DC (jak někteří kritici vnímají "Marseilles"), nabízí se zde parádní řežba "Can't Shake It".
"Save Me" a "Ivory Stairs" jsou zběsile uhánějící, chytlavý a hlavně lahůdkový heavy metal, zatímco "Shadow Boxer" se řítí vpřed skoro stejně rychle, jen o poznání punkověji.
Na to všechno už je ale posluchač, znalý předešlé desky, zvyklý. Pokud mu tento přístup vyhovoval tam, zde bude opět spokojený.
Nejdelší skladbou alba je titulní "No Exit", která je v podstatě nijak komplikovanou, avšak dostatečně působivou hard & heavy kompozicí, která přes (na poměry The Angels nezvyklou) délku šesti a půl minut nestihne ani na chviličku nudit.
Podtrženo a sečteno, třetí album The Angels svým obsahem ztvrdilo pozici, kterou si kapela vydobyla (bohužel pouze na australské půdě) jeho už tak dost kvalitním předchůdcem. Vyvarovala se chyb, jakou bylo na Face to Face (alespoň z mého pohledu) zamíchaní živé nahrávky mezi studiové a také řazení písní tentokrát dopadlo k mé daleko větší spokojenosti.
The Angels zplodili další nekomplikovaný heavy metalový monument, kořeněný punkovým drajvem a ozvláštněný novovlnými elementy. To vše napěchovali tradičně chytrými texty a podávali ještě pěkně horké.
Nezbývá než konstatovat, že setkání ovíněného bouřliváckého intelektuála Doca Neesona s pragmatickou továrnou na rify v podobě bratří Brewsterových přineslo další šťavnaté ovoce.
A když se to povedlo podruhé, proč by se nemohlo zadařit i do třetice?
O tom ale zase příště.
Na závěr přidám stejně jako u Face to Face pořadí zdejších písní podle jejich kvality, respektive podle toho, jak moc berou autora této recenze. Tentokrát je to celé ještě o chlup těsnější než minule:
10. Dawn Is Breaking (7/10)
9. Save Me (8/10)
8. Ivory Stairs (8/10)
7. No Exit (9/10)
6. Shadow Boxer (9/10)
5. Can't Shake It (9/10)
4. After Dark (9/10)
3. Mr. Damage (10/10)
2. Waiting for the World (10/10)
1. Out of the Blue (10/10)
Příště: Dark Room (1980).
» ostatní recenze alba Angels, The - No Exit
» popis a diskografie skupiny Angels, The
Angels, The / Face to Face (1978)
Tohle album by bylo fenomenální, kdyby šlo o debut a obsahovalo by i nesmrtelnou vypalovačku "Am I Ever Gonna See Your Face Again" z prvního eponymního alba. Existuje ovšem mezinárodní verze Face to Face z roku 1980, kde tahle pecka nechybí. Jenže tam jsou zařazeny i skladby z následného alba No Exit, o které by byla věčná škoda přijít v jeho původní podobě. Takže nemohu říct, že bych Face to Face ať už v internacionální nebo v této původní verzi úplně adoroval. Na druhou stranu mu nemohu neudělit maximální hodnocení, protože skladeb, které mým uším zní jako naprosto vynikající nebo alespoň velice dobré, je více než polovina z celkového množství. Kdyby zbývající položky na desce byly špatné, podprůměrné nebo jen průměrné, udělil bych s klidem čtyři hvězdičky. O kvalitě celku však u mě rozhodují vždycky ty nejlepší jeho části. A ty jsou zde excelentní.
Tentokrát záměrně začnu těmi nejhoršími položkami, které ve skutećnosti, jak už jsem naznačil, nejsou vůbec špatné. Postupně se pak budu propracovávat až nahoru, k těm úplně nejlepším kouskům.
Vezmu-li to tedy z toho horšího konce, pak jako první musím jmenovat skladbu "Live It Up". Vážně nemám rád, když je regulérní součástí studiového alba živá nahrávka. Kdyby byla umístěna někde na konci jako bonus, dejme tomu. Ale tahle věc nás čeká přesně v polovině – ještě přesněji v úvodu druhé strany LP. A já se ptám: Proč?
Určitě to není špatná koncertní nahrávka, ale i tak z ní mám pocit nepatřičnosti, nadbytečnosti a hlavně nekonzistentnosti v rámci celku. Osobně bych ji klidně nahradil onou výše zmíněnou peckou z debutu a tím pádem bych první album, které sice není špatné, ale je prostě někde jinde, nemusel vůbec vytahovat z poličky. (Dobrá, minimálně kvůli hospodské halekačce "You're a Lady Now" bych to nakonec stejně občas udělal.)
A tím bychom měli pro mě osobně nejspornější položku desky za sebou a pojďme dál.
Takže teď stojíme před otázkou: Co je druhá nejhorší věc na téhle desce?
Všechno ostatní je tu totiž víc než dobré! Proto budu jmenovat hned tři kousky z nichž minimálně dva patří k naprostým klasikám v repertoáru The Angels.
Chronologicky jsou to tyto skladby: "Straightjacket", "Love Takes Care" a "Be with You".
Jasně, "Straightjacket" je výborný kousek, jen mi prostě moc nesedí jako otvírák. Osobně bych ho zařadil přesně na opačný konec tracklistu, protože jako finále by dle mého fungoval daleko líp. Jinak mu ovšem není moc co vytknout. A i když mě nebere až tak jako některé jiné zdejší písničky, pořád je to skvělá záležitost.
"Love Takes Care" je určitě fajn melodičtější, ale pořád dost přímočarý, hard rockový kousek, sverázně oscilující mezi rozverností a zadumaností. Na nějakou prestižní kompilaci bych ho nejspíš nevybral, ale to je tak asi jediná výtka, kterou můžu k této skladbě mít.
A pak tu máme "Be with You". Což je bezesporu další velká klasika, kterou The Angels později nahráli ještě několikrát. Já mám nejradši verzi, o níž se domnívám, že by mohla pocházet z B-strany singlu We Gotta Get Out of This Place z roku 1986. Jen mě trochu mate, že se u něj o 13 sekund rozchází délka uvedená na nálepce SP, zveřejněné na Discogs. Takže jistý si úplně nejsem. Každopádně na Face to Face máme první oficiálni podobu této lehce dojemné a zároveň velmi chytlavé písně, která se mezi "nejhorší" položky alba dostala jen proto, že v porovnání s tou mojí oblíbenou verzí přece jen ještě není až tak promakaná.
Tím bychom probrali ten relativně „slabší“ materiál a teď už nám zbývají jen samé delikatesy.
A jak se tak propracovávám směrem vzhůru, další příčku u mě obsazuje "Marseilles", jedna z vůbec nejoblíbenějších věcí v andělském repertoáru. Neobejde se bez ní jediný koncert a snad žádná kompilace téhle party. Je to velmi dobrá, těžce rifová, až heavy metalová skladba (tím mám na mysli metal, jak byl chápán na přelomu 70. a 80. let, aby si někdo náhodou nepředstavil něco jako Slipknot nebo Panteru). Tenhle kousek nepochybně disponuje jistou hypnotickou působivostí, pro mě osobně je ale na Face to Face nejlepším z nejslabších. Což pořád neznamená, že by to nebyl skvostný nářez. To jen aby bylo jasno.
O jeden stupínek výše se u mě umístila naprosto specifická skoro-balada "Outcast". Ta by určitě slušela nějaké ambicioznější intelektuálské kapele z punkových nebo novovlných klubů oněch časů. Jinými slovy, je to výborná, avšak fanoušky a kritiky (nebo alespoň editory různých kompilací The Angels určitě) dosti opomíjená věc. Zda právem či neprávem, to už posuďte sami. Mně se každopádně líbí hodně.
A nyní už stoupáme do výšin nejzávratnějších.
Zbývají totiž čtyři fantastické rychlé pecky, které dle mého názoru definují The Angels na jejich kvalitativním a tvůrčím vrcholu. Chronologicky jsou to tyto skladby: "After the Rain", "Take a Long Line", "I Ain't the One" a "Comin' Down".
Heavy metal, punk a klasický rock se na nich mísí zcela přirozeně a přitom naprosto svébytně. Nabroušené kytarové rify bratří Brewsterových a Neesonův punkový zpěv přinášejí neodolatelnou výbušnou směsici, které nelze odolat. Chytlavostí se nešetří v refrénech ani ve verzích, rytmus je strhující a sóla melodická. Dokonalost.
Těžko říct, která z těchhle pecek je nejlepší.
Je to snad orwellovská punkovina "Comin' Down" s narážkami na Velkého bratra? Totálně chytlavá "After the Rain"? Případně ikonický nářez "Take a Long Line", vyšperkovaný parádně řezavým rifováním a refrénem, který chytí a nepustí? Nebo snad další zběsile rifující punk rock "I Ain't the One"?
Svoje pořadí jsem nakonec dohromady dal (viz Rekapitulace), i když u skladeb na prvních třech místech je to opravdu jen velmi těsné.
Jediné, co zbývá, je zeptat se, jak tohle a další alba této skvělé kapely vidíte / slyšíte vy.
Rekapitulace
Tady jsou všechny skladby z Face to Face (1978), jednoho ze tří nejslavnějších počinů The Angels, seřazené mnou od relativně nejslabší až po subjektivně nejlepší. Vše je doplněno hodnocením každé z nich:
10. Live It Up (6/10)
9. Be with You (7/10)
8. Love Takes Care (8/10)
7. Straightjacket (8/10)
6. Marseilles (8/10)
5. Outcast (9/10)
4. I Ain't the One (9/10)
3. Comin' Down (10/10)
2. After the Rain (10/10)
1. Take a Long Line (10/10)
Příště: The Angels - No Exit (1979).
» ostatní recenze alba Angels, The - Face to Face
» popis a diskografie skupiny Angels, The
Ten Years After / Positive Vibrations (1974)
| 07.08.2024 | Positive Vibrations je posledný štúdiový album pred prvým rozpadom kapely Ten Years After.
Vzťahy medzi hudobníkmi boli napäté, frontman Alvin Lee bol znechutený vyčerpávajúcimi turné a nátlakom vydavateľa, nuž nečudo, že okolnosti jeho nahrávania počuť vo výsledku.
Desať skladieb nesie všetky črty jedinečného soundu kapely, zároveň však akoby rezignoval na svoju nekompromisnosť. Na takmer každej z nich ma čosi vyrušuje. Napríklad vplyvy funky v Nowhere To Run. Harmoniková bluesová selanka Stone Me má uhladenú popovú fazónu, podobne ako Without You. Titulná skladba dokonca znie ako Hendrixov slaďák z Wishu. Najhoršie pokusy o prívetivý zvuk núka It’s Getting Harder.
Pozitívne na mňa pôsobí rokenrol Going Back To Birmingham od Little Richarda, ktorý sa na nič nehrá. Rovnako ako You’re Driving Me Crazy. Za najlepšie skladby však považujem čistokrvné „tenyearsafterovky“ Look Into My Life, Look Me Straight Into The Eyes a I Wanted To Boogie.
Toto je album, ktorý z diskografie Ten Years After počúvam bezkonkurenčne najmenej. Nie je zlý, ale na pomery kapely je priemerný, nič nevyčnieva. Niekedy mi však ku šťastiu stačí aj málo.
» ostatní recenze alba Ten Years After - Positive Vibrations
» popis a diskografie skupiny Ten Years After
Santana / Caravanserai (1972)
Caravanserai je pre mňa ťažký oriešok. Lúskam ho už pár dekád a furt nie som bližšie zázraku, ktorý sľubuje šarlatán bez atestácie liečiaci rakovinu. A tak o ňom čosi napíšem, možno prekonám blok.
Keď sa minútu nedeje nič, len čvirikajú vtáky a nejaký jazzový stonač občas čosi blízkovýchodne zakňučí, začínam sa mrviť. Eternal Caravan Of Reincarnation je rozhodne pokojná a nie príliš lákavá meditácia. S Wave Within je Santanov príklon k fusion dokonaný. Nie, že by to nebola remeselne kvalitne odvedená muzika, ale keď som ju počul prvýkrát, tak ma neoslovila. Zdala sa mi po prvých dravých albumoch akási mdlá. A celý život mám tento dojem vpísaný v podvedomí. Prvé vzrušenie sa dostaví až pri Look Up (To See What's Coming Down), len čo z toho, keď to má latinskoamerický rytmický spodok.
A tak ma úplne oslovuje až prvá spievaná skladba Just In Time To See The Sun. Nadväzujúca inštrumentálka Song Of The Wind je pre mňa vrcholom albumu. Zato spievaná otrava All The Love Of The Universe ide mimo mňa. Ešte, že je tam aspoň parádne gitarové sólo. Z nejakého dôvodu sa Santana vzhliadol v zbytočných šamanských vsuvkách, aj Future Primitive treba pretrpieť. Žiaľ, Stone Flower medituje ďalej. Latino fest nazvaný La Fuente Del Ritmo je aspoň svižný, no a na záver tu máme deväťminútovú extázu Every Step Of The Way, ktorá ma naozaj baví.
Caravanserai je hudobne zaujímavý album mixujúci latino prvky s fusion. Ak sú vám tieto vplyvy blízke, budete nadšení. Ja som rezervovaný poslucháč, ale je pravda, že z neskorších Santanových diel, ak nepočítam skvelé živáky, ide o najlepší album, aký nahral.
» ostatní recenze alba Santana - Caravanserai
» popis a diskografie skupiny Santana
Uriah Heep / Acoustically Driven (2001)
V roku 2001 vydala britská legendárna hardrocková kapela Uriah Heep koncertný album nazvaný Acoustically Driven. Pôvodne šlo o filmový záznam, ktorý vyšiel na VHS i DVD. Úspešne som oboje ignoroval, pred pár rokmi ma však navnadil kolega z iného hudobného webu, že unplugged je vraj výborný. A tak som si Acoustically Driven zaradil do zbierky.
Keď v 90. rokoch hudobná stanica MTV naštartovala éru unplugged vystúpení (1989-1999), máloktorá kapela tomuto trendu odolala. Neskôr sa síce relácia MTV Unplugged postupne vytrácala, každopádne však ovplyvnila koncertné vnímanie hudobníkov i publika. Uriah Heep v zostave Mick Box (gitara, vokály), Lee Kerslake (bicie, vokály), Trevor Bolder (basa, vokály), Phil Lanzon (klávesy, vokály) a Bernie Shaw (spev) najala sláčikové kvarteto, hromadu pomocných hudobníkov, z ktorých vyčnieva vzácny hosť Ian Anderson z Jethro Tull, a tiež zaradili akustický set do svojho portfólia. Koncert z 9. decembra 2000 v Mermaid Theatre v Londýne zachytili televízne kamery, aby sa na túto jedinečnú udalosť nezabudlo.
Pätnásť skladieb ponúka prierez kariérou od 70. po 90. roky. Kto by čakal najväčšie hity, bude prekvapený (či milo alebo nemilo, to je na každom z nás). Jasné, že sa nezaobídeme bez Lady In Black a kusom Demons And Wizards, ale skladby sú vybrané veľmi svojsky, netypicky, jedinečne, čím sa z tohto albumu stáva zaujímavá záležitosť. 70. roky síce tvoria dve tretiny materiálu, zvolené sú však skôr nehitové skladby z albumov The Magician’s Birthday, Sweet Freedom, Return To Fantasy, Fallen Angel a dokonca trojica kúskov z albumu Wonderworld. Osemdesiate roky sú vyňaté, jediná skladba je z roka 1989, a síce More Fool You. Deväťdesiate roky zastupuje dvojica kúskov z albumu Different World (1991), jedného zástupcu má album Sonic Origami (1998). To sú strohé fakty, ale aká je to muzika?
Akustická, príjemná, ne(vz)rušivá. Zvolený playlist je pre mňa akoby nový, nie som s ním zžitý, čo je fajn, „ikstý“ koncert tých istých skladieb som ani nehľadal. Keďže je to akustický koncert, nálada skladieb je často svojská. Baví ma, ale zároveň jej úplne neprepadnem. Predsa len ma akustické sety až tak nelákajú, hoci existujú výnimky, ktoré milujem (napr. Nirvana, Lynyrd Skynyrd). Riziko sláčikových poliev sa kapele nepodarilo úplne eliminovať, miestami je to precukrované až moc (Echoes In The Dark, Come Back To Me), ale nie je to v miere, ktorá by ma odpudzovala. Koncert graduje, v druhej polovici sa mi zdá živší. V Circus a Blind Eye zahudie na flaute spomínaný Anderson, vizuálne to bolo isto príjemné, hudobne to zasa až tak veľa nepridalo. Teda, okrem Blind Eye, kde celá skladba dostala silný folkový tullovský šat a sekne jej to. To už sme vo finále koncertu, nastupujú nesmrteľné fláky a sú vynikajúce.
Celkovo hodnotím Acoustically Driven ako dobrý a svojim spôsobom jedinečný koncertný zážitok. Príjemná kulisovka.
» ostatní recenze alba Uriah Heep - Acoustically Driven
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep
Cobham, Billy / Billy Cobham Presents: North by Northwest (2001)
V novém tisíciletí začíná Billy Cobham svou hudební pouť albem, které patří k tomu nejméně výraznému v jeho diskografii. Tím nenaznačuji, že se jedná o průserový výtvor tohoto fenomenálního bubeníka. O tomto albu jsem se skoro nikde na internetu nic nedozvěděl. /Až na jednu vyjímku, docela pro mne NE moc podstatnou/
Na North by Northwest opět Billy cílí na skandinávské jazzmany a pokračuje v nahrávání třetí severoevropské studiovky. První dva projekty, které Cobham nahrál na severu Evropy, ale s úplně jinou partou, jsou Nordic/1996/ a Nordic - Off Color/1999/.
Billy na tomto titulu přepouští obrovský časový prostor skupině, kterou se obklopil a sám si připsal pouze dva tracky : Pernamet Jetlag /original je na albu By Design /1992/ a Disfigured Mirrors je na Focused /1998//. Skandinávští jazzmani autorsky vyplňují zbytek alba, to jest osm skladeb z deseti a posluchači otevírají cestu nahlédnout do jazzu, který není celkem až tak známý.
Cobhamovy bicí jsou jednoznačně to první, co upoutá k poslechu. Billy neslevil ze svého umu ani Ň. Hraje velmi solidně a je tahoun celé party. Kluci z jeho bandu se představují se svými majstrštychy a je znát, že šanci zahrát si s mistrem Cobhamem berou velmi profesionálně.
Album je skoro celé nahrané akustickými nástroji. Bass klarinet a soprán saxofon, trombón, kontrabas a piáno, které si to sem tam vymění s elektrickými klávesami /jen velmi okrajově/ plus bicí, to je celé o čem to je. A je to fajn, víc než by se čekalo.
North by Northwest je třetí hudební výlet za severským jazzem od Billyho C. Já mu za to děkuji a v rychlém hodnocení ***z***** a půl navrch.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Billy Cobham Presents: North by Northwest
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Jane / Between Heaven & Hell (1977)
Nemecká skupina Jane v 70. rokoch prešla viacerými premenami, ale jedno si držala. Jedinečný mix gitarovo-klávesových sól. V roku 1977 mala kapela štyroch členov, menovite: Klaus Hess (gitara, spev), Martin Hesse (basa, spev), Peter Panka (bicie) a Manfred Wieczorke (klávesy, spev). Posledný menovaný nahradil Warnera Nadolneho a debutoval na skvelom koncertnom dvojalbume At Home. Nasledoval štúdiový album Between Heaven And Hell, o ktorom si dnes niečo povieme.
Mnohí kritici ho zaraďujú do vlny kapiel napodobňujúcich Pink Floyd. Túto nálepku dostal už predchádzajúci album Fire, Water, Earth & Air (1976). Podľa mňa nie celkom oprávnene. Tu však nemožno poprieť, že Wieczorke prišiel z inej nemeckej kapely, ktorá mala k Pink Floyd bez pochyby blízko, a síce Eloy. S ňou nahral prvé štyri albumy. Cítim potrebu dodať, že do soundu kapely Jane zapadol ako komár do jantáru. Viem si predstaviť, že ukrýva celý Jurský park, len ho vydolovať. Tak poďme na to!
Album obsahuje iba štyri skladby. Tá titulná má skoro dvadsať minút. Začína zlovestne, ale je jasné, že raz sa to zmení. V momente, keď nastúpi typické melodické gitarové sólo, viem, že sa budem baviť. Melancholická atmosféra je narúšaná tu hardrockovým pritvrdením, tam chrámovým chorálom. Albumu doboví kritici vyčítali monotónnosť, ale to je podľa mňa značne povrchný pohľad. Naopak, pozvoľné budovanie atmosféry, rozsiahle plochy, kde sa rodí čosi smutné, ale zároveň nesmierne podmanivé, tak sa mi to páči!
Twilight hardrockovo pritvrdí, tempo sa však nezvýši. V tomto je Jane absolútne jedinečná kapela. Buduje napätie bez potreby zvyšovať tepovú frekvenciu. Balada Voice In The Wind krásne plynie, no a záverečná Your Circle je bez pochyby najtvrdšou a zároveň najodľahčenejšou skladbou na albume. Rokenrol alebo blues v sounde kapely veľmi nepočuť, ale tu máme takmer boogie feeling. Nepochybujem, že by sa skladba uplatnila na hociktorej vrcholnej nahrávke glam rocku.
Between Heaven And Hell je ďalší vynikajúci album od skupiny, ktorú u nás málokto preferuje a v éteri sa hádam ani nezjavila. Je to škoda, rozhodne stojí za pozornosť rockového fanúšika. Tie snové plochy by som vydržal počúvať večne!
» ostatní recenze alba Jane - Between Heaven & Hell
» popis a diskografie skupiny Jane
White, Lenny / Best of Friends /featuring Twennynine/ (1979)
Bývalý bubeník skupiny Return to Forever zakládá v druhé půli sedmdesátých let funky-pop-r'n'b skupinu jménem Twennynine. Twennynine nahrají tři studiová alba, z toho tohle dosáhlo asi nejlepšího výsledku.
Už na albu před tímto /Lenny White - Streamline /1978// je patrný příklon k popovějšímu pojetí produkce. Neni se čemu moc divit. Doba. Jak Lenny tak třeba i jeho kolega z mateřských RtF Stanley Clarke si prochází tímto obdobím, směřujícím ke komerci. Ale když se to umí, tak v konečném důsledku i komerční hudba může ledacos zajímavého nabídnout.
Best of Friends je časově krátké. Necelých 33 minut však nabízí bohatě vyšperkovaný mix již výše uvedených hudebních stylů. Album obsahuje osm skladeb a až na jednu jsou všechy odzpívané. Dva kytaristi, dva klávesáci, bicí s perkusemi, výrazná funky basová linka, dechové nástroje, Los Angeles Strings section a vokály v podání zpěváků a zpěvaček .... vše bezvadně aranžované a propracované do posledního detailu.
Nejlepšího postu se dostalo skladbě Peanut Butter. Umístila se na třetím místě žebříčku Billboard Hot Soul Singles. Osobně mě se tato píseň vůbec nelíbí. Jako nejlepší považuji skladbu Best of Friends, a to ze všech tří alb, které tato parta vydala.
Toto album ocení spíš posluchači s orientací na hudbu r'n'b a funky. Fantastická hra Lennyho na bicí z dob Returnů nebo jeho prvních tří studiovek je tatam. Album si mě podmanilo jinak. Svojí melodičností a pohodou, doplněnou skvělou produkcí. V diskokrafii Lennyho White já albu uděluji velmi slušné ***z*****
» ostatní recenze alba White, Lenny - Best of Friends /featuring Twennynine/
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Mayall, John / Padlock on the Blues (1999)
V roku 1999 vydal Mayall album Padlock On The Blues, ktorý považujem za zavŕšenie jeho vydarenej tetralógie Wake Up Call – Blues For The Lost Days – Spinning Coin – Padlock On The Blues.
Zostava Bluesbreakers pozostávala s osvedčených hráčov – Buddy Whittington (gitara), John Paulus (basa), Joe Yuele (bicie) a Tommy Eyre (klávesy). Sound dopĺňajú dychári (Ernie Watts, Darrell Leonard, Joe Sublett), perkusionista (Steve Leshner) a aj hráč na banjo a dobro (Mike Martsolf). Samozrejme, nechýbajú dvaja hosťujúci gitaroví velikáni. V skladbe The Strip sa predstavil niekdajší Mayallov parťák Coco Montoya a v dvoch kúskoch si s ním zahral legendárny John Lee Hooker, ktorý je ako špeciálny hosť avizovaný aj na obale.
Celkovo ide o pokojnejší album. Skladby sa nikam neponáhľajú, titulné pomalé blues je toho dobrým príkladom. Mne sa najviac páči temné kúsky A Hard Road a I’ve Got To Talk To You. Rovnako sú na tom hutné, ale akustické nárezy Somebody’s Watching a Bad Dream Catcher s Johnom Lee Hookerom. Jedna z najživších skladieb je The Strip, rozhodne sa vymyká, podobne ako svižná swingovka Dancing Shoes. Album je vôbec počuteľne viac akustický, čo kvitujem.
Mayall v 90. rokoch chytil, nie druhý, ale hádam piaty dych a vydal niekoľko skvelých albumov, Padlock On The Blues k nim patrí. Je troška iný, zadumaný, introvertný. Mám ho rád.
» ostatní recenze alba Mayall, John - Padlock on the Blues
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
Lee, Alvin / In Flight (1974)
Ďalší zo zástupu koncertných albumov zo 70 rokov, ktorý nechýba v mojej zbierke, je In Flight z roka 1974 od legendárneho gitaristu Alvina Leeho.
Keď opustil svoju slávnu kapelu Ten Years After, vrhol sa Lee na muzikoterapiu samého seba. S Myronom LeFevreom a kopou kamarátov nahral v roku 1973 úžasne pokojný album On The Road To Freedom a následne sa rozhodol predstaviť publiku svoju novú tvár aj na veľkom koncerte v Rainbow Theatre. Ten sa uskutočnil 22. marca 1974 a v tom istom roku sa na pultoch zjavil aj jeho záznam, dvojalbum In Flight. Pod hlavičkou Alvin Lee & Co. vystúpili známi hudobníci, či už z King Crimson – Mel Collins (saxofón, flauta) a Ian Wallace (bicie), alebo Tim Hinkley (klávesy), Alan Spenner (basa), Neil Hubard (gitara) a vokálne trio Dylan Birch, Frank Collins a Paddie McHugh.
Muzika je výrazne pohodovejšia, časy Leeho exhibícií na Woodstocku boli fuč. Prevláda rokenrol, priame rockové pesničky, skrátka, opäť z muziky vyviera radosť z hrania, pozitívna nálada. Inštrumentálne machrovačky sú striedme, ale účelné. Pár cover verzií sa sústredí na staré rokenrolové hity (Presley, Little Richard, Larry Williams) a rhythm & bluesové kúsky (Herman „Junior“ Parker, Allen Toussaint, Jesse Stone), takže je jasné, o akú muziku tu ide predovšetkým. Alvin Lee dodáva krátke, ale svieže gitarové sóla, niet pochýb o tom, že je to majster svojho remesla. Akurát v tej dobe úplne rezignoval na ego a stačí mu baviť seba i publikum návratom k rockovým koreňom.
A ja mu to žeriem! Od prvých tónov Got To Keep Moving po záverečné tóny I’m Writing You A Letter sa bavím, vôbec mi nevadí, že ide o hodinu a pol trvajúci zážitok. Miestami je to pekne divoká jazda (I’m Writing You A Letter, You Need Love Love Love). Jasné, že sa pohybujeme na celej škále hudobného spektra, od spomenutého rokenrolu cez blues (Every Blues You’ve Ever Heard), country (Mystery Train) až po folkovo krehké balady (All Life’s Trail). Ba aj pár akoby „tenyearsafterovských“ peciek sa tu nájde (Running Round).
Na mojom dvojdiskovom vydaní od Repertoire Records sú aj dva bonusy. Skladba Somebody Callin’ Me je nepoužitá nahrávka z daného koncertu. Put It In A Box je skladba z roka 1977 nahraná v zostave Lee, John Susswell (bicie), Alan Spenner (basa) a Kokomo Singers (vokály). Obe skladby sú vynikajúce.
In Flight je dobrý, ba až výborný živák. Obsahuje materiál, ktorý v Leeho diskografii nikde inde nenájdete a je to naozaj príjemná muzika. Mám pre ňu slabosť a tak dofarbím aj štvrtú protekčnú hviezdu na miestnej škále.
» ostatní recenze alba Lee, Alvin - In Flight
» popis a diskografie skupiny Lee, Alvin
Wuthering Heights / Far From The Madding Crowd (2003)
Říká se, že třetí deska bývá rozhodující... U Wuthering Heights došlo ke změně na postu frontmana, kdy se za mikrofon postavil pěvec par excellence, Nils P. Johansson. Co tedy třetí nahrávka přináší? Opět famózní folk/progmetalovou nálož. Po úvodním intru přichází můj neoblibenější track z celé desky, The Road Goes Ever On, vynikající, téměř osmiminutová záležitost. Další parádní nahrávkou je trilogie Longing From The Woods. Decentní folk uslyšíme v The Bollard a celé album zakončuje další solidní nahrávka, Lament For Lórien.
Změnou na postu zpěváka udělali WH moc dobře, Nilse znám z desek Astral Doors, Lion's Share nebo ze skvělého projektu Richard Andersson's Space Odyssey, takže volba je jasná.
» ostatní recenze alba Wuthering Heights - Far From The Madding Crowd
» popis a diskografie skupiny Wuthering Heights
Mayall, John / Wake Up Call (1993)
Dnes v noci sme sa dozvedeli, že John Mayall zomrel 22.7.2024. Vybral som z jeho košatej diskografie album Wake Up Call z roka 1993, aby som mu vzdal česť.
V 90. rokoch sa Mayall vrátil do povedomia bluesovej verejnosti sériou vyrovnaných a solídnych albumov. Spoliehal sa na stabilnú rytmiku Yuele-Cortes a na gitaristu Buddyho Whittingtona. Ten však do kapely prišiel až po nahratí tohto albumu. Preto sa pripravte na majstrovstvo chlapíka menom Coco Montoya. Inak zostavu dopĺňa klavesák Tom Canning a druhý sprievodný gitarista David Grissom. Korenie hudbe tu i tam dodávajú perkusionisti, dychári a pár hviezd ranku Micka Taylora, Mavis Staplesovej alebo Alberta Collinsa.
Dvanásť skladieb parádne šliape, vyzdvihol by som prekvapivý kúsok od Johnnyho Neela a Warrena Haynesa – Maydell. Prekvapivý v tom, že si ho Mayall vybral, zaujímavá voľba. Rovnako svižná parádnica Loaded Dice ma baví. Vôbec je tá rýchlejšia a nabudená poloha na albume pre mňa atraktívnejšia než klasická pomalá bluesovina. Preto by som ešte zmienil smršť nie nepodobnú tej na tohtoročnej Pohode, a síce Light The Fuse. Akurát táto je poslom šťastia, nie ako zmienená prírodná katastrofa. Inak, Mayall rád recykluje aj svoje vlastné skladby, napríklad singlovku Nature’s Disappearing z roka 1971 určite poznáte z albumu USA Union. Akurát nie je ani náhodou takáto funkovo rozkokošená!
Inak je to Mayall, precízny, piskľavý, bluesový až do špiku kostí. V 90. rokoch som bol puberťák, priznávam, že na Mayalla som bol alergický. Môj strýko ho miloval, takže som tento album počul najprv u neho. Ale nebral som ho vážne. Môj vzťah k Mayallovi sa zmenil až s jeho koncertom v Bratislave koncom roka 1997 a albumom Blues For The Lost Days. Momentálne som už pár rokov v pokušení zozbierať si jeho diskografiu komplet, zatiaľ mám cca tretinu albumov, tak uvidím.
Každopádne nám Mayall zanechal kvantum skvelej bluesovej muziky a ja mu za ňu ďakujem. Wake Up Call je vynikajúci album moderného blues. Smelo si ho vypočujte!
» ostatní recenze alba Mayall, John - Wake Up Call
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
Cobham, Billy / Drum´n´Voice Vol.4 (2016)
V roce 2016 se dostává dalšího pokračování spolupráce mezi americkým bubeníkem Billy Cobhamem a italskou skopinou Novecento. Noveconto /skupina dvou mužů a dvou žen/ začínali jako benjamínci, hrající italo disco v osmdesátých letech. Krátce na to dosáhli poměrně slušných úspěchů. Pak přišla kariérní pauza a časem jejich návrat v podobě producentů světového formátu.
V druhé fázi jejich kariéry se začali věnovat více funky a jazzu i když jejich smysl pro střední proud z dob minulých je zas tak moc neopustil. A je to znát právě na spolupracích z Billym C., kde vkusně kombinují a spojují rozličné hudební styly navzájem do sebe. Novecento a Cobham nahráli v roce 2001 album Biily Cobham - All That Groove, což byla jejich první společná práce a zaznamenala slušný úspěch.
Drum 'n' Voice Vol. 4 je autorsky skoro celé v režii skupiny Novecento. Z Billyho portfolia je zastuopena poze skladba Le Lies /Spectrum 1973/, která má dvě verze. První je zpívaná /spíš rapovaná/ rádiová verze a druhá instrumentální, zakončuje album. Z těch slavných hostů, přizvaných na nahrávání je tu opět Brian Auger a jeho Hammond organ /track 1/, pok kytarista Frank Gambale, kterého znám ze skupiny Chick Corea Electric Band a Stanley Jordan - kytarista s neobvyklou technikou hry, kdy na struny takzvaně klepe. Stanley hraje ve skladbě 8 a Frank Gambale sóluje v písni Over. Hostů je samazdřejmě víc, já znám pouze tyto tři. D'n'V 4 mi příjde hodně taneční, rytmicky jednodušší a zlehka vysamplovaná. Zpívané písně mají hitové ambice, např. The Vibe Inside, Le Lies, Superstar by mohly hrát klidně komerční rádia.
Album Drum 'n' Voice Vol. 4 připomíná barený koktejl smíchaný z jazzu, popu, rapu, elektronické taneční hudby atd. Podařené dílo v návaznosti na předešlé Drum 'n' Voice. V krátkém hodnocení je to stejné jako ty alba před tímto, takže za mě silné ***z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Drum´n´Voice Vol.4
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Nucleus / We’ll talk about it later (1970)
Na jazzovej strane rockovej muziky sa pohybujem opatrne, ale sú osvedčené miesta, na ktoré sa rád vraciam. Druhý album britskej kapely Nucleus nazvaný We’ll Talk About It Later z roka 1971 ponúka nevšednú dávku muziky, o ktorej by som rád niečo povedal.
Šestica talentovaných muzikantov vedených trubkárom Ianom Carrom pokračovala tam, kde skončila na debute. Oproti silno jazzovému vyzneniu však do jej hudby miestami prenikla aj rocková dravosť. Som absolútne unesený z úvodnej pecky Song For The Bearded Lady. Vôbec sa nečudujem, že si ju hudobníci o pár rokov priniesli aj do Soft Machine a že sa jej Holdsworth neštítil. Kebyže chcete vedieť, ako má znieť slovníková definícia fusion, táto skladby by ju obsiahla celú. Keďže sa tu bavíme prevažne o inštrumentálnej hudbe, chce to naozaj silné kompozície a kompetentných hráčov, čo všetkých sedem skladieb spĺňa na viac percent ako dosahovanie päťročníc na papieri. Emócie tryskajúce z nástrojov mi miestami pripomínajú až dialógy, akoby sa mi prihovárali. Najviac to vnímam v titulnej skladbe. Prekvapivá je funky rozkolísaná skladba Ballad Of Joe Pimp, v ktorej spieva! A aj jazzovo neprístupná skladba Easter 1916 má vokalistu. Neviem, či to bolo nutné, ale ako spestrenie to na mňa funguje.
Na albume bubnuje môj obľúbenec John Marshall a veru je to opäť učebnica pre pokročilých. Dokáže držať priamy rockový rytmus, ale ešte radšej chrastí celou súpravou mimo akýchkoľvek rytmických vzorov. A keď sa nálada posunie do ospalého nočného baru, vystačí si aj s veľmi tichou cvrlikavou hrou, ako napríklad v Lullaby For A Lonely Child.
We’ll Talk About It Later je vynikajúci fusion album, keďže sa drží melódií, je pre mňa stráviteľnejší ako niektoré freejazzovo orientované počiny.
» ostatní recenze alba Nucleus - We’ll talk about it later
» popis a diskografie skupiny Nucleus
McLaughlin, John / Carlos Santana : A Love Supreme - Chicago Broadcast 1973 (1990)
Tento dvoudiskový kompletní koncertní záznam byl pořízen v americkém Chicagu 1. 9. 1973. V té době byl John McLaughlin členem skupiny Mahavishnu Orchestra a Carlos Santana měl svůj band Santana. Koncertu předcházelea jejich studiová spolupráce pod názvem Love Devotion Surrender, nahravaná v říjnu 1972. A je to hlavně materiál z LDS, který je stavebnim kamenem pro playlist koncertu. Defakto studovka LDS je celá provedena naživo, jen skladby jsou nataženy do dvacetiminutových stopáží. Tyto dlouhohrající tracky jsou plné kytarového sólování obou hvězd za podpory Hammond organu, na který hraje Larry Young /The Tony Willioms Lifetime/, neskutečně nadupaných bubnů Billyho Cobhama a perkusní rytmiky Armanda Perazy. Hudební labyrint drží pohromadě celkem nenápadná basová hra Dougha Raucha, kterého si na koncertní pódium, spolu Armandem Perazou přivedl Carlos. John za sebe pozval Cobhama a Larryho Younga. Larry Young přispěl skladbou I'm Aware of You a Billy se autorsky vytasil se svým Taurian Matador z alba Spectrum /1973/. TM přechází do časově dlouhého bubenického a perkusního sóla. Trochu se v těchto pasážích nudím a ztácím s hudbou kontakt. Vidět to naživo, určitě bych si to vychutnal, ale takhle z cd mě tyto bubenické předváděčky nic neříkají. Koncert uzavírá skoro třicetiminutová tradiční Let Us Go Into The House Of The Lord, kterou si John a Carlos předělali po svém.
Tento chicagský koncert je součástí krátkého amerického turné na podporu desky Love Devotion Surrender. Je to poměrně náročný poslech, asi bych ho doporučil pouze pro milovníky kytarových fůzí. Nutno dodat, že výkony všech protagonistů jsou nedostižné. A to je moje nota. Rozhoduji se mezi třemi a čtyřmi hvězdami v krátkém hodnocení. Zvuk sice není stoprocentní, ale dá se zkousnout. Tady bych nic neztrhával. Ty tři bych dal proto, že A Love Supreme není určen pro širší počet posluchačů, ale to jejich nasazení je nadlidské, takže ****z*****
» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Carlos Santana : A Love Supreme - Chicago Broadcast 1973
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John
![Nugent, Ted - Amboy Dukes [Amboy Dukes] cover](graphx/covers/7510.jpg)
Nugent, Ted / Amboy Dukes [Amboy Dukes] (1967)
Ted Nugent je krásny príklad toho, že osobnosť umelca a jeho dielo sú často dva odlišné svety, ktoré, ak ich spojíme, môžu nadobudnúť nestráviteľný charakter. Rovnomenný debutový album skupiny Amboy Dukes z roka 1967 je jedným z tých zaujímavejších diel psychedelického rocku, a tak si o ňom čosi povieme.
Teda Nugenta som spoznal vďaka videoklipu z Beat Clubu, skupina Amboy Dukes tam hrala skladbu Journey To The Centre Of The Mind. Motörhead nahrali jeho hit Cat Scratch Fever na album March ör Die, no a a neskôr som na otcových véháeskách našiel aj koncertnú verziu skladby Stranglehold. Bolo mi jasné, že Nugentovu hudbu musím spoznať bližšie. V druhej polovici 90. rokov som si preto kúpil jeho výberovku a debutový sólový album. A bolo vymaľované! Ako priaznivec hardrockovej muziky som bol okamžite doma.
Amboy Dukes ma však v tom čase až tak nebrali, a tak som sa k tejto muzike vrátil až v dospelosti, vlastne pár rokov dozadu. A bol som prekvapený, koľko zaujímavých momentov v sebe ukrýva. Ako tínedžer som očividne nemal také rozpoloženie, aby som si ich uvedomoval, viac ma bavil rock ako psychedélia.
Debut The Amboy Dukes z roka 1967 núka viaceré tváre. Prvá strana albumu je tvrdá, psychedelicky i bluesovo zafarbená, čo je moja obľúbená rocková kombinácia. Otváračka od Big Joe Williamsa – Baby Please Don’t Go je z kategórie vesmírnych letov, ambiciózna, nekompromisná, neodolateľná. Ted je schopný zo svojej gitary vyludzovať také pazvuky, až by z toho výrobcovia gitár mohli mať i nočné mory. Prekvapuje ma zaradenie I Feel Free, coveru od Cream. Pozitívne, nemyslím si, že je to ľahká skladba na spracovanie, táto podoba je od originálu takmer na nerozoznanie. Je zaujímavé, že aj keď je muzika silno ukotvená v 60. rokoch, presakuje z nej čosi, čo je rýdzo tvrdé, čo nejde zastaviť. V Young Love to cítim v pozadí, je to spevná skladba, ale zároveň akosi čudne vytvrdená, neuhladená, skrátka zaujímavá. Psychedelická indická vsuvka Psalms of Aftermath ma veľmi nebaví, svižná tvrďárňa Colors áno.
Hit kapely The Coasters – Let’s Go Get Stoned – otvára druhú stranu albumu a je to chytľavo zvolená skladba. Znie, ako keby sa Rolling Stones naučili poriadne hrať. Hravá psychedélia Down On The Philips Escalator poteší tých popovo orientovanejších, podobne ako meditatívna The Lovely Lady. Priznávam, že tu moja pozornosť upadá. Našťastie je Night Time opäť štipku rockovejšia záležitosť. Prekvapivo je na album zaradený ďalší netypický cover, It’s Not True z debutu The Who. Je to spevná popina, nič, o čom by som skladal ódy. To záverečná rázna bluesrocková Gimme Love ma baví, len ten sladký viachlasý refrén by som oželel.
Na CD od Repertoire z roka 1991 je jeden bonus, skladba J. B. Special. Keby ju pichli na soundtrack k Pulp Fiction, neprekvapilo by ma to. Gitarová rýchlovka nikdy neznela ostrejšie. Nepozorné ucho by sa na nej mohlo i porezať.
Debut Amboy Dukes hodnotím ako dobrý, prísľub vecí budúcich je už rozpoznateľný.
» ostatní recenze alba Nugent, Ted - Amboy Dukes [Amboy Dukes]
» popis a diskografie skupiny Nugent, Ted
James Gang / Jesse come home (1976)
| 10.07.2024 | Album Jesse Come Home od americkej hardrockovej skupiny James Gang uzatvára históriu jej štúdiovej tvorby. A je to lúčenie rozpačité.
Kedysi som ešte na Progboard napísal, že rozlúčka so skupinou znie presne tak, ako už rozlúčky vyznievajú. Smutne. Album je polopokojný, chýbajú výraznejšie motívy, niet čo vyzdvihnúť. Sám o sebe sa dá vypočuť, ale nejaké orgie nečakajte. 2,5 hviezd zaokrúhlim nadol, je to naozaj skôr pre kompletistov a nekritických fandov, ku ktorým patrím. Som rád, že ho mám, ale často ho počuť nemusím.
Nie, že by som zmenil názor, ale zdá sa mi, že by som mal ešte čosi dodať. A to čosi je vyzdvihnutie skladieb ako I Need Love, ktorá je vcelku svieža, podobne ako spotrebná Hollywood Dream. A Pick Up The Pizzas je výborná záležitosť, škoda, že je taká krátka! Slaďáky nezaujmú, výnimkou je posledná skladba When I Was A Sailor, ktorá má snahu o istú epickú šírku. Dosahuje ju orchestrálnou omáčkou, oceňujem snahu.
Navzdory tomu, že dielo nepovažujem za vydarené, rád ho sem-tam počúvam. Rozumiem, prečo fanúšikovia kapiel odpustia čokoľvek, v prípade James Gang ma nič neruší a je jedno, či je to taká alebo onaká zostava, taká alebo onaká muzika. Skrátka sa pri počúvaní cítim dobre. Máte aj vy nejakého takéhoto svojho favorita spomedzi kapiel či interpretov?
P.S. Stále mi hlava neberie, že album vyšiel na CD iba raz, a to v roku 2004 na značke Wounded Birds Records, na jednom nosiči spolu s albumom Newborn. Čo už...
» ostatní recenze alba James Gang - Jesse come home
» popis a diskografie skupiny James Gang
Santana / The ultimate collection (2000)
Carlos Santana sa pohybuje v juhoamerických pralesoch a to je muzika, ktorá ma nikdy neoslovovala. Našťastie, jeho latino rock má v sebe veľkú dávku toho druhého, a preto mi jeho originálna muzika občas dobre padne. Kompletovať diskografiu ma síce nikdy nelákalo, väčšinu života som si vystačil s prvými albumami a dvojdiskovým výberom The Ultimate Collection. Na trhu je ich viacero verzií, trojdisková, dvojdisková s červeným obalom, s modrým obalom... A práve tú poslednú verziu z roku 2000 práve počúvam.
Nemá cenu ísť skladbu po skladbe, je ich tu tridsaťdeväť, nuž by to bola bezmála bakalárna práca. Pokiaľ ste o Santanovi nikdy nepočuli, je to vcelku dobrý úvod do deja. Rovnako, ak ste sa s ním stretli len prostredníctvom tvorby od Supernatural ďalej. Mapuje obdobie 1969-1987, čiže „tú pravú“ Carlosovu muziku. A že je čo počúvať.
Samozrejme, mne šmakuje predovšetkým prvý disk, ktorý sa sústredí na prvé albumy do roka 1977, resp. albumu Moonflower. Zásadné skladby patriace do zlatého fondu populárnej (a rockovej) hudby, ako napríklad Jin-Go-La-Ba, Black Magic Woman/Gypsy Queen, či Samba Pa Ti tvoria samozrejmú kostru výberu. Mňa potešilo predovšetkým zaradenie inštrumentálnych kúskov ako Song Of The Wind a najmä „garymooreovská“ Europa. Gro tvorí melodické gitarové sólo so zapamätateľnými prvkami, ktoré si človek dokáže aj zaspievať, Gary Moore sa s nimi neskôr preslávil, ale toto je jedna z prvých takto vystavaných skladieb. Aspoň v prvej polovici, kým sa nezmení na latino fest.
Druhý disk sa ešte chvíľku motá v 70. rokoch, napokon však prejde aj do ôsmej dekády minulého storočia. Kto ma aspoň trošku pozná, vie, že tomuto hudobnému časovému úseku nijako zvlášť neholdujem. Santana sa však najprv prezentuje vcelku počúvateľnými meditatívnymi skladbami a „ejtýsovky“ pocítiť až kdesi od skladby You Know That I Love You. Stále však počujeme prirodzené hudobné nástroje bez dobových efektov a to je plus. Nepočítam akurát skladbu How Long, ktorá znie ako kríženec Collinsa a učebnice zvukových mantinelov á la 80’s.
The Ultimate Collection je solídna „bestofka“. Myslím si, že nováčik z neho získa pomerne slušnú predstavu, ako znie muzika v podaní Santanu. A pre vlažného fanúšika môjho typu predstavuje ideálnu alternatívu pre chvíle, kedy ho prepadne chuť započúvať sa do jedinečných gitarových sól korenených perkusiami.
» ostatní recenze alba Santana - The ultimate collection
» popis a diskografie skupiny Santana