Naposledy přidané recenze
![Nugent, Ted - Call Of The Wild [Ted Nugent and The Amboy Dukes] cover](graphx/covers/7513.jpg)
Nugent, Ted / Call Of The Wild [Ted Nugent and The Amboy Dukes] (1973)
| 12.09.2024 | Prerod kapely The Amboy Dukes na sólového Teda Nugenta sa v prvej polovici 70. rokov dostal do medzistupňa zvaného Ted Nugent & The Amboy Dukes. Pod týmto názvom vydal tento americký gitarový nespratník jeden koncertný a dva štúdiové albumy. Call Of The WIld (1973) si dnes pripomenieme.
Nugent patrí k tým interpretom, ktorého gitarový hard rock mám veľmi rád, ale kebyže mám hudbu počúvať iba na základe ideovej priazne tých, ktorí ju hrajú, tak by sme sa nikdy nestretli. A bola by to škoda.
Ted melodický, Ted hravý, to je titulný song Call Of The Wild. Je to, ako sa vraví, rokenrol. Klasické rockové trio to perie do poslucháčov bez akejkoľvek snahy o vydýchnutie. Zároveň je veľmi milé, ako pozitívna tá muzika je. Veď taká Sweet Revenge by mohla byť pokojne rádiovým hitom, ak by, pravda, rádiá mali záujem o kvalitnú rockovú muziku. Fascinujúce je, ako sa tu vrstvia viachlasé vokály, to je od Nugenta priam hriech
Vrcholným kúskom albumu je posadená ťažkotonážna facka na líce každému kompromisu, ktorý sa v rockovej hudbe snaží zhubne zapôsobiť. Kdeže! Pony Express si s umravnenou produkciou vytrela tie miesta, ktoré sa v slušnej spoločnosti nemenujú. Na krk jej dýcha svižnejšia Ain’t It The Truth a skoro funkoidná inštrumentálka Renegade. Bluesová meditácia Rot Gut ma baví, ale priznávam, že najviac ma oslovuje skvelá inštrumentálna haluz Below The Belt. Kombinácia flauty a gitary je tu dovedená do dokonalosti. Chvíľkami je to exhibícia, miestami priam balada, ale ako celok je to bomba! Podobne ako čistá heavy smršť Cannon Balls.
Call Of The Wild je bezchybný album hardrockového strihu. Tvrdý, nekompromisný, pritom melodický a pestrý. Až je škoda, že sa Nugent na sólovej dráhe tejto variability vzdal. Nič to! Veď si ho môžem pustiť ešte raz!
» ostatní recenze alba Nugent, Ted - Call Of The Wild [Ted Nugent and The Amboy Dukes]
» popis a diskografie skupiny Nugent, Ted
Embryo / Opal (1970)
| 12.09.2024 | Pravý nemecký underground z prelomu 60. a 70. rokov si hovel v psychedelických hlbočinách a keď sa predral na povrch, tak sa ho ľudia obvykle báli ako kraka obrovského. Ale našli sa aj takí, ktorí ním boli fascinovaní. A tak si dnes o jednom takomto hlbinnom stvorení čosi povedzme. Jazzrocková skupina Embryo debutovala v roku 1970 albumom Opal, ktorý sa z jej tvorby vymyká.
Ťažká psychedelická tvrdá muzika s jazzovými spodkami nie je určená sviatočnému rockovému poslucháčovi. Veď už len úvodná titulná skladba nemá ani tri minúty, ale kým sa skončí, mám pocit, že mám o polovicu sivých vlasov viac ako na začiatku. Hudbe vynikajúco prospieva violončelo, na ktoré hrá hosťujúci Roberto Detrée. Aj vďaka nemu mám pocit, že počúvam nejaký nevydaný album anglickej skupiny High Tide (You Don’t Know What’s Happening, Revolution). Muzika je to agresívna, ale zároveň má v sebe aj celkom dosť melodiky. Štvorica hudobníkov obsluhuje bicie, perkusie, basu, dychové nástroje, gitaru i spevácky mikrofón. Výsledok pripomína francúzske zemiaky. Zapečené čudo, ktoré však vynikajúco chutí.
Iste, občas je toho „free“ až moc (Glockenspiel), myslím si, že aj Frank Zappa by sa v istých momentoch spokojne usmieval a písal si do notesa poznámky pre ďalšie využitie (End Of Soul). Ako sa dá meditovať pri perkusívnej lavíne doplnenej stonaním Yettiho vo víchre Himalájí, dokazuje skladba Got No Time. Mňa oslovujú najmä priamejšie rockové pasáže, napríklad v skladbe Call. Ale aj tie znejú, akoby sa niekomu, koho zasypala lavína skál a ledva sa spod nej vyhrabal, prebehlo po chrbte stádo mamutov rozmliaždiac aj tých pár kostičiek, ktoré nepolámali kamene. A keby ešte náhodou javil známky života, dorazí ho záverečný orientálny psycho jazz People From The Outer Space.
Ako na prílišné psycho nie som, tak ma tento debut baví. Cítim sa pri ňom ako lovec príšer uprostred polnoci v divočine, bez zdroja svetla a s napätím, odkiaľ na mňa vyskočí ďalšia príšera. A že sa ich tam skrýva požehnane!
P. S. Vlastním CD z roka 2020 od OHR/Breeze Music a je to veru pekne spravený mini-LP sleeve.
» ostatní recenze alba Embryo - Opal
» popis a diskografie skupiny Embryo
Trout, Walter / Broken (2024)
Rok sa nám prehupol do svojej tretej štvrtiny a zatiaľ nič nenasvedčuje tomu, že by sa v bluesových hájoch urodil lepší album ako Broken od Waltera Trouta.
Na poli komerčne prístupnej bluesovej muziky vzniká každoročne množstvo nahrávok, pričom najznámejším kráľom tejto disciplíny je nepochybne gitarista Joe Bonamassa, ktorý prebral štafetu po Ericovi Claptonovi. Za mňa je však tým najlepším protagonistom umenia málom vypovedať veľa Walter Trout. Album Broken je toho dôkazom.
Dvanásť skladieb prináša typické bluesové hody, pomedzi ktoré sa občas votrie rockový kúsok na hranici popu. Takým je hneď úvodná a zároveň titulná skladba, v ktorej spieva bluesová diva Beth Hart. Naliehavá a zároveň poslucháčsky vďačná baladická atmosféra je krásna. Z rovnakého súdka sú aj skladby Talkin’ To Myself a Falls Apart. Spomedzi slávnych hostí mi nedá rovno nespomenúť aj Dee Snydera z Twisted Sister, ktorý odspieval svižnú pecku I’ve Had Enough.
Ťažko sa mi vyberá tá naj skladba, ešte ťažšie je niektorú nevybrať. Najsilnejším kladom albumu je atmosféra, ktorá je často akoby zahalená mrholením v duši, či už v akusticky pretkanej Turn And Walk Away, klasickej No Magic (On The Street), ultrakrehkej inštrumentálke Love Of My Life, prériovej krehuľke Breathe alebo hoci v balade I Wanna Stay. Trout je jeden z najlepších bluesových gitaristov a napriek tomu sa v sólach nepredvádza, melódia je nadovšetko. Zároveň nie je veľa gitaristov, ktorým by to znelo takto skvelo. Mäkko i husto, ľahko i ťaživo, často zároveň. Gitarová exhibícia v pomalom blues Courage In The Dark je toho dôkazom. A keď sa šliapne na plyn, tak tu máme muziku, ktorá by zborila múry Jericha a ani by jej to netrvalo sedem dní (Bleed, Heaven Or Hell).
Nie som práve zanieteným fanúšikom týchto komerčne prívetivých bluesových podôb, ale Troutova ostatná sólovka je taká prirodzená a presvedčivá, že ma baví ju počúvať. Je v nej niečo, čo ma napĺňa spokojnosťou. Za posledné roky som podobnú príjemnú nahrávku azda ani nepočul. Za mňa zatiaľ album roka, nemôžem dať menej ako plný počet hviezdičiek.
» ostatní recenze alba Trout, Walter - Broken
» popis a diskografie skupiny Trout, Walter
Journey / Departure (1980)
Journey mě baví už léta letoucí, dokonce jsem jim tady na webu kdysi věnoval jeden ze svých prvních recenzních pokusů. Ze zámořské muziky mám jinak rád spíš věci, které se motají okolo blues, jazzu nebo metalu, a tamější uhlazené formě rádiového rocku jsem nikdy nepropadl, ale Journey si mě získali. Možná to bude mít něco společného s tím, že dvě z opor prvních sestav kapely (kytarista Neal Schon a klávesista Greg Rollie) měly průpravu od Santany, nebo taky s tím, že hlas Stevea Perryho z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let mě baví jako málokterý v branži.
Společným jmenovatelem většiny skladeb jejich šesté studiovky Departure budiž zejména Perryho vokál, který bez zjevné námahy stoupá do nadoblačných výšek a staví klenuté oblouky, a také Schonova nakouřená kytara, jež se dle potřeby postarala tuhle o prstolamačské sólo, támhle o rozvláčný part ve stylu Garyho Moorea a ještě o kus dál o energický doprovod. Klávesista Greg Rollie tu docela často bere do hry hammondky, jejichž bublavému zvuku se v té správné aranži sotva může nějaký syntezátor rovnat, a navíc se v několika případech blýsknul i s foukací harmonikou - ta je mimochodem třetím z důvodů, proč mě právě tohle album bere. Fajn jsou i syté vícehlasy, o které se (kromě bubeníka Smithe) starali všichni členové kapely.
Nějaké skladby, co mě baví? Z těch divočejších rockeřin jednoznačně pecky Any Way You Want It, Line of Fire nebo Precious Time, bezvadné jsou i klidnější - a o to víc prokomponované - věci jako Someday Soon nebo People and Places. Docela můžu i "plouživé" věci na parket ve stylu Stay Awhile, naopak bych se obešel bez slaďáků typu Good Morning Girl. V riffové jednohubce Where Were You zkouší Schon variovat figury, na jakých v té době s oblibou stavěly ty komerčnější z mladých britských metalových skupin, v hitu Walks Like a Lady zase kapela vyrazila asi nejdále naproti tomu, co dělá z Journey výsostně americkou záležitost.
S muzikou Journey jsem jakž-takž kamarád po většinu jejich kariéry. Baví mě jejich jazzrockem šmrcnuté začátky, otočka k líbivějšímu rocku i pompézní syntezátorové období, z poreunionové éry mě svého času potěšila deska Revelation s novým hlasem Arnelem Pinedou. Pak jsem je nadlouho pustil ze zřetele (podle divokých personálních změn z posledních let kapele "diktátorská" role, kterou si usurpoval poslední ze zakládajících členů Neal Schon, zrovna dvakrát nesvědčí), ale do jejich klasického období se vracím rád. Album Departure mám zařazené mezi lepší z desek, které v té době vytvořili.
» ostatní recenze alba Journey - Departure
» popis a diskografie skupiny Journey
Mayall, John / No More Interviews (1979)
Od polovice 70. rokov sa Mayall preorientoval na funkové blues s veľkými dychovými a vokálnymi zoskupeniami prevažne černošských hudobníkov. Album No More Interviews z roka 1979 je jedným z tohto obdobia.
Mayall fungoval v USA a k týmto veľkokapacitným bandom začal inklinovať po albume The Latest Edition (1974). Je to pre mňa menej výrazné obdobie, očividne aj pre fanúšikov široko-ďaleko po svete. Pokiaľ som schopný vyhľadávať na internete, o albumy od New Year, New Band, New Company (1975) po Road Show Blues (1982) sa netrhajú ani recenzenti z radov verejnosti na hudobných serveroch. Nemyslím teraz tie naše, tam o ne nezakopne ani Mayallovský fanatik, nieto náhodný poslucháč, skôr mám na mysli veľké všeobjímajúce servery ako Rateyourmusic a pod. Je to zaujímavá anomália, akoby toto obdobie nikto necítil potrebu pripomínať.
Nuž, rozhodol som sa to zmeniť. Veď je to deväť albumov, sedem štúdiových a dva koncertné! Tento album sa nahrával na konci júla 1979 v Los Angeles a zostava obsahovala okrem Mayalla ďalších 12 hráčov, menovite sú to James Quill Smith (sólová gitara), Rick Vito (gitary), Chris Cameron (klávesy), Christiaan Mostert (saxofóny, flauta), Angus Thomas (basa), Ruben Alvarez (bicie, spev), Maggie Parker (spev), Becky Burns (vokály), Ronnie Barron (vokály), Buddy McDaniel (saxofón), George Shaw (trúbka) a Brad Thoelke (trombón).
Album je klasicky bluesový so štipkou jazzových nádychov. Nájdu sa tu klasické Mayallové bluesovky (It’s Hard Going Up, Stars In The Night), veselé skladby (A Bigger Slice Of Pie), netradičné balady (Sweet Honey Bee) i pomalé bluesové bahnenia (Wild New Lover). Našťastie funky ustúpilo do úzadia a vystrkuje rožky iba občas (Falling, Consideration, Gypsy Lady). Za najlepšie skladby považujem klavírnu nádheru Sweet Honey Bee a rýchle svižné blues Take Me Home Tonight.
Album na CD predstavuje pre zberateľov výzvu. Vyšiel iba raz, v roku 2018 na značke Grey Scale a rýchlo zmizol z bežnej distribúcie. Za mňa je výborný, som rád, že sa mi ho tento rok podarilo zaradiť do zbierky.
» ostatní recenze alba Mayall, John - No More Interviews
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
Mouzon, Alphonse / Funky Snakefoot (1974)
Americký jazzfunkový bubeník se vydává na své druhé studiovce úplně jinou cestou, než na debutu. Na albu Funky Snakefoot jako bubeník hraje opět skvěle a nápaditě, to samé platí i o většině skladeb z alba. Album je hlavně o klávesových nástrojích. I když Alphose do nahrávky zapojil i kytaru, ta se tady vyskytuje velmi okrajově. Kytarové album vytvořil až se svojí třetí deskou pod názvem Mind Transplant /1975/.
Mouzon se představí nejen jako bubeník a hráč na klávesy, ale i jako zpěvák. Nazpíval skoro celou desku. O jeho pěveckých kvalitách taktně pomlčím, ale taková hrůza to zase není. Za nejsilnější a mě nejbližší skladby bych jmenoval první I've Given You My Love a pátou Funky Snakefoot. Obě jsou instrumentální a ve druhé jmenované přidal Alphonse dechovou sekci, která tam perfektně zapadne. Tara Tara je zajímavá svým klávesovým sólem. Závěrečné dvě písně jsou taktéž instrumentální kanonády na bicí.
Album FS se mi docela líbí. Je to směs funky, jazzu, RnB, trochu reagee /I Gotta Have You/ nebo bluegrassová My Little Rousebud. Alphonse Mouzon předvádí perfektní výkon a bicí jsou zde číslo 1. Melodická, pohodová, roztančená nahrávka je u mě za velmi slušné *** nebo slabší ****z*****
» ostatní recenze alba Mouzon, Alphonse - Funky Snakefoot
» popis a diskografie skupiny Mouzon, Alphonse
Rolling Stones, The / Made In The Shade (1975)
Nemám rád výběrovky od kapel, které miluju. Tady jde o dobovou výseč, u období, které u Stounů bylo nejplodnější a každé z LP v tom období bylo dost unikátní. Nevím, komu by to výběrové album mělo sloužit (krom vydavatelství, které ví, že někteří fanoušci prostě musí mít všechno). Asi lepší způsob poznávání této kapely je vzít nějakou významnou řadovku (třeba Sticky Fingers), kde každá věc je perla sama o sobě, a navíc nálada té desky je "kompaktní", prostě tam vše drží při sobě, jedna věc navazuje na druhou), a pak v případě zájmu rozšiřovat dál. Ten výběr na téhle desce je jistě hodně diskutabilní, já sám bych jakýkoli výběr určitě dělat nechtěl. Chápu takové počiny u kapel, které mají několik hitů, a kdosi je pak dá dohromady na jednu výběrovku (pro mě třeba Nazareth). Pravda, kdys jsem tohle LP někde u nás zakoupil, myslím, že to byla indická licence, zvukově nepříliš kvalitní. Jednotlivé písničky jsou u mě v průměru jistě nad 4,5*, přesto tomuto albu, tak jak je poskládáno, nedokážu dát víc než 4*. Pro mě zbytečný vydavatelský počin.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Made In The Shade
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Nazareth / Play 'N' The Game (1976)
| 06.09.2024 | V novembri 1976 sa na pultoch objavil ďalší, už ôsmy album škótskej hardrockovej skupiny Nazareth. Volal sa Play ‘N’ The Game a dnes si o ňom niečo povieme.
Nazareth nie je skupina, ktorá by ma niečím prekvapovala. Naopak, je to taká hardrocková istota. Albumy zo 70. rokov sú pre mňa (možno okrem Exercises) stávkou na istotu, keď mám náladu na nejakú nekomplikovanú kulisovku. A to je priam slovníková definícia Play ‘N’ The Game.
Deväť skladieb (z toho štyri covery) nepatrí k najžiarivejším, myslím si, že kapela vtedy koketovala s absolútnym vyčerpaním, bežne vydávala dva albumy do roka a furt koncertovala. Lenže to je iba historická omáčka, rozhoduje výsledná muzika. A tá je...
Klasicky „nazarethovská“. Úvodná posadená pecka Somebody To Roll sa mi páči. A aj hutný cover Down Home Girl má správne valcujúce tempo. Žiaľ, zvyšok albumu skĺzol do polôh, ktoré ma vyrušovali už aj na predchádzajúcom albume. Mdlý slaďák Flying, príšerná disco koketéria Waiting For The Man... Ešte, že je tu ďalšia skvelá drsná hardrocková jazda Born To Love. Záblesk nádeje rýchlo vyprchá, trojica podivne zvolených coverov I Want To (Do Everything For You), I Don’t Want To Go On Without You a Wild Honey nestojí za zmienku. Akurát prvý menovaný je aspoň bluesový. Záverečná skladba L.A. Girls je obyčajný rokenrol, takže je fajn.
Tento album mám vo verzii dva na jednom CD, spolu s Close Enough For Rock’N’Roll od Salvo (Union Square Music) vyšli v roku 2010. Aj preto sa na disk zmestil jediný bonus, skladba Good Love, béčko singla I Don’t Want To Go On Without You. Ten, podobne ako ďalšie dva single z albumu, v rebríčkoch nebodoval. Samotná bonusovka je príjemne tvrdá úsečná hrmavica, na albume by patrila k najlepším.
Celkovo hodnotím Play ‘N’ The Game slabšími tromi hviezdami. Pár tvrdších skladieb ho nespasí, ale zasa, McCafferty spieva parádne a muzika je to znesiteľná.
» ostatní recenze alba Nazareth - Play 'N' The Game
» popis a diskografie skupiny Nazareth
Blackfoot / Strikes (1979)
Blackfoot bola najtvrdšia kapela južanského rocku. Áno, uvedomujem si, že toto meno je činné i dnes, ale zo slušnosti budem predstierať, že táto przniaca anomália neexistuje. Prvý album, ktorý znamenal prielom v kariére, bol pre ňu nepochybne ten s kobrou na obale – Strikes (1979).
Dodnes je tento album medzi fanúšikmi vnímaný ako „ten“ album, typický a vrcholný kúsok južariny á la Blackfoot. Priznávam sa, v tomto ide moje vnímanie proti prúdu. Iste, obsahuje dve absolútne klasiky žánru, smrtiacu pecku Train, Train a klasickú „freebirdovinu“ Highway Song, zároveň však núka viacero podivne „komerčných“ kúskov, ku ktorým sa o chvíľku dostanem.
Deväť skladieb je za mňa trocha nevyrovnaných, viem si predstaviť, že to niekto môže opísať ako pestrý koktail a vnímať to ako klad, mňa však niektoré momenty vyrušujú. Za vynikajúce považujem štyri skladby, okrem zmieneného dua klasík, z ktorých harmonikové kúsky v Train, Train nemajú obdoby, tu ďalej máme príjemnú baladickú Left Turn On A Red Light a v podobnom duchu, hoci viac radio friendly, aj Run And Hide. Aby som neklamal, aj úvodná rozmlátená rocková vec Road Fever je... v pohode.
Čo sa kapele nijako zvlášť nepodarilo, sú covery. Prekvapivý výber od Spirit – I Got A Line On You je taký nemastný-neslaný, čaro originálu mu niekam uniklo. Wishing Well od Free je takmer „tribute“, muzikanti skladbe nič extra nepridali a aj keď ide o jednu z mojich najobľúbenejších skladieb vôbec (pôvodná predloha), viem si predstaviť, že ak by na albume nebola, nechýbala by mi. Koncertná podoba jej sluší viac. Do tretice je tu cover od Blues Image zvaný Pay My Dues, konečne tvrdá rocková vec, azda lepšia ako originál. A keď som už zabŕdol do zbytočných skladieb, vyoperujem rovno aj najokatejší nádor.
Baby Blue je šliapnutie vedľa. Slušne povedané. Asi to chcela byť hitovka, čo sa kapele rozpadla pod rukami. Kvitujem, že si to skupina uvedomila a netlačila túto nudu na singel.
Strikes je dobrý album, na pomery kapely je pomerne „soft“. Kapela má v portfóliu viacero podstatne lepších (debut, nasledujúca trojica kúskov klasickej zostavy), a preto budem prísny v počte hviezd. Ale už len kvôli Train, Train (a Highway Song) stojí za pozornosť každému priaznivcovi dobrej rockovej muziky. Howgh!
» ostatní recenze alba Blackfoot - Strikes
» popis a diskografie skupiny Blackfoot
Rolling Stones, The / The Rolling Stones No. 2 (1965)
V diskografii Rolling Stones podle mě neexistuje zapomenutější studiová deska, než jakou je jejich "druhotina". Stones se ve druhé polovině roku 1964, kdy použitý materiál dávali dohromady, sice stále vezli na vlně rhythmandbluesových standardů, se kterými okupovali přední příčky britských hitparád, po vhodných skladbách u už se ale rozhlíželi i v jiných žánrových vodách.
Vlastní tvorbu kapela fanouškům stále ještě dávkovala opatrně a po troškách, na albu Rolling Stones No. 2 už ale zařazené skladby pánů Jaggera a Richardse začaly kvést do krásy. Nahrávky What a Shame nebo Grown Up Wrong jsou ještě vrostlé v tvrdém chicagském rytmu, s aranžemi a melodiemi už ovšem pětice (respektive šestice, pokud počítáme i účast pianisty Iana Stewarta) vyváděla docela psí kusy. Parádně vyšel taky rock´n´roll Down the Road Apiece, z jehož originálu si nejspíš o pár let dříve do svého hitu Johnny B. Goode leccos vypůjčil i Chuck Berry. Už v průběhu září si Stones ověřili, že cesta k úspěchu nemusí vést jen skrze bluesový purismus, když jim s popovým hitem Time Is on My Side jen těsně unikla americká Top 5. Pro britský trh upravená verze bez varhanního intra podle mě představuje to nejlepší, co se na druhé studiovce objevilo. Na paty jí šlape tehdy horká novinka Under the Boardwalk, se kterou jen o několik měsíců dříve bodovali vokalisté z The Drifters.
Úplně mi naopak nesedí první tři zařazené covery, ve kterých mě ta rhythmandbluesová šablona jednoduše nudí. Na Down Home Girl mě baví alespoň znělý zvuk kytar, vytloukaný rytmus už se ale měl ve zvuku Stones zanedlouho stát minulostí. Stejně tak není mým favoritem valčík Pain in My Heart od bluesového kmotra Allana Toussainta, naopak "muddywatersovinu" I Can´t Be Satisfied baštím i s navijákem. Hodně za to můžou rozechvělé kytarové tóny, které tu (ale i v dalších skladbách) rozesel Brian Jones - bez nich by mě album bavilo o dost méně. U třetí z autorských skladeb Off the Hook pokaždé přemýšlím, jak moc se tu inspiroval Petr Janda při skládání klasiky Dej mi víc své lásky - ty úvodní melodické linky podobnost nezapřou.
Druhé album Rolling Stones vnímám ako lepší debutu, ale ani tak v diskografii kapely nepatří mezi mé oblíbené. Přes všechny hitparádové úspěchy tu Jagger a spol. pořád hledali vlastní zvuk a styl, který by se mohl stát "jejich". Málo platné, rhythm & blues není moje parketa, takže lepší než za tři to dnes nebude.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - The Rolling Stones No. 2
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Cobham, Billy / Nordic (1996)
Kdybych byl bubeníkem světa a vyprodukoval šest po sobě jdoucích a na svoji dobu moderně znějících desek, asi bych došel do bodu, kdy už je záhodno se hudebně vyjádřit tak radikálně, jak by to nikdo nečekal. Ten radikál Cobham stvořil albem Nordic.
Vůbec poprvé v diskografii BC je možno setkat se s tímto druhem hudby. Billy totiž sestavil akustický jazzový kvartet a v obsazení krom jeho bicích si pozval pianistu, kontrabasistu a saxofonistu. Všichni pánové, obsluhující tyto nástroje jsou z Norska. Nemán vůbec šajn, jak se Cobham k partě seveřanů dopídil, každopádně si musel k paličkám na bicí přibalit do kufru i nějaké teplé prádlo, aby se na severu Evropy /studio v Oslu/, kde se toto album nahrávalo, cítíl komfortně.
Položím sám sobě pár otázek k desce Nordic....
Čím Nordic je tak vyjímečný oproti ostatním titulům ?
Nordic je úplně nová forma hudby v Billyho portfoliu. To tu ještě nebylo. A jelikož deska zaznamenala jistý úspěch, dočkala se ještě jednoho pokračování. Ta vyjímečnost je právě v akustickém nahrávání. I Cobham k nástrojům bez proudu přizpůsobil svou hru.
Jsou zbylí tři členové kvarteta schopni z Cobhamen vůbec něco zahrát ?
Ano jsou a ještě víc než to. Jsou to skvělí jazzmani a i když se říká, že na severu jsou lidé jaksi chladnější, tato parta občas ráda vystrčí své jazzové temperamentní růžky. Současně jsou to všichni dobří autoři. Na nahrávku promítli i svá hudební poselství.
Je Nordic náročný na poslech ?
Ano je. Album má poměrně dlouhou stopáž a i samotné skladby vyžadují více opakovaných poslechů, aby došlo na tzv. rozlousknutí.
Co zvuková kvalita ?
Ano je. Všechno je perfektně čitelné, nástroje mají prostor.
Komu bych album doporučil k poslechu ?
Určitě posluchačům jazzmanům milujíci akustický jazz. Dále by album nemělo chybět v kolekci obdivovatelů Cobhamovy tvorby. Billy na desce hraje technicky jemně a zrovna tak i dravě. Nordic je nádherná souhra mladých norských jazzmanů a starého harcovníka, který na poli fusion jako bubeník a skladatel odvedl skvělou práci.
***z***** Dobré album, skvělý odklon od zajetého předešlého, ale v Billyho diskografii dost zapeklitý kousek, se kterým to chvíli trvá. Taky na tuto desku, aby měla ten správný poslechový zážitek, musí být ta správná nálada a prostředí.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Nordic
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Quatro, Suzi / Suzi Quatro (1973)
Je zajímavé, že debutové album Suzi Quatro se mohlo pochlubit svou největší ozdobou, tedy skladbou "Can the Can", ve většině zemí, kde v říjnu 1973 vyšlo, kromě Spojeného království. Tam se totiž singl s touto písní ocitl na vrcholu už v červnu stejného roku, krátce po Suzině památném vystoupení v pořadu Top of the Pops, tehdy nejsledovanějším televizním programu mladých. To byl nejspíš důvod, proč už v Británii nechtěli cpát na album skladbu, kterou tam měli stejně všichni dávno doma. Naproti tomu v Německu, kde se Suzin velehit umístil taktéž na prvním místě singlového žebříčku, byla skladba zařazena na úvod druhé strany LP. Stejně jako např. v Japonsku. Ve Francii ho naopak šoupli na konec albového tracklistu, zatímco v USA se objevil jako předposlední skladba kolekce. Ovšem v takové Austrálii, kde byl "Can the Can" taktéž singlem číslem jedna, a Suzi tam byla ještě dlouhá léta za nejpopulárnější rockerku světa, bylo album (jinde čistě eponymní) po tomto průlomovém hitu dokonce pojmenováno.
Za sebe budu tuhle desku hodnotit tak, jako kdyby na ní tahle skladba byla. Ostatně, jak už jsem zmínil, krom prvního vydání v UK se objevila na drtivé většině verzí. A v případě CD reedicí už snad nechyběla nikdy.
Zmiňuji to především proto, že jinak bych musel v hodnocení jít o jednu hvězdičku dolů. "Can the Can" je totiž tak výrazná, a pro kariéru Suzi Quatro tak důležitá skladba, že si dle mého názoru jednu vlastní samostatnou hvězdičku zaslouží.
A i když ji Suzi nesložila - tuto práci odvedlo známé skladatelské a producentské duo Mike Chapman a Nicky Chinn, které stálo např. za úspěchem Sweet - bude jí navždy patřit. Je stejně ikonická jako Suzin kožený overal, obří basa zavěšená proklatě nízko nebo obal této desky s interpretkou v popředí a třemi vlasáči, z nichž největší hromotluk (pozdější Suzin manžel a spoluator jejich písní, kytarista Len Tuckey) do sebe klopí láhvové pivo.
Mike Chapman (vše, co jsem si o něm a o jeho partneru Chinnovi nastudoval, nasvědčuje, že skutečným nebo minimálně hlavním autorem většiny songů tohoto dua byl právě on - Chinn byl pak tím, kdo se staral o obchodní stránku věci) poté, co si Suzinu kapelu pečlivě vyposlechl naživo, složil věc, jež skvěle pasovala k jejímu stylu. Nekomplikované boogie s přímým tahem na bránu tak posloužilo jako základ chytlavého hitu.
Kapela se s písní okamžitě ztotožnila a na jejím provedení je znát, že nejde o žádný vykalkulovaný umělý produkt, ale o naprosto autentickou záležitost, která ustanovila a deklarovala Suzin styl na léta dopředu.
Nejdříve zde dostanou prostor bicí, které určí základní rytmus a k nim se přidá Suzina dunivá basa. Prvních dvacet sekund dokonale navnadí a když do toho vpadne zdravě drzý a průrazný hlas mladé zpěvačky, je rozhodnuto téměř o všem. Těsně za polovinou dojde k dramaticky gradované půlminutové mezihře, vrcholící Suzininým extatickým výkřikem a efektním „zaseknutím se“, do něhož zpěvačka pětkrát zopakuje slovo "honey!". A pak přijde finální refrén.
V této fázi je už naprosto jasno: Tohle je hit a Suzi Q je hvězda glam rocku - první ženská rocková star, která krom zpěvu ovládala i nějaký hudební nástroj.
Mnohokrát jsem se setkal s despektivním pohledem na skladatelskou tvorbu značky Chapman / Chinn neboli Chinnachap (přičemž ve skutečnosti, jak už jsem zmínil, šlo nejspíše hlavně o Chapmanovu tvorbu). Ano, tito dva jsou podepsáni pod nejedním vlezlým bubblegumovým hitem počátku 70. let. Na druhou stranu jim (respektive Chapmanovi) nelze upřít ani cit pro sice jednoduché, ale výrazné a zároveň nesmírně chytlavé rockové písně. Vždyť ti dva jsou podepsáni např. pod tak ultimátní peckou jakou je "Ballroom Blitz" (původně Sweet, později třeba Krokus a mnozí další)! Jak známo, v jednoduchosti je někdy skryta i pořádná síla. A to platí nejen pro hudbu takových AC/DC, ale i pro některé písně vzešlé z dílny Chinnachapu.
Suzi Quatro a Len Tuckey se však coby vůdčí duo celé formace nespokojili s úlohou interpretů cizích písní a od začátku se snažili skladatelsky navázat na úspěšnou základní formuli "Can the Can" vlastními songy. Jedním z nich je další výrazně rockový kousek "Glycerine Queen", který se však přes svůj potenciál nikdy nedostal na singlovou A-stranu. I tak jde v repertoáru Suzi Quatro o jasnou klasiku a následnou koncertní stálici. Jako taková nebyla ignorována ani na prvním oficiálním výběru The Suzi Quatro Story: 12 Golden Hits z roku 1975, kde se kromě ní (a čistě australského singlu "Michael") nacházely už jen áčka britských SP desek. "Glycerine Queen" to nejdále dotáhla, když se v roce 1974 dostala na B-stranu amerického singlu s coververzí elvisovské "All Shook Up ".
"Shine My Machine" byl další nekomplikovaný klusavý rokec, jaké měla kapela ráda. Tady opět dominuje Suzina dunivá basa a ke slovu se v pozadí silně hlásí piano Alastaira McKenzieho. Také Tuckeyho kytara si zde pěkně zasóluje.
Co se týče výraznosti, druhou nejsilnější skladbou alba (nebo rovnou tou nejsilnější, počítáme-li pouze britskou verzi) je další příspěvek z dílny Chapmana a Chinna, "48 Crash".
Skladba vyšla na singlu už v červenci, měsíc po předchozím mimořádném úspěchu průlomové malé desky a stala se opět hitem. Sice se v Británii nedostala až na špici (skončila "pouze" třetí), ale co se nepodařilo doma, to se povedlo alespoň v Austrálii. V Německu a Švýcarsku z toho pak bylo pěkné druhé místo.
"48 Crash" je v podstatě hudebním sequelem průlomového hitu, probraného již dostatečně v úvodních odstavcích této recenze. Opět kratičký úvod s bicími a už se jede v podobném, možná jen malinko ostřejším tempu. Tentokrát není basa až tak dunivá a v podkresu slyšíme více McKenzieho piana. Suzin hlas je však stále stejně ocelově nabroušený a refrén úderný a nakažlivý.
Ne všechny písně debutu jsou však přímočaré dupárny a chytlavé halekačky. Taková "Skin Tight Skin" z autorské dílny Quatro / Tuckey je přece jen ambicioznější. Na Suziny poměry jde až o progesivně rockovou kompozici s atmosféricky najazzlými klávesovými plochami.
Třetím (opět v případě původní UK verze druhým) příspěvkem značky Chinnachap je skladba "Primitive Love". Vyniká hypnoticky monotónním rytmem a refrénem o primitivní lásce primitivního muže. Místy ji (opět) zajímavě ozvláštňují klávesové pasáže Alastaira McKenzieho.
"Official Suburbian Superman" a "Sticks & Stones" jsou poslední dvě kompozice složené týmem Quatro / Tuckey, jež se dostaly na všechny verze debutového alba.
Rozverná "Rockin' Moonbeam" a dunivě rytmická šestiminutovka "Get Back Mamma" (Suzin jediný sólový autorský příspěvek na albu), byly například v USA nebo v Kanadě z desky úplně vypuštěny. V jiných zemích se zase v tracklistu objevila vždy pouze jedna z nich.
Tím bychom probrali autorské písně alba a pojďme na coververze.
Letmo zmíněná byla už Elvisova "All Shook Up" (autorem byl ve skutečnosti Otis Blackwell; Elvis byl pod píseň podepsán jen proto, že vymyslel její název). Suzina verze se později objevila na americkém singlu, který vyšel v červnu 1974 - tedy osm měsíců po vydání alba. Quatro byla vždycky velká fanynka Elvise a o této verzi tvrdí, že prý ji pochválil samotný Král. Oproti originálu je Suzino provedení dvakrát delší, lehce přitvrzené a silně, abych tak řekl, zquatrizované. Ostatně tak to má u coververzí být, že mají nést otisk stylu toho, kdo je dělá.
Po Elvisovi přicházejí na řadu Beatles.
Jak symbolické. (I když pro pořádek, chronologicky je to na samotném albu naopak.)
Vlastně co to povídám? Nejen Beatles, rovnou i Rolling Stones! Tuhle píseň, složenou Johnem a Paulem, totiž jako první v roce 1963 nahráli právě Stouni. Takže rovnou dvojitá symbolika.
A jak si s touhle peckou poradila Suzi? Nebudu vám lhát, výborně. Její provedení se hodně blíží originálu, i když je stejně jako v případě Elvise dvakrát delší. Obsahuje totiž mimo jiné i divoké kytarové sólo a pár dalších hravých vychytávek, které ve verzi Stounů ani Brouků nenajdete. Navíc zde Suzi udělala něco, co snad před ní žádná jiná zpěvačka. Neupravila si text vzhledem k svému pohlaví a zpívala jej jako muž. Což byl v roce 1973 zajímavý tah, který o dekádu později neváhala v podobných případech využívat Suzina velká obdivovatelka a žačka, Joan Jett. Ta byla v podstatě černovlasou verzí Suzi Q, jen místo basy hrála na kytaru a získala si mnohem větší slávu.
Na počátku 70. let holt ještě neuzrál čas na ženskou rock 'n' rollovou hrdinku. Alespoň ne na takovou, jaká by byla mužským publikem brána úplně vážně. Mezitím přišli mimořádně úspěšní Heart a v raných osmdesátkách, kdy nastoupila do akce Joan, už bylo všechno jinak.
Posledním coverem a zároveň poslední písní původní LP je proslulá "Shakin' All Over". V roce 1960 ji nahráli Johnny Kidd & The Pirates. Od těch si mimochodem o nějakých dvacet let později vypůjčili jinou pecku ("Please Don't Touch") Motörhead a Girlschool, a udělali z ní totálně zabijácký punk metalový nářez.
Suzin band svou předělávku šedesátkových Pirátů sice také poměrně zmetalizoval, osobně mě však v ní už tolik nebere (jindy velmi dobrý) Suzin vokální projev. Ten je tady na můj vkus přece jen trochu zbytečně uječený. V závěru, kdy Quatro ubere na přepjaté intenzitě svého ječáku a dopustí se skvěle vemlouvavé pasáže, do níž vstoupí její mužští kolegové s krátkou citací z "Can the Can", vše konečně nabere ty správné grády. Tato pasáž zachraňuje hodně, bohužel ne úplně všechno.
Na závěr se trochu blíže mrkneme na bonusy z vydání 7T's Records v letech 2011 a 2022.
Najdeme zde všechny písně z A a B stran singlů, které nebyly součástí původního britského LP.
"Rolling Stone" je historicky úplně první Suzin singl. Vyšel v roce 1972 a propadl úplně všude… kromě Portugalska. Tam se stal překvapivě číslem 1. Osobně se Portugalcům nedivím - podle mě je ta písnička fakt dobrá. Napsala ji Suzi ve spolupráci s Philem Dennysem a Errolem Brownem a produkce se ujal Mickie Most. Tedy muž, který předtím zpěvačku přemluvil, aby se ze Států přestěhovala do Anglie, kde z ní chtěl udělat novou Janis Joplin. Skladba byla nahrána v zajímavé sestavě: Suzi Q (zpěv, basa), Peter Frampton (kytara), Mick Waller (bicí) a Errol Brown (doprovodné vokály).
Nechybí ani B-strana této SP. "Brain Confusion (For All the Lonely People)" je založená na výrazném rifu a obsahuje silný soulový náboj. Suzi si ji napsala kompletně sama a stejně jako "Rolling Stone" ji nahrála v zajímavé sestavě (Jim Sullivan - kytara, Alan White - bicí a John Bundick – klávesy). I tento kousek jasně prokazuje skladatelský potenciál mladé Suziny.
Singlovku "Can the Can" už jsme rozebrali dostatečně. Tady ji máme i s její B-stranou "Ain't Ya Somethin' Honey", což je další z těch nemnoha věcí, jež si Quatro složila sama. V této pohodově swingující piánovce má krom ní hlavní slovo především klávesák Alastair McKenzie. Píseň vznikla krátce předtím než do hry vstoupil Mike Chapman, tedy ještě v produkci Mickieho Mosta.
Pecka "Little Bitch Blue" zdobila druhou stranu singlu "48 Crash" a rozhodně jde o jedno z nejlepších "béček", jaké kdy Suzi nahrála. Tahle věc by se neztratila ani na samotném albu – popravdě bych ji tam uvítal třeba jako náhradu za nepříliš nápaditou halekačku "Sticks & Stones".
Singl "Daytona Demon" vyšel ve stejný měsíc jako album a jde o jednu z klasik Suzina repertoáru. Největší úspěch sklidil v Německu, kde byl druhý. Ve Švýcarsku obsadil třetí a v Austrálii čtvrté místo.
Mezi bonusy nechybí ani B-strana této SP, kterou je laškovně pohodová "Roman Fingers".
Pak už přicházejí na řadu vesměs ty největší rarity.
"Ain't Got No Home" vyšla oficiálně až v roce 2011 na reedici debutu od 7T's Records. Na vydání z roku 2022, obsaženém v krabici The Rock Box 1973 – 1979, byla nahrazena jinou raritou, "Free Electric Band". V obou případech jde o coververze. Pod první z nich je podepsán Clarence Henry, pod druhou Albert Hammond.
Poslední bonusovou skladbou, jež na CD oficiálně vyšla pouze jako součást boxu The Girl from Detroit City (2014) je "What a Way to Die". Jde o singl dívčí kapely Pleasure Seekers z roku 1966, kde je k slyšení jak tehdy asi patnáctiletá Suzina, tak i její obři basa. A je to věru pěkná divočárna. Dívčí garážový band, zpívající o bujarém popíjení piva, byl v polovině šedesátek pořád ještě kuriozitou. Pleasure Seekers, kde hrála a zpívala i Suzina sestra Patti, si tehdy vydobyly jistou pozornost; nastupujícím velkým jménům generace flower power však konkurovat nemohly.
Na výše zmíněné 4CD kompilaci z roku 2014 je mimochodem "What a Way to Die" k slyšení ze všech skladeb jako úplně první.
Netvrdím, že všechen výše popsaný hudební materiál je vrcholem rockové produkce začátku 70. let. Na druhou stranu pro toho, kdo má rád nekomplikovaný a chytlavý rock and roll a nevadí mu (v tomto případě hodně osobitý a dosti razantní) ženský vokál, měl by být spokojený. Krom toho, onu revoluční roli v rockové historii (první nejen zpívající, ale i hrající a tvořící rock 'n' rollová star) už Suzi nikdo neodpáře.
Kdo o Suzi Quatro nikdy neslyšel nebo ji zná jen jako interpretku rádiových evergreenů "If You Can't Give Me Love" a "Stumblin' In", ať si z debutu pustí alespoň "Can the Can". Pak bude dokonale v obraze, o co tady vlastně jde.
Za debutové album dávám Suzině pěkné tři hvězdičky a jednu přihazuju navrch hlavně za tu posledně zmíněnou pecku. K tomu přidám ještě čtvrt hvězdy za výstižný obal a za neodolatelnou roztomilost hlavní interpretky. Hodnocení pak zaokrouhluju dolů, na ty podle mě adekvátní čtyři.
A přidám ještě jedna historku na úplný závěr:
Kytarista Len Tuckey vypráví v bookletu onoho box setu z roku 2022, jak bídné bylo vybavení kapely při práci na tomhle albu. Dělali zrovna na pecce "48 Crash", ale Len neměl tu správnou kytaru, která by se pro tu píseň hodila. (V bookletu jsou konkrétnější, ale jelikož nejsem zběhlý v terminologiích, musíte se spokojit s informací, že tam bylo cosi o tremolu. :-) Nebo tak nějak.)
Každopádně vedle, v tom samém studiu, nahrávala jiná skupina úplně jiné album. Když si jednou ta druhá parta vyrazila kamsi na oběd, Len okamžitě naběhl do jejich sekce a začal hledat tu správnou kytaru, kterou potřeboval.
Byla tam.
Tuckey ji popadne, běží s ní zpátky a volá: "Rychle, jdem tu zatracenou věc nahrát!"
Stihli to akorát včas než se druhá kapela vrátila z oběda.
Len k tomu poznamenává: "Chlapík dodnes netuší, že je to právě jeho kytara, která v té písničce zní."
A že pak chlapík nejspíš slyšel svou kytaru z éteru nejednou, je vzhledem k úspěsnosti singlu "48 Crash" nabíledni.
» ostatní recenze alba Quatro, Suzi - Suzi Quatro
» popis a diskografie skupiny Quatro, Suzi
Canned Heat / Finyl Vinyl (2024)
Canned Heat neposlouchám zas tak dlouho - podle statistik, které si vedu ve svém profilu na last.fm, jsem si jejich muziku prvně pustil někdy v roce 2018. Lépe od nich znám jen první dvě alba, přičemž to druhé z nich (Boogie with Canned Heat, 1968) mě hodně baví. S překvapením jsem před nedávnem zjistil, že bubeník Fito de la Parra, poslední žijící člen oné nejslavnější sestavy z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kapelu stále udržuje funkční - na člověka, který letos oslavil 78 let, to není vůbec špatný výkon. Letos v dubnu se Canned Heat dokonce po 17 letech vytasili s novou studiovkou (podle názvu dost možná poslední, ale ani u takového veterána jeden nikdy neví, viz třeba Deep Purple), tak jsem se (nejdřív z pracovních, poté už z ryze soukromých pohnutek) zaposlouchal a sedlo mi to.
Deska Finyl Vinyl nabídne pohodový rock´n´roll (Goin´ to Heaven (In a Pontiac)), který tuhle uhne víc do boogie (One Last Boogie), tuhle zase ke klasické bluesové dvanáctce (Tease Me, You´re the One) nebo dokonce ke gospelu (There Goes That Train). V asi nejrockovějším kousku So Sad (The World´s in a Tangle) si zahostoval kytarista Joe Bonamassa, ale nebýt to napsané v bookletu, asi bych si toho vůbec nevšiml. V podstatě jde o materiál, který neurazí a v některých případech i zaujme, ale na zadek z něj nejspíš nepadnete. Důvody, proč si tohle album pustit, vidím v zásadě dva. Tím prvním je instrumentálka East/West Boogie, předělávka ústřední melodie seriálu Teherán (2020-2022) z produkce Apple TV. Oproti syntezátorové instrumentaci originálu Canned Heat vsadili na hypnotickou basovou linku, harmoniku a kolorující hammondky - a je to bašta. De la Parra a spol. určitě nejsou první, kdo zkusili bluesový feeling naroubovat na blízkovýchodní melodiku (na první dobrou mě napadá třeba Taj Mahal), ale výsledek dokázali podat přesvědčivě a se slušnou atmosférou.
No a když jsme u té atmosféry, podle mého nejlepší skladba alba Blind Owl jí má doslova na rozdávání. Vzpomínka na kytaristu Alana Wilsona, který skrze bottleneck, foukací harmoniku a vysoko posazený hlas dodával raným Canned Heat důležitou část jejich typického zvuku, jde doslova na dřeň. Jako byste se po vzoru starých bluesmanů krátce před půlnocí ocitli na opuštěné křižovatce, zatímco po prašné silnici na obzoru projíždí stařičký náklaďák a kdesi v dáli houká sýček...
» ostatní recenze alba Canned Heat - Finyl Vinyl
» popis a diskografie skupiny Canned Heat
White, Lenny / Present Tense (1995)
Bubeník slavné skupiny ze sedmdesátých let - Return to Forever, vydává po dvanáctileté pauze své deváté studiové album Present Tense /1995/.
Tak, jako na jeho prvních dvou albech, tak i zde na Present Tense se Lenny obklopil celou řadou hudebníků světového formátu a připravil album rozmanitosti pětipatrového dortu. V devadesátých letech White vydává tři studiová alba a jeden koncertní záznam a Present Tense mi z toho vychází nejlépe.
Kytarových partů se ujímá Dean Brown /spolupracoval hodně s Billym Cobhamem/ a John Scofield. Každý z nich vtiskl albu rozličný kytarový sound. V písni Who Do You Love si zaspívá Chaka Khan a Michael Urbaniak dostal prostor pro své housle, ale jeho vstup je minimalistický. Lenny vsadil hodně na dechy. Devět z třinácti songů mají saxofony své jisté. Z těch slavných bych jmenoval Michaela Breckera a Kennyho Garretta. Další hvězdné jméno na seznamu hostů je Chick Corea. Corea byl angažován do pěti skladeb /4, 5, 6, 7, 13/ hlavně jako pianista a hráč na Fender Rhodes. Zajímavá je předělávka Stingovy písně Tea in the Sahara v podání zpěvačky Nicki Richards. Stingúv originál je nádhera a tato verze snad ještě lepší. Lennyho bicí potřebují silný basový základ. O ten se postarali převážně slavní Marcus Miller s Victorem Baileym a v tracku Dark nastupuje na scénu Stanley Clarke a zahraje tu nejvýraznější basovou hru na albu /kytarové sólo v Dark - ani Scofield, ani Brown, ale Tony Purrone/.
Album uzavírá Coreova skladba pod názvem Caprice. Vůbec mi do konceptu desky Present Tense jaksi nepasuje a je dobře, že je na posledním místě. To je tak vše, co bych vytknul. Jinak album nemá chybu. Propracovaná, sebejistá, distingovaná hudba na poli fusion devadesátých let si vysloužila velmi silné ****z*****
» ostatní recenze alba White, Lenny - Present Tense
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Doc Holliday / Danger Zone (1986)
Nedávno jsem se v recenzi na jedno osmdesátkové album australských The Angels zamýšlel nad vlivy glam metalu na klasické rockové, hard rockové a metalové kapely v osmé dekádě. Přitom jsem zmínil, že by mě zajímalo, jak by si s těmito vlivy na svých albech poradili southern rockoví králové Lynyrd Skynyrd. Bohužel (nebo možná bohudík), jak by v tomhle případě dopadli zrovna oni, se v této realitě nikdy nedozvíme. Na druhou stranu to, jak si s osmdesátkami poradili jiní zasloužilí Jižani jako např. Molly Hatchet, Blackfoot a další, můžeme zvědět velmi snadno. Stačí si v jejich diskografiích vylovit konkrétní alba z příslušných časových období.
Doc Holliday byli southern rocková parta z Georgie, která se dala dohromady už v 70. letech. Desky však začali vydávat až právě v oněch osudových osmdesátkách. Začali na samém jejich prahu a to nejinak než velmi dobře. První dvě alba z let 1981 a 1982 jsou jakýmikoliv trendy zcela neovlivněná jižanská klasika. Bohužel, pak přišel rok 1983 a experiment zvaný Modern Medicine. Stejný rok je i rokem vydání veleúspěšného alba Eliminator texaských blues rockerů ZZ Top. Všichni víme jak moc na něm fousaté trio změnilo svůj sound za mohutného využití všech možných syntetizérů, sequencerů a jiných moderních výdobytků. Víme také jak úspěšné, mj. i díky inovativním videoklipům a jejich mohutné rotaci na tehdy ještě mladé hudební televizi MTV, to album bylo. Zda je pes zakopán právě tady, a zvuk Eliminatoru byl inspirací třetímu albu Doc Holliday, se však můžeme jen domnívat. Jisté je, že Modern Medicine bylo absolutním fiaskem. A to po všech stránkách.
Pořád říkám, že i komerce se musí umět. A vzhledem k tomu jak velký komerční neúspěch trojka Doc Holliday sklidila, můžeme suše konstatovat, že tady se zase jednou neumělo. Pokud si to album poslechnete (nebo se o to alespoň pokusíte - nikdo vám nemůže vyčítat, když to nezvládnete), zjistíte proč. Zjistíte úplně všechno - nejvíc asi to, že je to tak trochu šunt. A to nejen po stránce hudební invence. Pokud tam nějaká je, zůstane navždy pohřbena pod neposlouchatelným nánosem elektronického neumětelství. Celý ten pokus je tak těžkopádný, že nezbývá než konstatovat, že tahle Docova kobyla kulhá na všechny čtyři nohy.
Není divu, že si pak dala kapela tři roky pokoj. Spíš je s podivem, že se z té katastrofy vůbec vzpamatovala a vydala další album. A právě jím se nyní budu zabývat. Není totiž vůbec špatné, právě naopak!
Jistě, nepřátelé 80s rocku se budou nejspíš nad některými jeho položkami ošklíbat tak či tak, ale já mám rockové osmdesátky rád. A když se v nich dělá něco dobře, nemohu to neocenit.
Úvodní a zároveň titulní skladba "Danger Zone" sice southern rockového puristu nejspíš spolehlivě odradí, ale jinak není třeba si nic nalhávat. Šlape to skvěle a vyrovná se to i takové "Mighty Wings", kterou Cheap Trick v tom samém roce ozdobili soundtrack k filmu Top Gun. Což znamená, že je to strhující, nablýskaná, silně melodická pop rocková pecka. Přesně taková, jaké bývají k slyšení v amerických filmech z poloviny osmé dekády. Nic víc, nic míň.
"Ready to Burn" pokračuje přibližně ve stejném duchu, jen je rychlejší, dramatičtější a zpěv tu místy připomíná Billyho Idola. Kytary jsou ovšem řádně nabroušené, rifuje a sóluje se o sto šest, přičemž si to pořád drží vysoce energický náboj.
Jediný problém může spočívat ve stylu, který je stále mnohem blíže nablýskanému losangelskému glam metalu než zaprášenému southern rocku, jaký bychom od Doc Holliday čekali.
To vše se změní s třetí skladbou, kde kapela nabídne jeden z absolutních vrcholů svého repertoáru - klasiku "Redneck Rock & Roll Band". V tu chvíli jsme zpět na jižanské půdě a nezbývá než říct: Díky, Docu, to je přesně to, co jsme chtěli.
Ten stylový skok je stejně tak potěšující jako překvapivý. Kdo by po výše zmíněném úvodu čekal tak náhlé obrácení na pravou víru? A že je to jižanská paráda se vším všudy, včetně lynyrdovských trademarků jako dívčí vokály a powellovské piano, na to můžete vzít jed. Dokonce dojde i na citaci ze "Swamp Music" a v textu se objeví jména jako B.B. King, Outlaws, Marshall Tucker, padnou názvy songů jako "Johnny B. Goode" a "Mustang Sally", jsou zmíněni dva blonďatí bratři a vyloženě jsou pak vypíchnuti Lynyrd Skynyrd coby "best damn band".
Nejen že je tahle pecka nejlepší na desce (alespoň pro každého southern rockera zcela jistě), dovolím si tvrdit, že jde dokonce o jednu z nejlepších skladeb v rámci celého žánru.
Přitom ji u mě v oblíbenosti přebíjí následující skvost "Run to Me", což je melodicky zadumaná, pro mě však absolutně bombastická a totálně náladotvorná country-southern rock-popárna, která si u mě to první místo mezi všemi skladbami alba jednou provždy ukradla pro sebe. Tady se totiž kníratému pistolníkovi povedl zásah přímo do srdce. Minimálně toho mého určitě.
Jižanské bažiny neopustíme ani v následující "Southern Girls". Tady nabídne Doc vyloženě rozdováděné boogie, podané tak, že u něj musí zaplesat každý Jižan bez ohledu na to, jaký směr ve svém oblíbeném žánru preferuje.
Nemůže být sporu o tom, že touhle za sebou jdoucí trojicí skladeb si Doc alespoň na chvíli prostřílel cestu na jižanský trůn. Myslím, že takové parádě nemohl konkurovat žádným ze svých tehdy vydaných počinů nikdo na celé southern rockové scéně. Pokud někdo víte o jižanském albu z roku 1986, které by bylo lepší než Danger Zone, neváhejte se ozvat. Já jsem takové ještě neslyšel.
Kapela však v tuto chvíli pořád ještě nemá dost a tak vsadí do hry zz topovsky znějící "Automatic Girl", která rozhodně neurazí a vše potupluje zběsile rozvernou mariachi záležitostí "Tijuana Motel", odvázanou to instrumentálkou s vtipnými mexickými podoteky.
Tím však výčet toho dobrého na Danger Zone nekončí. Doc vytahuje další eso z rukávu a na řadu přichází majestátní kompozice "Thunder & Lightning / Into the Night", dramaticky vystavěná a hard rockově přitvrzená balada, bombasticky gradující v druhé časti této celkově bezmála sedm minut trvající melodické parádičky.
Po ní už se vracíme na teritorium, na němž jsme se nacházeli na samém začátku této jízdy. Tedy na území nenáročného osmdesátkového pop/hard rocku v podobě mě osobně nijak neurážející halekačky "All the Right Moves". Zklidněný závěr alba pak obstará krátká zasněná věcička "Easy Goin' Up", jež si vystačí pouze s provzdušněnými akustickými kytarami a příjemným vokálem Bruce Brookshirea.
Moje CD vydání od Halycon/Record Haven Music z roku 2001 (za něž jsem mimochodem utratil majlant) obsahuje ještě dva koncertní bonusy, které rozhodně stojí za zmínku. Celkový dojem z Danger Zone totiž vylepšují až k páté hvězdičce. A tu bych tomu albu v případě, že by tyto dva kousky byly jeho regulérní součástí, nejspíš i přidal.
Doc Holliday na nás nejdříve vybalí skvostně odpálenou živou verzi skladby "Redneck Rock & Roll Band" s intrem v podobě smrště kytarových sól, přecházející do konfederačního evergreenu "Dixie" a na úplný závěr si dáme parádní provedení bluesového standardu "Rollin' and Tumblin'". Konkrétně tahle věc musí svou fantastickou, do běla rozžhavenou slide kytarou rozsekat úplně každého, kdo kdy jenom trochu přičichl k blues rocku a zavonělo mu to. Doc Holliday se zde naživo předvádějí v takové formě jako už snad nikdy potom ani předtím.
Bohužel ani čtvrté album nevrátilo kapelu do první rockové ligy, kde se možná krátce nacházela počátkem osmé dekády.
Southern rock byl tehdy (minimálně podle Josefa Vlčka) „stejným anachronismem jako jazz rock nebo Hammondovy varhany“ a ani zdařilá koketérie s glam metalem (doposud nejzdařilejší, jakou jsem kdy u nějakých Jižanů zaregistroval) nepomohla vrátit skupinu, nesoucí jméno legendárního tuberkulózního pistolníka a vášnivého hráče pokeru, zpět do hry.
Na její další studiový počin se čekalo dlouhých sedm let a je nabíledni, že ani ten v době vlády grunge (Léta Páně 1993) žádnou velkou díru do světa neudělal. A neudělal by ji ani kdyby nabídl daleko lepší obsah než ten, který ve zdejší recenzi popisuje hejkal.
Doc Holliday svou šanci nadobro propásli už deset let předtím jednou obrovskou chybou, nesoucí název Modern Medicine. Což ale neznamená, že nestojí za to jejich tvorbu zkoumat. Za sebe mohu s čistým svědomím doporučit jak první dvě alba, tak i tohle čtvrté - od nich definitivně moje nejoblíbenější.
Další jejich počiny od 90. let nahoru už moc neznám. Zkusil jsem něco málo, ale nebylo to nic, co by mi na rozdíl od alb, která zde doporučuji, utkvělo v paměti.
Můj žebříček oblíbených southern rockových kapel je už zhruba dvacet let neměnný:
1) Lynyrd Skynyrd, 2) Blackfoot, 3) Molly Hatchet.
Pokud bych však měl vybrat jednoho kandidáta na bramborovou medaili, neváhal bych ani chviličku.
PS: Kdysi jsem zde albu Danger Zone nadělil čtyři hvězdičky. Ale teď, když ho poslouchám během dvou dní asi už popáté, si jasně uvědomuju to, co už jsem jednou napsal. Ano, jde definitivně o můj nejoblíbenější počin v diskografii kapely. Už léta se právě k němu vracím v diskografii Doc Holliday nejčastěji a vždy mě znovu a znovu potěší.
A za to, jak se na něm kapela popasovala s dobovým zvukem i tehdejšími trendy a minimálně za ty dvě mnou veleoblíbené pecky ("Redneck Rock & Roll Band" a "Run to Me") si u mě tahle deska těch pět šerifskych hvězd nakonec sice těsně, ale přece jen čestně, vybojovala.
» ostatní recenze alba Doc Holliday - Danger Zone
» popis a diskografie skupiny Doc Holliday
Angels, The / Howling (1986)
Vždycky mě zajímalo a následně bavilo zkoumat, jak si s osmdesátkami radili mí oblíbenci ze 70. let.
Mám 80. léta a jejich zvuk moc rád, ale věřím, že ne úplně nekriticky. Proto mě pokaždé potěší, když to některý z mých idolů takříkajíc utrefí a nejen že se s 80's soundem popasuje zdárně, ale přímo ho využije ku svému prospěchu. Skvěle se to povedlo například Aerosmith s alby Permanent Vacation a Pump nebo Heart na jejich eponymním comebackovém počinu z roku 1985, abych uvedl alespoň pár příkladů za všechny. Obě kapely měly štěstí na schopné producenty, kteří zase měli jasnou vizi a tu dovedli až do toho nejlepšího možného konce.
U jiných mých favoritů byly výsledky koketování s popovými elementy a novým zvukem v osmé dekádě různé. Někdy devastující (Ted Nugent na albu Little Miss Dangerous nebo Blackfoot po zvířecí trilogii), jindy střídající triumf s katastrofou (Cheap Trick, Krokus), fanoušky rozdělující (Blue Öyster Cult), uspokojivé (KISS), silně osvěžující (Alice Cooper a jeho Trash), případně rovnou komerčně omračující (Whitesnake).
A co bych za to dal, kdyby v osmdesátkách vydávali nová alba takoví Lynyrd Skynyrd! Zrovna na jejich počiny, pokud by v sedmdesátém sedmém nedošlo k oné nechvalně proslulé letecké nehodě, bych byl skutečně obzvlášť zvědavý. Dle alb vydaných zkraje 90. let soudím, že se schopnými producenty za zády mohli být LS v osmdesátkách opravdu velkou záležitostí. S jistotou víme jen to, že když se v devadesátém devátém chopil producentských povinností na jejich albu Ron Nevison, muž stojící za comebackem již zmíněných Heart, výsledkem byl možná nejlepší zářez Skynyrdů za celou devátou dekádu (Edge of Forever).
Ale co my víme jak by to s nimi v těch osmdesátkách bylo doopravdy?
Jak to bylo třeba s takovými The Angels víme ovšem naprosto přesně.
Pro další recenzi těchto u nás téměř neznámých Australanů jsem váhal mezi pátým albem Night Attack (1981), osmým a zároveň jejich nejvíce glam metalovým počinem Howling (1986) a devátou deskou Beyond Salvation (1990) se ZZtopáckým producentem Terrym Manningem za zády.
Nakonec jsem si vybral tuhle jejich asi úplně nejvíce ejtýs záležitost, protože ji považuji za příjemnou a povedenou a její poslech při vegetění u bazénu v současných horkých dnech plně uspokojuje mou potřebu hudební kulisy k této bohulibé činnosti.
The Angels se uvedli v roce 1977 až na pár nadčasových písní spíše průměrným pub rockovým debutem. V letech 1978 – 1980 pak vydali tři skvělé a ceněné počiny, na nichž předvedli svůj vlastní styl, založený na punkovém projevu, proloženém výraznými heavy metalovými rify a minimem sólování. Po nich přišli v roce 1981 s dalším, už trochu méně invenčním kouskem, v letech 1983 a 1984 si na dvou deskách trochu více zaexperimentovali, a v roce 1986 pak na albu Howling naplno vyzkoušeli jak jim bude slušet příklon k popovějšímu soundu, klávesám a perfekcionisticky vybroušené produkci.
Výsledek, který můžete nazývat pop rockem, melodickým (hard) rockem, glam či hair metalem nebo prostě osmdesátkovým komerčním shitem (jak je ctěná libost), považuju za asi nejzábavnější album The Angels hned po ceněné trojici desek Face to Face, No Exit a Dark Room. Zároveň ho vnímám jako jeden z nejpříjemnějších počinů kapely vůbec, i když nepochybuju o tom, že zavilým nepřátelům 80's zas až tak dobře znít nebude.
Z původní sestavy zůstávali v kapele tehdy už jen dva členové. Naštěstí dva ze tří nejdůležitějších – zpěvák Doc Neeson a kytarista Rick Brewster. Bubeníkem (druhým v historii The Angels) byl Brent Eccles, v kapele tehdy působící už pátým rokem. Basákem (také druhým) byl Jim Hilbun, autor klasiky "Stand Up" z roku 1983, a druhým kytaristou, nahradivším zakládajícího člena Johna Brewstera, byl čerstvě Bob Spencer.
Autorsky se na Howling vyřádili úplně všichni výše jmenovaní, občas ještě společně Geoffrey Leibem, blízkým spolupracovníkem amerických hard & heavy rockerů Y&T a producentem Stevem Brownem.
Mimochodem, právě Steve Brown je vůbec nejznámějším jménem, podepsaným pod tímto albem. Tento Angličan produkoval během své kariéry hudbu takových rockových a popových ikon jako The Cult, The Pogues, Wham!, Freddie Mercury, Alison Moyet nebo Manic Street Preachers. Jako zvukový inženýr se také podílel na albech Thin Lizzy, The Romantics, Oingo Boingo nebo The Boomtown Rats.
A Howling od The Angels na svých stránkách dodnes hrdě uvádí mezi svými nejlepšími produkčními pracemi. Teď už ale pojďme podrobněji k muzice na tomto LP v podobě konkrétních skladeb, tak jak nám je na něm The Angels naservírovali.
Did You Hurt Somebody – Ryzí glam metal výrazně melodického typu. A můžeme to klidně nazývat i soft hard rockem. Úvod se sekaným rifem, mírně evokujícím jemnější verzi AC/DC, střídají přitvrzené sloky a vše zastřešuje chytlavý refrén. Později se přidává i jednoduchý, romanticky znějící klávesový motiv v podkresu a dojde i na chvilkové zvolnění v podobě vybrnkávání zasněných motivů na akustickou kytaru. Věc, která by mohla být singlem, ale přece jen jí k tomu ještě něco málo schází. Jako otvírák však funguje výtečně.
When the Time Comes – Pokračujeme ve stejném duchu, jen tempo je podstatně rychlejší. Klávesy téměř neslyšet, ale něco tam v pozadí asi je, protože charakteristický 80's sound je zachován dokonale. Co mi konkrétně tato věc připomíná ze všeho nejvíc? Odpověď zní: Pozdně osmdesátkové, případně raně devadesátkové Cheap Trick. Kdyby tahle píseň figurovala na jejich albu Busted (1990) a Doca Neesona by za mikrofonem vystřídal Robin Zander, dokonale by tam zapadla. The Angels však nutno přiznat, že takhle zněli ještě o pár let dříve než CT. A když už se právě teď nacházíme v roce 1986, uznávám, že Howling poráží přeprodukovaného, o měsíc pozdeji vydaného cheaptrickovského Doktora, minimálně svým vkusným soundem na celé čáře.
Don't Waste My Time – Druhý singl alba (tím prvním byl v červnu 1986, několik měsíců před vydáním samotného alba, song "Nature of the Beast", jenž celou tuto kolekci uzavírá). The Angels mírně zpomalují tempo, ale stále jde o poměrně svižný (a svěží) song, zatím ze všech nejvíce podkreslovaný klávesami. Kytarista Rick Brewster a basák Joe Hilbun se tu společně s hostujícím Swami Brownem docela vyřádili co se týče různých perkusí a celá tahle mírně psychedelická, stále však hodně chytlavá kompozice se vyznačuje velice hutným zvukem.
Can't Take Any More – Pokud jsem si u "When the Time Comes" vzpomněl na pozdně osmdesátkové Cheap Trick, pak tohle jsou definitivně osmdesátkoví Blue Öyster Cult jak vyšití. Zasněná, romanticky mysteriózní atmosféra zde naprosto vládne a dokonce i Doc Neeson tu zpěvem připomíná Donalda Roesera. Sborové vokály pak evokují melodičtější podobu BÖC tak, jako už snad nic jiného, co jsem kdy slyšel. Tahle záležitost by mohla klidně figurovat třeba na jejich Clubu Ninja. A ani by vás nenapadlo, že tam nepatří. A pak že nikdo jiný nezní jako BÖC. (Většinou opravdu nezní, ale jak vidno, nějaká ta výjimka se najde vždy a všude.)
Skladba vyšla v roce 1987 na čtvrtém a posledním singlu z alba.
Where Do You Run – Melodičtí, romantičtí, zasnění a rockově popoví. Takoví dokážou být The Angels na tomhle svém albovém zářezu. Alespoň v této písni docela určitě. Práce Steva Browna je hodně znát. Tohle je příjemný, ve středně rychlém tempu klusající, a studiově precizně vyšlechtěný (avšak ne přešlechtěný) rádiový song. Nejspíš by neurazil ani posluchače Radiožurnálu, kdyby ovšem někdo z jejich hudební redakce o nějakých The Angels kdy slyšel.
Man There – Poprvé (a vlastně i naposledy) citelně zvolníme - místy až skoro k baladickému omezení rychlosti. Máme tu nejdelší (něco málo přes pět minut) kompozici celého alba. Lze z ní jasně cítit ambice, snahu o dramatickou výstavbu a silné emociální pasáže, což se díky zkušenému dohledu Steva Browna poměrně daří. Při prvních posleších jsem získal dojem, že píseň zbytečně brzdí spád a tempo alba. Avšak jak jsem si postupně Howling zamiloval, nebyl jsem si svým prvním dojmem už zdaleka tak jistý. Ač nejsem úplným fanouškem této skladby, věřím, že jiní si ji mohou cenit velmi vysoko. Koneckonců, nejspíš nebyla později zařazena na prestižní 2CD kompilaci The Mushroom Years, mapující období 1984 – 1991, jež kapela strávila ve službách tohoto australského labelu, jen tak pro nic za nic.
Hide Your Face – Neodolatelně zasněný úvod si mě omotává kolem prstu. Píseň se však velmi rychle odpíchne do své skutečné podoby, tedy do svižného ultramelodického kusu, podpořeného skvělými klavírními vyhrávkami. Hostující Eddie Rayner coby klávesák odvádí skvělou práci a svoje dělají i hostující vokalistky Bridget a Mary. Skladba sama o sobě patří k těm vůbec nejlepším a nejchytlavějším na desce.
We Gotta Get Out of This Place – Vrchol celého alba obstarává coververze letitého evergreenu The Animals. Jde o jednu z mála převzatých skladeb, které tahle jinak silně autorská kapela nahrála. Co se týče coververzí, do té doby představovala v repertoáru The Angels jedinou výjimku zdařilá "Goin' Down" amerického blues rockera Dona Nixe, jež se objevila na debutu. A jak jsem napsal už v biografii: „Nutno uznat, že We Gotta Get Out of This Place je zdařilý a velmi chytlavý cover, ozvláštněný saxofonem, který má na svědomí basák Jim Hilbun.“
Píseň znám hlavně v koncertním podání Blue Öyster Cult z roku 1978 a samozřejmě pak ještě v její původní podobě. Ale asi úplně nejvíc mě bere právě verze Andělů. Je hutná, energická, notně podpořená kávesami a stojí hlavně na výborném vokálním projevu Doca Neesona. Nikdy dříve se mi nezdála tahle skladba tak skvělá a tak chytlavá. Známý refrén je v tomhle případě tak nakažlivý, že posluchač prostě neodolá, aby si ho alespoň nepobrukoval s sebou. Paradoxně právě tato coververze byla historicky asi největším singlovým mezinárodním úspěchem The Angels. Je k ní natočeno i video, které je dodnes ke spatření na youtube.
Standing Over You – Nastupuje jedna z těch rychlejších, rockovějších věcí, která se ovšem stále pohybuje v intencích osmdesátkového melodického hard rocku (pop rocku, glam či hair metalu – jak je ctěná libost). A jako taková nemá prostě žádnou chybu. Dechy evokující klávesy nepůsobí násilným dojmem a plně slouží celku – je to jedna z těch skladeb, kterým není co vytknout.
Stonewall pokračuje ve stejném duchu jako její předchůdce. Je to jednoduše good feel osmdesátkový rock 'n' roll, svižný a melodický, možná jen o něco tvrdší než ostatní zdejší kousky. Nabízí však přesně to, co od 80's rocku chci a potřebuji: Prostě nenáročný soundtrack k dobrým časům.
All Night for You – Ani tady se nekoná žádné překvapení co se směru a stylu The Angels vzor 1986 týče. Rify jsou sekanější a trochu víc AC/DC než u ostatních zdejších skladeb, ale zvukově i provedením jsme pořád na osmdesátkovém mejdanu a vše přesně zapadá do příjemné nálady celku.
Nature of the Beast – První singl z Howling se na pultech dnes dávno zaniklých krámů s deskami objevil už v červnu 1986 a samotné album předešel o čtyři měsíce. Jde o výrazně melodický, lehce zasněný a přesto úderný song, nesoucí všechny znaky kvalitní AOR kompozice. Je to chytlavé, dobově komerční a přitom neurážlivě pop rockové. Líbivé, ale ani na chvíli hloupé. Navíc je to podpořeno vyzrálou, přesně vyváženou produkcí a soundem, který přes všechny dobové znaky nepůsobí ani dnes out of date, jak to u některých podobně laděných počinů bývá. Zkrátka je to přesně takové, jak to můžu, chci a potřebuju.
A to se týká vlastně celého tohoto alba.
Závěrem si pojďme zrekapitulovat zásadní momenty desky...
Nejsilnější moment: Coververze "We Gotta Get Out of This Place"
Nejpůsobivější moment: Dotek BÖC v "Can't Take Anymore"
Nejspornější moment: "Man There" (tady by mě nepřekvapilo, kdyby u jiného posluchače šlo o moment nejsilnější)
Další highlighty: "Did You Hurt Somebody", "Don't Waste My Time", "Hide Your Face", "Stonewall", "Nature of the Beast"
Opravdu mě baví, když má nějaká klasická rocková / hard rocková / metalová skupina nebo interpret svoji glam metalovou desku. Baví mě zkoumat jak to tihle borci pojali, nakolik se přizpůsobili dobovým trendům, jak moc (nebo málo) zůstali i přes komerční tendence sví, atd, atd.
Mám rád pecku "Shot in the Dark" Ozzyho Osbourna z alba The Ultimate Sin (mimochodem, tady se v pozadí opět objevuje již několikrát zmíněné jméno Ron Nevison), mám rád Trash od Alice Coopera, Turbo od Judas Priest a mnohé další podobné kousky. (Jen toho glam metalového alba Lynyrd Skynyrd se holt už nikdy nedočkám.)
A tohle album The Angels mám definitivně rád taky. Což taky rád vyjádřím počtem udělených hvězdiček.
» ostatní recenze alba Angels, The - Howling
» popis a diskografie skupiny Angels, The
AC/DC / Black Ice (2008)
| 18.08.2024 | Když jsem někdy v roce 2008 začal na brigádách vydělávat peníze, za které se už dalo koupit něco víc než náhradní tužkové baterie do mp3 přehrávače, hodně mě mrzelo, že po vstupenkách na pražský koncert AC/DC se tehdy jen zaprášilo a já už si svoji pořídit nestihl. Od kapely jsem tehdy měl k dispozici jen pár skladeb, ale považoval jsem je za pódiové mistry. O tom, že bych znal jejich aktuální desku Black Ice, tehdy nemohlo být ani řeči, poslouchal jsem napálený výběr s jejich (převážně) sedmdesátkovými hity. Ke zmíněnému CD jsem se dostal až o několik let později - jednu dobu se jím různé výprodeje jen hemžily. Vlastně to možná byl můj vůbec první kontakt s kompletním albem z "johnsonovského" období, ale ta jinakost oproti skladbám s Bonem Scottem mi hlavně ze začátku byla dost na překážku.
Po letech, když už se v diskografii AC/DC dokážu jakž takž zorientovat, jsem dal Black Ice další šanci. Namísto CD se zkomprimovaným zvukem mi album dělá společnost v podobě vinyl-ripu, ale dojmy se ani po letech příliš nezměnily. Desku podle mě táhne nadupaná úvodní čtveřice. Rock 'n' Roll Train vnímám přes jeho klopýtavý riff za jasnou pecku, jaká se kapele nepovedla od dob Thunderstrucku. Hodně mě baví taky refrénovka Big Jack a pohodověji položený kus Anything Goes, v sekaných kilech a jiskřivých refrénových kytar ve Skies on Fire zase slyším ozvěny cesty, kterou se nakonec bratři Youngové nevydali. Dál už je to ale o poznání slabší - zejména v některých skladbách pro mě AC/DC kombinací středního tempa a absence nosných nápadů vytvořili nudu k uzoufání.
Vyzdvihnout můžu spíš drobnosti: odvážně "syntezátorovitě" znějící kytarovou linku ve Smash 'n' Grab, zajímavou kytarovo-basovou souhru ve slokách She Likes Rock 'n' Roll nebo riffy v závěrečné titulce Black Ice. Když už cítím náznak nápadité či alespoň chytlavé melodie (Wheels), vydá se Johnson v dalším taktu pro mě zcela nezajímavou cestou, chytlavý rytmus Rocking All the Way zase zabije melodické "zatmění" v refrénu. S nejmenovanými skladbami se pak bez výjimky zcela míjím - pokud mě dřív třeba ještě některé z nich bavily, dnes už si z nich nedokážu nic odnést.
Kolem a dokola to se čtyřmi skladbami, které se mi z alba líbí a opakovaně si je dokážu užít, vypadá na pořádný průšvih. V budoucnu si asi hodně rozmyslím, zda se do té hodinové anabáze znovu pouštět, a místo toho si z Black Ice "udělám" slušné čtyřskladbové EP. Dohromady to vydá na dvě hvězdičky, a to jsem myslím ještě docela milosrdný.
» ostatní recenze alba AC/DC - Black Ice
» popis a diskografie skupiny AC/DC
Cobham, Billy / By Design (1992)
Po tříleté pauze vydává bubeník světového formátu další skvělé dílo pod jednoduchým názvem By Design. Album je vystavěno na propracované rytmické sekci. Bicí, basová hra a perkuse jsou ideální základ pro další bohatou produkci v podání dechaře Ernieho Wattse, Ernie použil několik různých nástrojů. Jeho hra na dechy je pro album stěžejní faktor. Klávesy obsluhuje Joe Chindamo. Tak jako na předešlých albech, i zde na By Design mají klávesy bohaté rozhraní. Poměrně slušná rozmanitost syntezátorových zvuků se mísí s akustickým piánem. Kytarové party nahráli dva kytaristi a to převážně v akustickém pojetí. První z nich je starý známý Dean Brown, který s Cobhamem hrával již dříve /a v budoucnu také/. Jako hlavní host byl angažován Larry Coryell. Představí se ve čtyřech skladbách /z těch čtyř songů je skutečně slyšet jen ve dvou/ a předvede parádní akustické sóla - skladby Panama a Mirror's Image. O basovou hru se jednotlivě dělí tři hráči. Kombinují hru elektrické baskytary a kontrabasu. Basová linka je na nahrávce docela výrazná.
Deska By Design patří do rodiny šesti, podobně znějících alb :
Warning! /1985/
Powerplay /1986/
Picture This /1987/
Incoming /1989/
The Traveller /1994/
Focused /1998/
Z těchto šesti alb je By Design nejpovedenější nahrávka. I když nejsem milovník dlouhých stopáží /tato deska má 73 minut/, musím přiznat, že skladby zde mají melodickou sílu a jsou skvěle proaranžované. By Design je fusion, která baví a padne hned do ucha. Aspoň mě se tak jeví. Cobham má alba, která se musí naposlouchat daleko víc, aby se dostavil ten pocit "tak jsem ho konečně rozlouskl". By Design jde do hlavy samo. Hodnocení : ****z***** a půl k tomu.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - By Design
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Venom / Prime Evil (1989)
Venom bude pro většinu fanoušků už asi navždy znamenat nesvatou trojici Cronos, Mantas, Abaddon. Protože to byli právě oni, kdo nahrál první dvě fantastická a kultovní alba Welcome to Hell a Black Metal. Alba, která měla obrovský vliv na další vývoj většiny extrémnějších odnoží heavy metalu. Pokud znáte zákulisí historie Venom a jejich začátků na scéně, na níž v roce 1981 vtrhli jako blesk z čistého nebe, pak víte, že naprosto specifický zvuk debutu nebyl původním záměrem tehdy ještě naprosto nezkušených mladíčků. Vznikl tak, že společnost Neat chtěla ušetřit peníze a prostě vydala demosnímky, s jejichž zvukem nebyla trojice, která se za pochodu vlastně pořád ještě učila hrát, vůbec spokojena. Nečistý zvuk alba vzbudil nadšený ohlas u kritiky i fanoušků a Venom si rychle uvědomili, že se z nich omylem stali vizionáři. A tak se rozhodli držet zprvu nechtěného soundu i na následujícím albu.
I takto se dá tvořit historie.
Tím ovšem nechci zásluhy Venom nijak zlehčovat. Ať už jejich ikonický sound vznikl náhodou nebo ne, do krajnosti dotažená filozofie zla se všemi těmi pekelnickými efekty a texty, v nichž nebyl ani náznak kompromisu, byla plně v režii samotné kapely. Nikdo (alespoň nikdo z hard rockové a heavy metalové scény) to před nimi nedělal takto důsledně a cílevědomě.
A už to, že se jim i druhým albem podařilo udržet laťku nastavenou nepřekonatelným debutem, považuju s odstupem za malý zázrak.
Než Venom padli do prachu s třetím počinem At War with Satan - pokus o koncepční album jim zlomil vaz, ať už si to chceme nebo nechceme přiznat - podařilo se jim během prvních několika let svého řádění zanechat odkaz, o jakém se jiným může jenom zdát. Nejenže si druhým albem neudělali ostudu, když se rozhodli držet metody, která se tolik osvědčila na debutu. Díky vhodně zvolenému titulu desky a jejímu vpravdě ikonickému obalu se stali nesmrtelnými klasiky žánru. Těmi, kdo ukázali cestu stovkám následovníků.
Nikdo další však už nebyl jako oni. Venom byli naprostý svéráz. A ať byl jejich další vývoj jakýkoli, jedinečnost jim už nikdy nikdo neodpáře.
Punková neučesanost, anarchistická produkce, rouhačské texty prolezlé ďáblem a černou magií tak důsledně, že víc už to ani nejde… To, co fungovalo u Venom na sto procent, prostě jinde nezabralo. Už jen proto, že většina ostatních uměla lépe hrát. Zkrátka a dobře, něco takového bylo úkazem, jaký se neopakuje. Ovšem ještě jednu věc nelze téhle partě upřít. A zrovna to je něco, o čem se moc nehovoří. Respektive nikdy jsem nezachytil, že by to někdo zmiňoval. Venom byli totiž také průkopníky industriálního metalu. Poslechněte si jejich dle mého názoru nejlepší skladbu "In League with Satan" z debutu. Slyšíte to tam? A co třeba takový "Manitou", o dva roky mladší singl, jehož první poslech mi v roce 1984 takřka vyrazil dech? Ovšem i jinde lze slyšet alespoň náznaky - např. v úvodu pecky "Black Metal".
V mých představách je peklo něco jako železárny, takže to nakonec dává dokonalý smysl.
V každém případě, Venom byli průkopníky na mnoha frontách. Co na tom, že pozdější black metal s jejich obhrouble zběsilým punk metalem nemá mnoho společného?
Vraťme se však k tomu, co jsem napsal hned v úvodu:
Trojice Cronos, Mantas, Abaddon sice je, a také navždy bude nejpamátnější sestavou Venom, na druhou stranu, ne všechno, co vzniklo pod rukama těch tří se měnilo ve zlato. Něco bylo hodně prorezlé už když s tím tahle trojka vylezla z hlubin pekla poprvé (čtvrté album Possessed, například, je po všech stránkách docela katastrofa).
Kdybych měl vybrat třetí nejlepší počin, vydaný pod hlavičkou kapely (ty dva nejlepší vám každý jen trochu znalý problematiky jmenuje okamžitě), byla by jím právě tato mnou recenzovaná deska.
V roce 1988 byli Venom za zenitem, thrash metalu vládla velká americká čtyřka (z níž byli minimálně v začátcích tímhle britským triem ovlivněni všichni do jednoho), v Evropě vládli Iron Maiden a (nejen) US albové žebříčky okupovali glam metalisté jako Mötley Crüe, Bon Jovi a Poison. Těm více než zdatně sekundovali mladí britští snaživci Def Leppard či veteráni Whitesnake. A do toho všeho suverénně vtrhli bouřliváčtí street rockeři Guns N' Roses.
Venom už nějakou dobu nebyli triem a za mikrofonem (i basou) vystřídal Cronose Tony Dolan zvaný Demolition Man. V sestavě byl čerstvě zpět kytarista Mantas a za bicími pořád ještě seděl Abaddon. Na čtveřici je pak doplňoval druhý kytarista Al Barnes.
Tato čtyřka složila společně sedm z deseti (v případě CD verze jedenácti) skladeb šestého studiového alba Venom s názvem Prime Evil. Dvěmi čistě autorskými peckami přispěl Tony Dolan, jeden kousek si vypůjčili z repertoáru Black Sabbath a oním CD bonusem byla znovunahraná "Live Like an Angel" z debutu Welcome to Hell.
Album otvírá jeho titulní a nejznámější skladba, která je asi jedinou písní nenazpívanou Cronosem, dnes považovanou za klasickou. A není divu – je to skvost.
Venom zde oproti minulosti skladatelsky vyloženě vyzráli a předhodili posluchačům výživnou, přitom ne úplně jednoduchou kompozici ve středně valivém tempu. Okořenili ji úspornými, ale výraznými pekelnými rify a ozvláštnili ji krátkou majestátní mezihrou, počínající neobvyklou, orientálně znějící zvonkohrou.
Pokud byste z fanouškovské adorace titulní skladby usuzovali, že po ní se na albu neodehraje už nic stejně výrazného (nebo dokonce zásadnějšího), vězte, že téměř všechny kompozice mají vysokou invenční i interpretační úroveň a za přesvědčivým úvodem nijak zvlášť nezaostávají.
Mladické nadšení původního tria se podařilo nahradit entuziasmem a instrumentální zdatností a nová sestava tak přišla s materiálem, který je schopen konkurovat i tehdejší metalové elitě. Zvláště nová krev na postu vokalisty, basák Tony "The Demolition Man" Dolan, se skladatelsky opravdu blýskl. Krom jedné coververze se podílel na všech nových skladbách, a to buďto samostatně nebo ve spolupráci s kytaristou Mantasem.
Co se týče Dolanových samostatných autorských příspěvků, "Blackened Are the Priests" je společně s titulní skladbou tím nejvýraznějším z nových songů Venom. Suverénní a sugestivní. To jsou dvě slova, která mě k této písni napadají okamžitě. Přijít konkrétně s touto peckou kapela na některém z prvních dvou alb, je z ní dnes stejná klasika jako "Black Metal", "Countess Bathory" nebo "In League with Satan". Od úvodu v podobě církevního chorálu, přecházejícího v brutálně sebejistý temný rif, podpořený Abadonovými dunivými bubny, přes rouhačský refrén, strhující basovou vyhrávku a následnou další rifovou nálož, jde (minimálně v repertoáru Venom) o něco naprosto úchvatného. A to včetně stylového Dolanova zpěvu.
Ať už jsou puristé z řad příznivců kapely fixováni na Cronosův vokální projev jak chtějí, The Demolition Man k němu nabídl dle mého názoru tu nejlepší možnou alternativu. A jak je Cronosův řev legendární (chroptěl takhle krom Lemmyho, který projev původního zpěváka kapely nepochybně inspiroval, v minulosti ještě někdo?), tak Dolanův razantní projev a jeho ryčné r za svým předchůdcem rozhodně nezaostává.
Ke skladbám, které bych chtěl na Prime Evil obzvlášť vypíchnout, patří krom těch dvou výše popsaných rozhodně ještě coververze sabbathovské klasiky "Megalomania". Ta definitivně patří k těm nejvýraznějším ze zdejších monumentů. Venom se jí zmocnili tak skvostně, že neznat ji, byl bych přesvědčen, že jde o další mimořádně zdařilý plod skladatelské invence nové sestavy. Až tak se tahle "předělávka" povedla. Určitě bych ji neváhal zařadit k těm vzácným případům, kdy si nějaká kapela vypůjčila jinde a stal se z toho v podstatě její vlastní kus.
Mimochodem, když se o totéž pokusili Venom na následujícím albu v případě skladby "Speed King" od další britské hard rockové legendy, dopadlo to o poznání hůř. Tady je alespoň hezky vidět, ke komu mají Venom „ideologicky“ blíže.
Není to však jen "Megalomania", titulní kus nebo "Blackened Are the Priest", co dělá toto album tak povedeným. Hned po nich totiž přicházejí na mysl např. "Parasite" či "Carnivorous". Oba tyto kousky představují další opravdu výrazné příspěvky do pekelnického repertoáru.
Ale to zdaleka není všechno.
Zahloubaný, vybrnkávaný úvod "Skeletal Dance" připomene legendární instrumentálku "Mayhem with Mercy" z debutu a celkově pak ranou Metallicu (která ostatně na Venom přísahala, kudy se hnula). A k tomu tu máme ještě na poměry našich pekelníků až nebývale klasicky znějící heavy metalovou hymnu "Harder Than Ever".
Ale to ještě není všechno.
Pamatujete na podvratně znějící blues / punk rock "Teacher's Pet", jeden z mála srandistických kousků kapely, zařazený na legendární Black Metal? Zde máme jeho prafrázi v podobě neodolatelné nálože "Skool Daze". A dle mého se tento další (zá)školácký kousek povedl ještě lépe než jeho předchůdce.
A to pořád není všechno.
Libo pořádnou thrash metalovou mlátičku? Dejte si "Insane"!
Nebo byste raději něco opravdu klasického z repertoáru legendárních Venom?
Pro takové je zde bonus v podobě nové verze skladby "Live Like an Angel - Die Like a Devil" z debutu.
A jak se noví Venom popasovali s vlastní klasikou? Řekněme, že se ctí.
Jak už jsem napsal výše, album Prime Evil považuju za třetí nejlepší v celé diskografii kapely.
Další (dva) počiny s Tony Dolanem u mikrofonu z počátku 90. let nebyly vůbec špatné, avšak na tento první už kvalitativně nedosáhly. Navíc je zcela zastínilo comebackové Cast in Stone z roku 1996, na němž se po dlouhé době (a bohužel naposledy) setkala původní nesvatá trojice hudebníků. Ale ani toto album - u mě na žebříčku počinů Venom čtvrté - Prime Evil nepřekonalo.
Kdysi jsem zde této desce udělil čtyři hvězdičky. Dnes, po mnoha dalších posleších, jich tam bez váhání sázím pět. Myslím, že album, kterému jsem v recenzi věnoval tolik slov a krom jediné, relativně slabší skladby, rozpitval všechny jeho položky, si maximální hodnocení zaslouží.
» ostatní recenze alba Venom - Prime Evil
» popis a diskografie skupiny Venom
Angels, The / Dark Room (1980)
Po jednom průměrném a dvou skvělých albech ze 70. let přicházejí The Angels na samém prahu 80. let se svým čtvrtým počinem. Upsali se pro něj polečnosti Epic a jeho produkci měli tentokrát pod plnou kontrolou oba kytaristi, bří Brewsterové.
Co z toho vzešlo? Nebudu vás napínat. Byla to samozřejmě další andělská klasika, na domácí půdě oceněná platinovou deskou.
Tentokrát tu sice nemáme až takové množství zásadních pecek jako na předchozích dvou albech, přesto se jich tu najde nemálo. Asi nejznámější z nich je šestiminutová "Face the Day", kterou o několik let později proslaví v Americe glam metaloví Great White. Dodejme jen, že ani to popularitě The Angels mimo Austrálii nijak nepomůže.
Tímto problémem se ale více zabývám ve zdejší biografii kapely, takže v této recenzi jej řešit nebudu.
A teď už zpátky k samotné muzice. Pokud bych měl jmenovat jen jednu jedinou píseň The Angels, na níž by označení KLASIKA platilo nejvíc, bude to právě "Face the Day". Sugestivní, hypnotizující hard & heavy kompozice s ikonickým, lehce do bluesova zabarveným rifem a textem o neschopnosti zoufalého jedince čelit dalšímu ránu všedního dne, má podle mě stejné právo na zařazení k rockové klasice jako jakákoliv jiná slavná skladba, kterou však na rozdíl od téhle na vlnách rockových rádiích určitě uslyšíte. A kdybyste tam přece jen někdy zaslechli i tuhle, naděje, že to bude ta nejlepší její verze (tedy ta původní), je mizivá. Samozřejmě pokud si to rádio nepustíte v Austrálii.
Není to však jediná parádička alba Dark Room. Dalším klenotem je hned úvodní "No Secrets". Klusající, řádně rocková, přitom však zároveň velice melodická a nesmírně chytlavá pecka, kterou na některých pozdějších reedicích najdete dokonce ve dvou verzích. Ta druhá, již Doc Neeson uvede slovy "another russian wedding", je ještě lepší. Najít ji mezi bonusy ovšem není jednoduché - rozjede se totiž až po delší pauze, následující po singlovce "Into the Heat". Což je další skvělá věc, kterou na původním vydání Dark Room nenajdete.
Tím ale výčet pochoutek na tomhle andělském menu zdaleka nekončí.
Druhá píseň desky s názvem "Poor Baby" má schopnost si vás okamžitě omotat kolem prstu miliónovým kytarovým rifem, připomínajícím legendární garážovou hitovku Louie Louie, a vše si ještě pojistí velmi jednoduchým, ale totálně chytlavým sborovým refrénem.
Nejdelší skladbou alba je v pořadí třetí "Wasted Sleepless Nights", z jejíhož textu pochází mimo jiné i název celého alba. Jde o další výraznou kompozici v repertoáru The Angels, plynoucí spíše v poklidném tempu. Pod ním však lze cítit silné dramatické napětí, mírně uvolněné až zpěvným refrénem. Nejsem si úplně jist, o čem to tu Doc vlastně vypráví (jeho zpěv ve verzích je spíše působivým recitativem), ale třeba pasáž "now he's got children and a fat lady, who watch over him, he watches them..." bude jistě znít familiérně nejednomu starému rockerovi. :-) Skladba postupně graduje, Docův projev je stále expresivnější a vše vrcholí závěrečnou pasáží, v níź se opakují slova "staring voices from the dark room (wasted sleepless nights)".
Relativně nejslabším místem alba je pár skladeb následujících po čtvrté, výše již dostatečně popsané "Face the Day".
"Night Comes Early" je pouze průměrný, melodičtější rockový kousek s celkem zajímavou, ale ve finále přece jen zapomenutelnou mezihrou a "Alexander" začíná sice nadějně, ovšem v mých uších ho zcela zničí pitomý refrén. Jestli bych se bez nějaké skladby z Dark Room obešel, pak je to rozhodně tahle. Přitom syrovější "early take" verze, která je obsažená mezi bonusy, nezní až tak špatně.
Momentem, kdy album nabere zase ten správný kurs, je takřka symbolicky píseň s názvem "The Moment". Jde o jednu z těch novoromanticky zasněných, pomalejších věcí, v nichž se naplno projevuje Docovo sofistikované poetické střevo, a jakou najdete na každém albu The Angels od Face to Face až po tohle.
Následující "I'm Scared" invencí a nábojem skoro dohání parádičky z první poloviny desky a závěrečná "Devil's Gate", ve finále podpořená skvělou foukačkou, pak už takovou parádičkou definitivně je.
Z bonusů na pozdějších vydáních, které jsem výše nejmenoval, určitě stojí za zmínku energická palba "Back on You", která se sice nedostala na žádnou řadovku, ale na koncertech ji The Angels dávali k dobrému docela pravidelně. To ostatně dosvědčuje i živé 2LP Live Line z roku 1987.
Bez zajímavosti není ani raritní instrumentálka "Hot Shit", založená na chytlavém, rychlém blues-hard rockovém rifu. (Ten je pak znovu využit i ve fajn novovlném kousku "Public Enemy".) The Angels se zde ocitají (od debutu poprvé) na poněkud bluesovější, hospodou řádně načichlé půdě. A neopustí ji ani ve skvělé, tentokrát už nepokrytě blues rockové "Hard Sell".
Možná bych u čtvrtého počinu The Angels při nadělování hvězdiček za tu poněkud slabší druhou půli jednu z maxima ubral, ale jak jsem napsal v recenzi na Face to Face, o dojmu z celku rozhodují jeho nejlepší části. A jelikož je celá první půlka Dark Room excelentní (a samotný závěr se tomu přibližuje), nebudu šetřit. A pokud bych přece jen váhal, stačí si pustit výživné bonusy z reedice a je rozhodnuto.
Tímto albem sice vrcholí trilogie fanoušky i kritikou nejvíce ceněných počinů kapely, naštěstí The Angels mají co nabídnout i v budoucnosti. Minimálně tedy ve dvou nadcházejících dekádách a s jedinečným Docem Neesonem u mikrofonu.
A tak se k některému z pozdějších jejich alb určitě ještě vrátím.
Pro teď přihodím alespoň tradiční závěrečný žebříček skladeb z tohoto LP i s jejich hodnocením:
9. Alexander (4/10)
8. Night Comes Early (6/10)
7. The Moment (8/10)
6. I'm Scared (8/10)
5. Devil's Gate (9/10)
4. Wasted Sleepless Nights (9/10)
3. Poor Baby (10/10)
2. No Secrets (10/10)
1. Face the Day (10/10)
» ostatní recenze alba Angels, The - Dark Room
» popis a diskografie skupiny Angels, The